Morgan Rice - Osud Draků

Byla zde velká spousta věcí, mnoho otázek, které chtěl Gareth Argonovi položit. Ale teď, poté co před chvílí zklamal tváří v tvář Meči Osudu, si nemohl vybavit byť jenom jedinou z nich.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ zanaříkal zoufalým hlasem. „Mohl jsi mi povědět, že nejsem hoden ten meč uzvednout. Mohl jsi mi ušetřit všechnu tu hanbu.“

„A proč bych to dělal?“ zeptal se Argon.

Gareth se zamračil.

„Ty nejsi žádný královský rádce,“ řekl. „Možná, že jsi dával dobré rady mému otci, ale pro mě jsi zatím úplně k ničemu.“

„Možná, že tvůj otec zasluhoval dobré rady,“ řekl na Argon.

Garethova zlost začínala znovu kypět. Nesnášel toho muže.

„Už tě tu nechci vidět,“ řekl zlostně. „Nevím, proč tě můj otec najal, ale já nechci, aby ses zdržoval v Králově Dvoře.“

Argon se zasmál dutým, strašidelným smíchem.

„Tvůj otec mě nenajal, ty bláznivý kluku,“ řekl. „Ani jeho otec předtím. Jsem předurčen tu být. Klidně by se dalo říct, že to já jsem najal je.“

Nato Argon najednou učinil krok kupředu a jeho pohled se zakousl Garethovi až do hloubi duše.

„Dá se to stejné říci o tobě?“ zeptal se. „Jsi předurčen tu být?“

Ta slova zasáhla Garetha jako střela, načež mu po zádech přeběhlo zamrazení. Ta otázka byla přesně tím, co Garetha trápilo ze všeho nejvíc. Přemýšlel, jestli to nemůže být míněno jako výhružka.

„Toho, kdo vládne krvavě, čeká krev,“ pronesl Argon, načež se otočil a začal odcházet pryč.

„Počkej!“ zakřičel za ním Gareth. Najednou nechtěl, aby druid odešel. Potřeboval jeho odpovědi. „Co tím myslíš?“

Nemohl si pomoci, aby to nechápal jako zprávu, ve které mu Argon naznačoval, že jeho vláda nebude trvat nijak dlouho. Potřeboval vědět, jestli to tak bylo skutečně míněno.

Rozběhl se za ním, ale když už byl téměř u něj, když už natahoval ruku, aby po něm sáhnul, Argon náhle zmizel.

Gareth se v úleku zastavil, rozhlédl se všude kolem, ale nikde ho neviděl. Jediné, co mu dělalo na vrcholku hradu nadále společnost, byl ten dutý, hluboký smích, který se ozýval odevšad a zároveň odnikud.

„Argone!“ zakřičel Gareth.

Znovu se rozhlédl kolem sebe. Potom padl na jedno koleno, zaklonil hlavu a s pohledem upřeným k nebi vykřikl znovu:

„ARGONE!“

Erec se společně s Vévodou Savarijským, Brandtem a desítkami vévodových stráží ubíral klikatými ulicemi Savarie, po jejichž stranách stály davy přihlížejících. Všichni mířili k domu dívky, která na hradě sloužila během hostiny. Erec trval na tom, že se s ní musí setkat bez sebemenších odkladů a vévoda se rozhodl, že jej za tím účelem osobně doprovodí. A když šel vévoda, tak šli i ostatní. Erec se rozhlédl po neustále vzrustajícím doprovodu a cítil se trapně. Došlo mu, že s tou dívkou poprvé promluví s desítkami lidí v zádech.

Od okamžiku, kdy ji poprvé uviděl, už nedokázal myslet na nic jiného. Kdo byla ta dívka, která působila tak vznešeně, ale přesto pracovala jako obyčejná služka u vévodova dvoru? A proč tak narychlo utekla, když zjistila, že si jí všimnul? Jak se mohlo stát, že po všech těch letech, kdy mu nadbíhaly ty nejurozenější z dam, zaujala jeho pozornost právě tato jediná?

Díky tomu, že se zdržoval ve vysoce urozené společnosti celý svůj život, a navíc sám nebyl ani v nejmenším prostého původu, dokázal rozpoznat dobrý rod na první pohled a od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, mu bylo jasné, že pochází z mnohem vyššího postavení, než to, jaké nyní zastává. Potřeboval další možnost, aby si ji prohlédl a přesvědčil se, jestli si to jenom představoval, anebo je to skutečně pravda.

„Moji sloužící mi pověděli, že bydlí v domě na okraji města,“ vysvětlil vévoda. Jak procházeli, okenice domů se otevíraly a další a další zkoumavé pohledy byly vrhány na jejich zvláštní průvod. Vévodova přítomnost v těchto běžných ulicích, kde bydlel poddanský lid, byla něčím zcela výjimečným.

„Zřejmě je služkou u hospodského. Nikdo neví, odkud vlastně pochází. Všechno co víme je, že jednoho dne dorazila do našeho města a vstoupila tu do služby. Veškerá její minulost je ale zahalená tajemstvím.“

Zahnuli do další předměstské uličky, jejíž dlažba byla o něco horší než v té předchozí, domy stály blíže jeden k druhému a okolí celkově působilo o poznání zchátraleji než předtím. Vévoda si odkašlal.

„Přijal jsem ji jako sloužící u mého dvoru pro speciální příležitosti. Je tichá a stará se sama o sebe. Nikdo o ní nic neví, Erecu,“ otočil se k rytíři a chytil jej za zápěstí, „jsi si tímhle jistý? Ta žena, jakkoliv krásná se ti může zdát, je jenom další poddanskou holkou. Ty si přitom můžeš vybírat ze všech pannen v království.“

Erec se na něj podíval se stejnou naléhavostí.

„Musím tu dívku znovu vidět. Je mi jedno kým teď je.“

Vévoda zakroutil nesouhlasně hlavou, načež všichni pokračovali dalšími a dalšími klikatými uličkami. Brzy dorazili do poměrně pochybné čtvrti, ulice stále častěji lemovaly opilé existence, všudypřítomný nepořádek, ve kterém se popelily slepice a z každých vrat štěkali velcí, na řetězech uvázaní zlí psi. Mnohé ze stavení, která lemovala zdejší ulice, byly hospody, ze kterých se linul opilecký řev až ven. Chvíli co chvíli museli z cesty odklízet nějakého trhana, který se bez špetky poznání a respektu přišel podívat, kdo se to vydal na procházku do jeho sousedství, zatímco ulice pomalu temněly v nadcházejícím soumraku, a znovu se rozsvěcovaly narudlou září plápolajících pochodní.

„Udělejte cestu pro vévodu!“ křičel v jednom kuse velitel stráží a sám odstrkoval opilé postavy z cesty, kterou teď lemovaly téměř beze zbytku ošuntělé existence a užasle se dívaly na tuto neočekávanou návštěvu.

Konečně dorazili k malému, špinavě vypadajícímu hostinci postaveném z hrubého kamene a s rovnou břidlicovou střechou. Zdálo se, že by se do spodního patra mohlo vejít přibližně padesát lidí, přičemž pro některé z nich bylo ještě několik pokojů nahoře. Dveře seděly křivě ve svých pantech a jedno z oken domu bylo rozbité. Lampa nad vchodem visela nakřivo a bylo v ní příliš málo oleje, aby dokázala prostranství dostatečně osvítit. Z oken se na ulici linuly opilecké výkřiky, stejně jako všechny další zvuky pijácké zábavy. Zastavili se před dveřmi.

Jak může taková nádherná dívka pracovat na místě, jako je toto? Podivil se Erec zděšeně, když uslyšel všechen ten řev a smích zevnitř. Jeho srdce plakalo, když si představil, kolik ponížení musí denně zakoušet při službě v takové špeluňce. Tohle není správně, pomyslel si. Okamžitě byl rozhodnutý, že ji odsud musí dostat pryč.

„Proč sis musel pro hledání nevěsty vybrat to úplně nejhorší místo ve městě?“ zeptal se vévoda a věnoval Erecovi vyčítavý pohled.

Brandt se k němu otočil také.

„Poslední šance, příteli,“ řekl. „Zpátky na tebe čeká hrad plný urozených dam. Všechny nedočkavé až se vrátíš.“

Ale Erec rozhodně zakroutil hlavou.

„Otevři dveře,“ řekl.

Jeden z vévodových mužů si pospíšil, aby splnil příkaz. Zápach rozlitého piva a mnohých dalších věcí jej okamžitě přiměl ucuknout zpět.

Uvnitř bylo kolem baru a na lavicích okolo dřevěných stolů shromážděno velké množství mužů, kteří spolu velmi hlasitě mluvili, pokřikovali na sebe vtípky, smáli se a někteří se více či méně hrubě pošťuchovali. Byly to beze zbytku drsné typy, s pivními břichy, neoholenými tvářemi a mnohdy ve velmi špinavém oblečení. Nikdo z nich ale nevypadal, že by dokázal obstát v boji se cvičeným rytířem.