Blake Pierce - Vábení

Naštěstí se April ukázala ještě v době, kdy se Riley stále rozhodovala, zda podniknout nějaké kroky. Ale April vešla a rovnou odpajdala do postele, se svou matkou promluvila sotva pár slov. A zatím to nevypadalo, že by dnes ráno ke komunikaci tíhla o něco víc.

Riley byla ráda, že je doma, aby se pokusila vyřešit, co je potřeba. Ještě se pro nový případ nerozhodla a se stále kvůli němu cítila na vážkách. Bill se jí stále hlásil, takže věděla, že se včera s Lucy Vargasovou vydali vyšetřovat zmizení Meary Keaganové. Promluvili si s rodinou, pro kterou Meara pracovala a také s jejími sousedy v jejím domě. Nedopracovali se k vůbec žádným stopám.

Dnes Lucy vedla všeobecné pátrání, koordinovala několik agentů, kteří roznášeli letáky s fotkou Meary. Mezitím Bill dost netrpělivě čekal na Rileyno rozhodnutí, zda případ přijmout nebo ne.

Ale nemusí se rozhodnout hned teď. Všichni v Quanticu měli za to, že Riley nebude zítra k dispozici. Jeden z prvních vrahů, které kdy usvědčila, bude mít jednání v Marylandu o podmínečném propuštění. Nesvědčit u tohoto jednání jednoduše nepřipadalo v úvahu.

Jak Riley seděla a dumala nad svými možnostmi, April se rozeběhla dolů ze schodů, plně oblečená. Vřítila se do kuchyně, aniž by na svou matku alespoň pohlédla. Riley vstala a šla za ní.

"Co máme k jídlu?" Zeptala se April a dívala se do ledničky.

"Mohla bych ti připravit něco k snídani," řekla Riley.

"To je dobrý. Já si něco najdu."

April si vyndala sýr a zavřela dveře ledničky. Na kuchyňské lince si uřízla kousek sýra a nalila si kávu. Do kávy přidala smetanu a cukr, posadila se u kuchyňského stolu a začala okusovat sýr.

Riley se posadila ke své dceři.

"Jaká byla párty?" Zeptala se Riley.

"Byla dobrá."

"Přišla jsi domů trochu pozdě."

"Ne, nepřišla."

Riley se rozhodla, že se nebude hádat. Možná, že v dnešní době nebyla na párty pro patnáctiletou dívku jedna hodina v noci příliš pozdě. Jak by to mohla vědět?

"Crystal mi řekla, že máš přítele," řekla Riley.

"Jo," řekla April a upíjela kávu.

"Jak se jmenuje?"

"Joel."

Po chvíli ticha se Riley zeptala, "Jak je starý?"

"Já nevím."

Riley cítila, jak se jí úzkostí a hněvem svíralo hrdlo.

"Jak je starý?" Zopakovala Riley.

"Je mu patnáct, dobře? Stejně jako já. "

Riley si byla jistá, že April lže.

"Ráda bych se s ním setkala," řekla Riley.

April obrátila oči v sloup. "Proboha, mami. Kdy jsi vyrůstala? V padesátých letech, nebo tak něco?"

Riley až bodlo.

"Já si nemyslím, že je to nesmyslné," řekla Riley. "Ať se tu zastaví. Představ mi ho."

April postavila svůj šálek kávy tak zhurta, až ho vylila trochu na stůl.

"Proč se mě neustále snažíš ovládat?" vyštěkla.

"Já se tě nesnažím ovládat. Jen chci poznat tvého přítele."

Několik okamžiků April jen mrzutě a tiše zírala na svou kávu. Pak náhle vstala od stolu a vyřítila se z kuchyně.

"April!" Vykřikla Riley.

Riley následovala April domem. April šla ke dveřím, uchopila svou tašku, která visela na věšáku.

"Kam jdeš?" Zeptala se Riley.

April neodpověděla. Otevřela dveře, vyšla ven a zabouchla za sebou dveře.

Riley stála pár okamžiků v ohromeném tichu. Jistěže se April vrátí hned zpátky, pomyslela si.

Čekala celou minutu. Pak šla ke dveřím, otevřela je a rozhlédla se po ulici. Po April nebylo nikde ani stopy.

Riley v ústech pocítila hořkou chuť zklamání. Přemýšlela, jak je to možné, že se věci až takto vyhrotily. V minulosti si s April prožila těžké časy. Ale když se všechny tři – Riley, April a Gabriela – v létě přestěhovaly do tohoto městského domu, byla April velmi šťastná. Spřátelila se s Crystal a byla v pořádku, když v září začala škola.

Ale teď, jen o dva měsíce později, se April změnila ze šťastného teenagera v zamračeného. Vrátil se její post-traumatický stresový syndrom? April utrpěla opožděnou reakci poté, co ji vrah jménem Peterson uvěznil v kleci a snažil se ji zabít. Ale docházela za dobrou terapeutkou a zdálo se, že tyto problémy postupně řeší.

Riley pořád stála v otevřených dveřích, vyndala si z kapsy mobil a poslala April zprávu.

Vrať se zpátky. A to hned teď.

Text se označil jako "odeslaný." Riley čekala. Nic se nestalo. Nechala si April svůj telefon doma? Ne, to není možné. April si na cestě ven vzala svou tašku a ona nikdy nikam bez svého mobilu nešla.

Riley se neustále dívala na telefon. Zpráva byla stále označena jako "doručená", ne "přečtená." Ignorovala prostě April zprávu od ní?

Právě v ten okamžik si Riley byla docela jistá, že ví, kam April zmizela. Zvedla klíč ze stolu u dveří a vyšla na malou verandu. Sešla po schodech jejího domu, přešla přes trávník k nejbližšímu domu, kde žili Blaine a Crystal. Opět se dívala na svůj mobilní telefon a přitom zazvonila na zvonek.

Když Blaine otevřel dveře a spatřil ji, jeho rysy rozjasnil široký úsměv.

"No tohle!" řekl. "To je milé překvapení. Co tě přivádí?"

Riley rozpačitě koktala.

"Napadlo mě, jestli ... Tady náhodou není April? Na návštěvě u Crystal?"

"Ne," řekl. "Crystal tu taky není. Říkala, že jde do kavárny. Víš, do té nedaleko odtud."

Blaine ustaraně svraštil obočí.

"Copak se děje?" zeptal se. "Stalo se něco?"

Riley zasténala. "Pohádaly jsme se," řekla. "Vyřítila se z domu. Doufala jsem, že šla sem. Myslím, že ignoruje mou zprávu."

"Pojď dál," řekl Blaine.

Riley za ním šla do obývacího pokoje. Oba se posadili na gauč.

"Nevím, co se s ní děje," začala Riley. "Nevím, co se děje s námi."

Blaine se tesklivě usmál.

"Ten pocit znám," řekl.

Riley to trochu překvapilo.

"Opravdu?" zeptala se. "Vždycky mi přijde, že s Crystal vycházíš dokonale."

"Většinu času určitě. Ale od té doby, co je v pubertě, je to někdy dost svízelné."

Blaine se na chvíli zadíval soucitně na Riley.

"Neříkej mi," řekl. "Že to má něco společného s přítelem."

"Zdá se," řekla Riley. "Nechce mi o něm nic říct. A odmítá mi ho představit."

Blaine zavrtěl hlavou.

"Obě jsou v tom věku," řekl. "Mít přítele, to je záležitost na život a na smrt. Crystal ještě žádného nemá, což mě vyhovuje, ale jí ne. Je kvůli tomu naprosto zoufalá."

"Hádám, že jsem v jejím věku byla stejná," řekla Riley.

Blaine se trochu zasmál. "Věř mi, když mi bylo patnáct, nemyslel jsem na nic jiného, než na holky. Dáš si kávu?"

"Ráda, díky. Černou."

Blaine odešel do kuchyně. Riley se rozhlédla, opět si všimla jak pěkně je to tu zařízené. Blaine měl rozhodně dobrý vkus.

Blaine se vrátil se dvěma šálky kávy. Riley se napila. Bylo to výborné.

"Přísahám, že jsem neměla tušení, do čeho jdu, když jsem se stala matkou," řekla. "Myslím, že nepomohlo, že jsem na to byla příliš mladá."

"Kolik ti bylo let?"

"Dvacet čtyři."

Blaine zaklonil hlavu a zasmál se.

"Byl jsem mladší. Oženil jsem se v jednadvaceti. Myslel jsem, že Phoebe je ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil. Zatraceně sexy. Nějak jsem přehlédl skutečnost, že je také bipolární a hodně pije."

Rileyn zájem neustále stoupal. Věděla, že je Blaine rozvedený, ale nic jiného. Zdálo se, že ji s Blainem spojují chyby z mládí. Bylo pro ně příliš snadné, vidět život skrze růžovou záři fyzické přitažlivosti.