Morgan Rice - Osud Draků

„To se nestane,“ zavrčel. „Jsi svázána se mnou. Zůstaneš mojí manželkou napořád. Nikdy tě nepustím na svobodu. A pokud někdy odhalím toho rytíře, se kterým mi zahýbáš, tak ho nechám mučit a potom popravit.“

Helena mu věnovala pohled plný nenávisti.

„Já nejsem tvoje manželka! A ty nejsi můj manžel. Nejsi ani muž. Náše manželství je nesvaté. Od okamžiku, kdy jsme byli oddáni takové bylo. Byl to jenom domluvený svazek pro získání více moci. Bylo mi z toho už tehdy nanic a ten pocit během těch let nijak nezeslábnul. Zničil jsi všechny mé naděje, že bych někdy mohla být doopravdy šťastná.“

Prudce a zlostně oddechovala.

„Ten rozvod mi odsouhlasíš, nebo celému království odhalím, jakýže to muž ve skutečnosti jsi. Rozhodnutí je na tobě.“

Nato se k němu Helena otočila zády a nasupeně odkráčela z místnosti pryč, přičemž se ani neobtěžovala za sebou zavřít dveře.

Gareth uprostřed komnaty osaměl. Poslouchal ozvěnu jejích kroků a cítil, že jeho tělem prostupuje mrazení, které nebylo snadné setřást. Zůstalo na tomhle světě vůbec něco, na co se ještě mohl spolehnout?

Ještě se ani nestačil uklidnit, když tu si povšimnul, že do otevřených dveří vstupuje někdo další. Neměl ani dost času, aby si v hlavě pořádně urovnal vzrušený rozhovor s Helenou, když tu před sebou spatřil další známou tvář. Firth. Obvyklá lehkost jeho chůze byla tatam. Namísto toho nesměle vstoupil do místnosti a s provinilou tváří se pomalu přibližoval.

„Garethe?“ zeptal se nejistým hlasem.

Jeho oči byly doširoka otevřené. Gareth jasně viděl, jak špatně se Firth cítí. Měl by se cítit zle, pomyslel si. Koneckonců to byl Firth, kdo jej povzbuzoval, aby se pokusil pozvednout meč, a kdo jej nakonec opravdu přesvědčil, že je víc, než kým si myslí, že je. Kdo ví, jak by to bez Firthova našeptávání všechno dopadlo? Možná, že by se o to nakonec Gareth ani nepokusil.

Zlostně se k němu otočil. Ve Firthovi konečně našel objekt, na který může vypustit všechnu zlobu, která se v něm nahromadila. Vždyť to byl přece on, kdo zabil jeho otce. Byl to Firth, ten hloupý kluk ze stájí, kdo jej zatáhl do všeho tohohle zmatku, na konci kterého se stal pouhým dalším ztroskotaným uchazečem na MacGilském trůně.

„Nenávidím tě,“ zasípal. „Kde jsou tvoje sliby teď? Kam se podělo tvoje přesvědčení, že ten meč dokážu zvednout?“

Firth ztěžka polkl a zdál se velmi nervózní. Marně hledal jakákoliv slova. Očividně neměl nic, co by na svou obranu mohl říct.

„Je mi to líto, můj pane,“ řekl. „Mýlil jsem se.“

„Mýlil ses v opravdu hodně věcech,“ vyštěkl Gareth.

No jistě, čím více o tom Gareth přemýšlel, tím jasněji viděl, jak moc Firth vždycky všechno zpackal. Ve skutečnosti, kdyby nebylo Firtha, tak by jeho otec dnes žil a Gareth by se nedostal do ničeho z toho, v čem se musel koupat teď. Tíha královské koruny by neležela na jeho hlavě a všechny ty věci, které se pokazily, by zůstaly v pořádku tak, jak byly předtím. Garethovi se stýskalo po svobodě, kterou měl, když ještě nebyl králem, když ještě otec žil. Toužil, aby se to tak mohlo vrátit a věci zase byly tak jako dřív. Ale to nešlo. A za všechno mohl Firth.

„Co tady chceš?“ zavrčel na něj.

Firth si nervózně odkašlal.

„Slyšel jsem…zvěsti…sloužící si šeptali. Rozneslo se, že tvůj bratr a sestra kladou všude možně různé otázky. Byli viděni v prostorách pro sloužící. Zkoumali dokonce odpadní jámy a určitě hledali vražednou zbraň. Ten nůž, který jsem použil k zabití tvého otce.“

Garethovi při těch slovech ztuhla krev v žilách. Zachvátil jej panický strach. Copak tento den ještě mohl být horší než už byl?

Odkašlal si.

„A co objevili?“ zeptal se. V krku měl takové sucho, že ta slova skoro nedokázal vyslovit.

Firth zakroutil hlavou.

„Nevím, můj pane. Všecko, co jsem zjistil je, že mají nějaké podezření.“

Gareth pocítil novou vlnu zlosti. Takovou, o které by ani nevěřil, že je jí schopen. Kdyby nebylo Firthova neskutečného diletantství, s jakým se vražedné zbraně zbavil, žádný z těchto problémů by teď nemuseli řešit. Kvůli Firthovi byl vlastně nejvíce zranitelný.

„Řeknu tohle jenom jednou,“ zasyčel Gareth, přistoupil k Firthovi tak blízko, že mohl cítit jeho strachem zrychlený dech a zamračil se na něj tak přísně, jak jen toho byl schopen. „Už nikdy nechci tvoji tvář znovu vidět. Rozumíš mi? Odejdi a už se nikdy nevracej. Převelím tě na nějakou pozici hodně daleko odsud. A jestli ještě jednou vkročíš mezi zdi tohohle hradu, buď si jistý, že tě nechám zatknout.

„A TEĎ VYPADNI!“ zařval.

Firthovy oči se zalily slzami. Mladík se otočil a utíkal z místnosti pryč. Ozvěna jeho kroků zněla chodbou ještě dlouho poté, co zmizel za jejím rohem.

Gareth se vrátil k úvahám o svém neúspěchu s mečem. Nemohl se ubránit pocitu, že tím uvedl do pohybu pohromu, která se na něj už teď řítila. Přišlo mu, jako sám sebe postrčil z útesu a jediné, co měl od teď už zakoušet, byl jen a pouze pád.

Dlouhou chvíli stál jako socha uprostřed otcovy komnaty a přemýšlel, jaké síly svým konáním uvedl do pohybu. Cítil se osamělý, třásl se a celou jeho bytost vedle strachu vyplňovala nejistota.

Copak tohle znamenalo být králem?

*

Gareth bral schody kamenného točitého schodiště po dvou a rychle stoupal, patro za patrem, směrem na nejvyšší hradní cimbuří. Zoufale potřeboval čerstvý vzduch. Potřeboval také čas a soukromí, aby mohl přemýšlet. Nutně musel vyhledat nějaké vyvýšené místo, odkud by se mohl rozhlédnout po svém království, přehlédnout celé město a své poddané, aby se znovu ujistil, že je to všechno skutečně jeho. Potřeboval se ujistit, že po všech těch hrozných událostech, které tento den přinesl, je stále ještě králem.

Než se vydal na cestu, poslal všechny sloužící pryč, a teď stoupal po schodech sám a sotva popadal dech. V jednom z mezipater se zastavil, zlomil se v pase a snažil se vydýchat. Po tvářích se mu kutálely slzy. V každém stínu viděl otcovu zachmuřenou tvář.

„Nenávidím tě!“ zaječel do prázdného prostoru schodiště.

Skoro by přísahal, že se ozvěna toho výkřiku nakonec změnila ve výsměšný chechot. I hlas už potom připomínal více otcův než jeho.

Potřeboval se odsud co nejrychleji dostat pryč. Znovu se dal do běhu a nezastavil se, dokud nebyl úplně nahoře. Tam rozrazil dveře a vyběhl ven. Do tváře jej udeřil čerstvý vzduch.

Zhluboka vydechoval a užíval si slunečních paprsků, stejně jako hřejivého letního větru. Potom si z ramen serval královský kabátec, otcův královský kabátec, a odhodil jej na zem. Bylo tu na něj příliš horko a stejně už ho nechtěl nikdy znovu obléknout.

Rychle přerázoval k okraji cimbuří, pevně se chytil kamenné zdi a ztěžka dýchaje se rozhlédl do okolí. Viděl nekonečný dav, který proudil ven z hradu. Lidé stále ještě odcházeli z ceremonie. Z jeho ceremonie. I odsud mohl cítit míru jejich zklamání. Byli tak maličcí. Najedou mu přišlo až nemožné, že by všichni ti lidé měli být bezvýhradně pod jeho kontrolou. Ale byli.

Jenomže na jak dlouho?

„Královský majestát je legrační věc,“ ozval se hluboký hlas.

Gareth se otočil jako když do něj bodne, aby spatřil Argona, který stál jenom jediný metr za ním, oblečený v bílém plášti a třímající svou dlouhou hůl. Díval se na něj s úsměvem v koutku úst, ale jeho oči o úsměvu vůbec nevypovídaly. Mračily se a viděly až do jeho nitra. Garethovi ten pohled začal být okamžitě protivný. Zdálo se, že Argon toho vidí až příliš.