Blake Pierce - Vábení

"Viděla jsem bezvládné tělo čtyřletého Iana Hartera den poté, co byl zabit. Vypadal, jako by spal s otevřenýma očima. Smrt ho oloupila o veškerý výraz tváře a jeho obličej byl uvolněný a klidný. I tak jsem ještě viděla hrůzu v jeho očích bez života. Jeho poslední chvíle na tomto světě byly plné hrůzy. U malého Nathana Bettse to bylo stejné."

Riley slyšela, jak obě matky začaly plakat. Strašně nerada vyvolávala tyto hrozné vzpomínky, ale prostě neměla na vybranou.

"Nesmíme zapomenout na jimi prožitý děs," řekla Riley. "A nesmíme zapomenout na to, že Mullins během soudu neprojevil téměř žádné emoce a rozhodně vůbec žádnou známku lítosti. Jeho výčitky svědomí přišly mnohem, mnohem později – jestli byly vůbec skutečné."

Riley se dlouze a zvolna nadechla.

"Kolik let života vzal těm chlapcům dohromady? Mě se zdá, že mnohem, mnohem víc než sto. Dostal třicet let. Odseděl si jen patnáct. To nestačí. Nebude žít dost dlouho na to, aby za ty ztracené roky zaplatil."

Rileyn hlas se nyní třásl. Věděla, že se musí držet. Nemohla se rozplakat nebo křičet vzteky.

"Je čas odpustit Larrymu Mullinsovi? To nechám na rodinách chlapců. Toto slyšení není o odpouštění. O to tu nejde. Nejdůležitější věc je nebezpečí, které stále představuje. Nemůžeme riskovat pravděpodobnost, že v jeho rukou zemřou další děti."

Riley si všimla, že pár lidí v komisi se podívalo na své hodinky. Trochu zpanikařila. Výbor dnes ráno projednal dva jiné případy před polednem měl dokončit ještě další čtyři. Začínali být netrpěliví. Riley to musí okamžitě zakončit. Zpříma se na ně podívala.

"Dámy a pánové, prosím vás, neschvalujte toto podmínečné propuštění."

Pak řekla: "Možná by chtěl jménem vězně promluvit někdo jiný."

Riley se posadila. Její poslední slova byla dvojsmyslná. Moc dobře věděla, že za Mullinse zde nepromluví ani jeden jediný člověk. I přes své "dobré chování" neměl na světě přítele ani obhájce. Riley si byla jistá, že si také žádného nezaslouží.

"Chtěl by někdo promluvit?" zeptala se úřednice, řídící výslech.

"Jen bych rád dodal pár slov," řekl hlas vzadu v místnosti.

Riley zalapala po dechu. Dobře ten hlas znala.

Otočila se na židli a spatřila malého, baculatého muže, který stál vzadu v místnosti. Byl to Jake Crivaro – nečekala, že ho dnes uvidí. Riley byla nadšená a překvapená.

Jake předstoupil a pro členy výboru uvedl své jméno a hodnost, pak řekl: "Mohu vám říct, že tenhle chlápek je mistr manipulátor. Nevěřte mu. Lže. Neprojevil žádné výčitky svědomí, když jsme ho chytili. Vše, co vidíte, je jen jako."

Jake předstoupil přímo před stůl a naklonil se přes něj k Mullinsovi.

"Vsadím se, že jsi nečekal, že mě dnes uvidíš," řekl pohrdavým hlasem. "Nenechal bych si to ujít – ty podrazáckej zabijáku dětí."

Úřednice udeřila svým kladívkem.

"Pořádek!" vykřikla.

"Ach, promiňte," řekl Jake s předstíranou omluvou. "Nechtěl jsem urazit našeho příkladného vězně. Konec konců je nyní vyléčen. Je to kající se podrazácký vrah dětí."

Jake tam jen stál a díval se na Mullinse. Riley studovala vězňův výraz. Věděla, že se Jake snaží o to, aby Mullins vybuchl. Ale vězňova tvář zůstávala kamenná a klidná.

"Pane Crivaro, posaďte se, prosím," řekla úřednice. "Komise se nyní může rozhodnout."

Členové komise se nyní shlukli, aby sdíleli své myšlenky a poznámky. Jejich šepot byl vzrušený a napjatý. Mezitím Riley nemohla dělat nic jiného, než čekat.

Donald a Melanie Bettsovi nyní vzlykali. Darla Harterová plakala a její manžel, Rossi, ji držel za ruku. Zíral přímo na Riley. Jeho pohled ji protínal jako nůž. Co si myslel o svědectví, které právě podala? Myslel si, že vynahradila své selhání před mnoha lety?

V místnosti bylo horko a cítila, jak se jí nad obočím utváří pot. Její srdce úzkostlivě bilo.

Shluk se za pár minut rozpustil. Jeden z členů komise něco úřednici pošeptal. Ta se ke všem přítomným otočila.

"Propuštění bylo odepřeno," řekla. "Můžeme začít další případ."

Riley zalapala po dechu nad ženinou cynickou otevřeností, jako by v případu nešlo o nic víc, než o parkovací lístek. Ale připomněla si, že komise měla na spěch a chtěla dokončit zbytek svých dopoledních slyšení.

Riley vstala a oba páry spěchaly k ní. Melanie Bettsová se Riley vrhla do náruče.

"Ach, děkuji, děkuji, děkuji..." pořád opakovala.

Další tři rodiče se shlukli kolem ní, usmívali se skrze své slzy a znovu a znovu říkali "děkujeme".

Spatřila Jaka, jak stojí stranou v chodbě. Jak jen mohla, opustila rodiče a rozběhla se k němu.

"Jaku!" řekla a objala ho. "Jak už to je dlouho?"

"Příliš dlouho," řekl Jake s tím svým šikmým úsměvem. "Ta dnešní mládež nikdy nepíše a nezavolá."

Riley si vzdychla. Jake se k ní vždycky choval jako ke své dceři. A byla to opravdu pravda, měla s ním zůstat v kontaktu.

"Tak jak bylo?" zeptala se.

"Je mi sedmdesát pět let," řekl. "Vyměnili mi obě kolena a kyčel. Špatně vidím. Mám naslouchátko a kardiostimulátor. A všichni mí přátelé, kromě tebe, zhebli. Jak myslíš, že jsem se měl?"

Riley se usmála. Poměrně hodně zestárnul, od té doby, co ho viděla naposledy. I tak nevypadal tak slaboučký, jak se snažil působit. Byla přesvědčena, že může stále vykonávat svou starou práci, pokud by byl někdy znovu potřeba.

"No, jsem ráda, že jsi byl schopen se sem dostat," řekla.

"Nemělo by tě to překvapit," řekl Jake. "Jsem alespoň tak protřelý řečník jako ten bastard Mullins."

"Tvé prohlášení opravdu pomohlo," řekla Riley.

Jake pokrčil rameny. "No, kéž by se mi ho podařilo vyprovokovat. Rád bych byl svědkem tomu, jak ztratí nervy před propouštěcí komisí. Ale on je chladnější a chytřejší, než jakého si ho pamatuji. Možná ho to naučilo vězení. Každopádně jsme dostáli dobrého rozhodnutí, aniž by ztratil hlavu. Možná že zůstane za mřížemi nadobro."

Riley chvíli nic neříkala. Jake na ni vrhl zvláštní pohled.

"Je tu něco, co jsi mi neřekla?" zeptal se.

"Obávám se, že to není tak jednoduché," řekla Riley. "Pokud bude Mullins sbírat body za dobré chování, jeho předčasné propuštění bude pravděpodobně v následujících letech nevyhnutelné. Není nic, co pro to já nebo kdokoli jiný může udělat."

"Ježíš," řekl Jake a hleděl tak zahořkle a naštvaně, jako před léty.

Riley věděla, jak se asi cítí. Bylo srdcervoucí, představit si Mullinse, jak je propuštěn. Dnešní malé vítězství jim připadalo spíše hořké, než sladké.

"No, musím už jít," řekl Jake. "Bylo skvělé vidět tě."

Riley smutně sledovala svého starého partnera odcházet. Pochopila, proč neměl v úmyslu se zdržet a oddávat se negativním pocitům. Prostě to nebyl jeho styl. Rozhodla se, že se s ním zase brzy setká.

Také se snažila najít na tom, co se právě stalo, něco pozitivního. Po patnácti dlouhých letech jí Bettsovi a Hartersovi konečně odpustili. Ale Riley neměla pocit, jako by zasloužila odpuštění, o nic víc, než Larry Mullins.

Právě v ten okamžik byl Larry Mullins vyváděn v poutech.

Obrátil se a podíval se na ni a usmál se, tiše vyslovoval svá ďábelská slova.

"Uvidíme se příští rok."

Riley seděla v autě a měla namířeno zpět domů, v tom jí zavolal Bill. Dala si hovor nahlas.