Blake Pierce - Vábení

"No, možná bychom my dva mohli dohromady zjistit, co se s tím stalo," řekl. "Nebude vám vadit, když to zkusíte?"

"Vůbec ne. Jen si ode mě toho moc neslibujte."

Otevřela dveře, vystoupila a šla k němu. Ano, všechno perfektně klapalo. Podařilo se mu ji vylákat z auta ven. Ale čas byl stále to nejpodstatnější.

"Pojďme se podívat," řekla, stoupla si vedle něj a při pohlédla na motor.

Teď si uvědomil, co se mu na jejím hlase líbí.

"Máte zajímavý přízvuk," řekl. "Jste ze Skotska?"

"Z Irska," řekla příjemně. "Jsem tu jen dva měsíce, mám zelenou kartu proto, abych zde mohla pracovat s rodinou."

Usmál se. "Vítejte v Americe," řekl.

"Díky. Zatím se mi tu moc líbí."

Ukázal směrem na motor.

"Počkejte chvíli," řekl. "Co si myslíte, že to je?"

Žena se sehnula, aby se podívala více zblízka. Podrazil podpěru a kapota jí se žuchnutím dopadla na hlavu.

Otevřel kapotu, doufal, že už ji nebude muset znovu udeřit. Naštěstí byla v bezvědomí, tvář i tělo bezvládně ležely na motoru.

Rozhlédl se kolem. Nikdo nebyl na dohled. Nikdo neviděl, co se stalo.

Otřásl se radostí.

Vzal ji do náručí a přitom si všiml, že má tvář i přední část oděvu potřísněné mazivem. Byla lehká jako pírko. Odnesl ji k boku auta a natáhl ji na zadní sedadlo.

Byl si jistý, že tahle jeho potřebám dobře poslouží.

*

Zrovna kdy Meara začala nabývat vědomí, otřásla jí ohlušující záplava hluku. Zdálo se, jako by se naráz rozezněly všechny zvuky, jaké si dokázala představit. Jakoby z tuctu hracích skříní zněly zvony, gongy, zvonkohry, ptačí zpěv a různé melodie. Znělo to záměrně nepřátelsky.

Otevřela oči, ale na nic se zaostřily. V hlavě cítila ostrou bolest.

Kde to jsem? říkala si.

Někde v Dublinu? Ne, byla schopna dát dohromady alespoň částečnou chronologii. Přiletěla sem před dvěma měsíci, začal pracovat hned, jak se zabydlela. Určitě je v Delawaru. S námahou si vzpomněla na to, jak zastavila, aby pomohla muži s jeho autem. Pak se něco stalo. Něco špatného.

Ale co je tohle za místo a ten hrozný hluk?

Uvědomila si, že přenášená jako dítě. Uslyšela hlas muže, který ji nesl ji, jak ten rámus překřikuje.

"Neboj se, dostali jsme se sem včas."

Její oči začaly zaostřovat. Před ní se vynořil ohromující počet hodin všech představitelných velikostí, tvarů a stylů. Viděla ohromné pendlovky, obklopené menšími hodinami, některé z nich byly kukačkové, jiné s malou přehlídkou pohybujících se panáčků. Na policích byly rozmístěny ještě menší hodiny.

Všechny ohlašují celou, pomyslela si.

Ale ve všem tom hluku nemohla spočítat všechny gongy nebo zvony.

Otočila hlavu, aby zjistila, kdo ji nese. Podíval se na ni. Ano, byl to on - muž, který ji požádal o pomoc. Byla blázen, že kvůli němu zastavila. Lapila se do jeho pasti. A co se jí chystá provést?

Když utichl hluk z hodin, její oči se znovu rozostřily. Nemohla je udržet otevřené. Cítila, jak její vědomí oslabuje.

Musím zůstat vzhůru, pomyslela si.

Slyšela kovové chrastění, pak cítila, jak je jemně položena na chladný, tvrdý povrch. Pak to znovu zachrastilo a následoval zvuk kroků a pak se nakonec otevřely a zavřely dveře. Nespočetné hodiny pořád tikaly.

Pak uslyšela ženské hlasy.

"Žije."

"To má smůlu."

Hlasy byly tiché a chraptivé. Meaře se podařilo znovu otevřít oči. Viděla, že podlaha je z šedého betonu. Bolestně se otočila a viděla tři lidské siluety, sedící na podlaze blízko ní. Nebo si alespoň myslela, že jsou lidské. Zdálo se, že to jsou mladé dívky, teenageři, ale byly vychrtlé, podobné kostrám, pod kůží se jim rýsovaly kosti. Jedna vypadala, že je sotva při vědomí, hlavu měla skloněnou a oči hleděly na šedou podlahu. Připomínaly jí fotografii vězňů v koncentračních táborech.

Byly vůbec naživu? Ano, musely být naživu. Právě je obě zaslechla promluvit.

"Kde to jsme?" Zeptala se Meara.

Zašeptanou odpověď sotva slyšela.

"Vítej," řekla jedna z nich, "v pekle."

Riley Paige neviděla první blížící se úder. Přesto její reflex zareagoval dobře. Cítila, jak se zastavil čas, když se jí na břicho hnala první rána. Dokonale před ní zacouvala. Pak se jí směrem k hlavě blížil zeširoka mířený levý hák. Uskočila stranou a vyhnula se mu. Když se k její tváři přiblížil se závěrečným úderem, její ostražitost dosáhla maxima a úder zastavila svou rukavicí.

Pak se čas dostal do svého normálního tempa. Věděla, že kombinace úderů přišla za méně než dvě sekundy.

"Dobře," řekl Rudy.

Riley se usmála. Rudy nyní uhýbal, plně připravený na její útok. Riley dělala totéž, poskakovala, fingovala, snažila se ho udržet v napětí.

"Není třeba spěchat," řekl Rudy. "Promysli si to. Ber to jako šachy."

Cítila se trochu naštvaná, jak pokračovala ve svém bočním pohybu. Šetřil ji. Proč ji tak šetří?

Ale věděla, že to je dobře. Byl to její první zápas v ringu se skutečným soupeřem. Až dosud testovala své údery na boxovacím pytli. Musela myslet na to, že je v této formě boje pouhou začátečnicí. Opravdu bylo nejlepší nepospíchat.

Byl to nápad Mika Nevinse, aby začala trénovat box. Forenzní psychiatr, který konzultoval případy s FBI, byl také Rileyn dobrý přítel. Dostal ji z mnohých osobních krizí.

Nedávno si Mikovi postěžovala, že má problémy s ovládáním svých agresivních impulsů. Často ztrácela nervy. Cítila se na hraně.

"Zkus zápas v ringu," řekl Mike. "Je to skvělý způsob, jak vypustit páru."

Právě teď se cítila docela jistá, že měl Mike pravdu. Bylo dobré přemýšlet za pochodu, zabývat se skutečnými hrozbami místo smyšlených, a bylo osvobozující řešit hrozby, které nebyly ve skutečnosti smrtelné.

Také bylo dobré, že začala chodit do posilovny a to jí pomáhalo v tom, aby se taky dostala ven z ústředí Quantica. Trávila tam příliš mnoho času. To byla vítaná změna.

Ale příliš dlouho se s tím párala. A v Rudyho očích viděla, že se připravuje na další útok.

V hlavě si předem vybrala svou další kombinaci úderů. Náhle vyskočila vpřed, aby zahájila svůj útok. Její první úder přišel zleva, on se mu ale vyhnul a oplatil ho pravým hákem, kterým jí zasáhl do helmy. Ani ne za sekundu mu ho vrátila pravým úderem, který udeřil do jeho rukavice. V mžiku zahájila úder levým hákem, kterému se vyhnul tím, že sebou trhl stranou.

"Dobře," řekl znovu Rudy.

Riley z toho dobrý pocit neměla. Nezasáhla ho zatím ani jednou ranou, zatímco on do ní ťukal i když se sám zrovna bránil, a ona začala cítit, jak v se v ní hromadí podráždění. Ale musela si připomenout, co jí Rudy řekl hned na začátku ...

"Nečekej, že dáš hodně úderů. To se nepodaří nikomu. Rozhodně ne při zápasu v ringu."

Teď sledovala jeho rukavice, cítila, že se chystá spustit další útok. Ale právě v ten okamžik v její představivosti nastala zvláštní transformace.

Rukavice se proměnily v jeden plamen – bílý, syčící plamen propanové pochodně. Znovu se ocitla ve tmě v kleci, vězeň sadistického vraha zvaného Peterson. Pohrával si s ní, musela se sehnout, aby unikla plamenům a jejich spalujícímu žáru.

Ale už byla unavená ponižováním. Tentokrát byla rozhodnuta se pomstít. Když plamen poskočil směrem k její tváři, zároveň se sklonila a zahájila zuřivý úder, kterým ale nezasáhla. Plamen se kolem něj stočil a ona zareagovala protiúderem, který ale také svůj cíl minul. Ale než Peterson mohl učinit další krok, vrhla zvedák a cítila, jak zasáhla jeho bradu...