Morgan Rice - Osud Draků

Na kratičký okamžik se po něm podívala svýma velkýma, mandlově zelenýma očima, které ve světle pochodně jiskřily odstíny blankytně modré, a znovu jej zbavila slov. Ke svému překvapení zjistil, že je jí uchvácen ještě více než když ji uviděl poprvé.

Za ní přicházel hostinský, mračil se a stále ještě se snažil zastavit krev vytékající z rozbitého nosu. Dívka, spolu se staršími ženami, přešla nesměle místnost k Erecovi a uklonila se. Erec jí pokynul uklidňujícím gestem.

„Můj pane,“ řekla jemným, melodickým hlasem, který naplňoval Erecovo srdce radostí. „Prosím, pověz mi čím jsem tě urazila. Nevím co jsem provedla, ale ať to bylo cokoliv, je mi to neskonale líto.“

Erec se usmál. Slova, která pronesla, zvuk jejího hlasu a jazyk, který k tomu volila, to všechno v něm probouzelo novou vlnu sympatií. Přál si, aby nikdy nepřestala mluvit.

Natáhl ruku, dotkl se její tváře a nechal na ní své prsty až do chvíle, kdy se mu konečně podívala do očí. Jeho srdce se rozbušilo. Bylo to jako ponořit se do blankytné mořské laguny.

„Má paní, neučinila jsi nic špatného. Nemyslím si, že bys mě někdy něčím dokázala rozzlobit. Nepřišel jsem sem z hněvu, nýbrž z lásky. Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil, už nedokážu myslet na nic jiného.“

Dívku taková odpověď očividně zaskočila, neboť okamžitě sklopila zrak zpět k zemi a několikrát rychle zamrkala. Promnula si ruce a najednou působila velmi nervózně. Očividně na nic podobného nebyla zvyklá.

„Má paní, prosím, pověz. Jaké je tvé jméno?“

„Alistair,“ odpověděla skromně.

„Alistair,“ opakoval Erec nadšeně. Přišlo mu to jako nejkrásnější jméno, které kdy slyšel.

„Nerozumím ale, k čemu jej potřebuješ znát,“ dodala jemně aniž odtrhla zrak od podlahy. „Jsi lordem a já jsem obyčejná služebná.“

„Moje služebná, abychom byli přesní,“ řekl hostinský drze a předstoupil kupředu. „Zavázala se mi. Před mnoha lety se tu upsala do služby. Slíbila mi sedm let. Na oplátku ode mě má jídlo a kde hlavu složit. Teď slouží třetí rok. Takže můžeš vidět, že tu jenom marníš čas. Je moje. Vlastním ji na základě právoplatné smlouvy. Nemůžeš si ji odvést pryč. Je moje. Rozumíš tomu?“

Erec toho muže nenáviděl víc, než kohokoliv jiného. Nechybělo mnoho aby tasil svůj meč a proklál jej. Ale jakkoliv by si to byl i zasloužil, Erec nehodlal porušit královské zákony. A navíc, veškeré jeho činy přece reprezentovaly sám trůn.

„Královský zákon je královský zákon,“ odpověděl Erec stroze. „Nehodlám jej porušovat. Také je ale pravda, že zítra začíná turnaj. A já, jakožto každý z jeho účastníků, mám právo si vybrat nevěstu. Tímto oznamuji, že jsem si vybral Alistair.“

Místností proběhlo překvapené zašumění.

„Pokud,“ dodal potom , „s tím ona ovšem souhlasí.“

Podíval se na Alistair, která nadále klopila tvář k zemi. Dobře viděl, že se červená.

„Souhlasíš, má paní?“ zeptal se.

V místnosti nastalo hrobové ticho.

„Můj pane,“ řekla jemně , „nemáš tušení, kdo jsem ani odkud pocházím, natož proč jsem teď tady. A já se obávám, že ti žádné z těchto věcí ani nemohu prozradit.“

Erec se na ní nechápavě díval.

„Proč bys mi to nemohla povědět?“

„Neřekla jsem to nikomu od chvíle, co jsem sem přijela. Přísahala jsem.“

„Ale proč?“ naléhal zvědavě.

Ale Alistair už pouze tiše stála a klopila zrak.

„Je to pravda,“ vložila se do hovoru jedna ze starších žen. „Tahle holka nám nikdy neřekla, kdo doopravdy je. Anebo proč se nechala najmout. Odmítá nám to povědět. Snažíme se to z ní dostat už roky.“

Erec byl naprosto zmatený. Jenže tím se pro něj stávala ještě zajímavější.

„Pokud nesmím vědět, kdo ve skutečnosti jsi, tak to vědět nebudu,“ řekl potom. „Ctím tvou přísahu. To ale nijak nezmírňuje můj zájem o tebe. Má paní, kýmkoliv jsi, pokud tento turnaj vyhraji, tak si tě vyberu za manželku. Před všemi ženami z celého království chci bojovat právě o tebe. Ptám se tě znovu: souhlasíš s tím?“

Její oči zůstávaly i nadále přibity k podlaze a teď se z nich navíc ještě začaly hrnout velké slzy.

Pak se Alistair najednou otočila a utekla z místnosti pryč.

Erec zůstal zkoprněle stát, stejně jako všichni ostatní. Neměl tušení, jak by si její jednání měl vykládat.

„Vidíš? Akorát jsi tu plýtval svým i mým časem,“ řekl hospodský. „Odmítla tě. Smiř se s tím tedy.“

Erec se na něj zamračil.

„Neodmítla ho,“ vložil se do toho Brandt. „Nedala žádnou odpověď.“

„Má právo vzít si čas na rozmyšlenou,“ řekl Erec na její obranu. „Koneckonců, je tu mnoho věcí, které je třeba promyslet. Ani ona mě vůbec nezná.“

Potom se omdlčel a přemýšlel, co by teď bylo nejlepší udělat.

„Dnes tu přespím,“ oznámil nakonec. „Dej mi pokoj vedle jejího. Ráno, ještě než začne turnaj, se jí zeptám znovu. Pokud bude souhlasit a pokud se mi podaří zvítězit, tak se stane mojí ženou. Pokud k tomu dojde, tak jí vykoupím ze služby u tebe a ona toto místo se mnou navždy opustí.“

Hostinský Ereca pod svou střechou očividně nechtěl, ale neměl odvahu cokoliv namítnout, takže se jenom otočil a odešel z místnosti pryč, přičemž za sebou práskl dveřmi.

„Jsi si jistý, že tu chceš zůstat?“ zeptal se vévoda. „že se nechceš raději se s námi vratit do hradu?“

Erec vážně přikývnul.

„Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý, jako tímhle.“

Thor proletěl hlavou napřed vzduchem a vzápětí narazil na hladinu Dračího moře. Jakmile se ponořil, ucítil, že voda je horká.

Otevřel oči a okamžitě si přál, aby to byl neudělal. Zahlédl řadu podivných, ošklivých podmořských příšer. Některé byly velké a jiné malé. Všechny však vypadaly jako z jiného světa. Tohle moře se přímo hemžilo životem. Modlil se, aby na něj nezaútočili, dokud se nedostane do bezpečí na palubě člunu.

Když se vynořil, aby se mohl nadechnout, ihned se začal rozhlížet po topícím se chlapci. Uviděl ho v poslední chvíli, zrovna když v posledním záchvěvu sil v boji s vodou zmítal rukama na hladině. O několik málo vteřin později již by se jistě utopil.

Thor se k němu natáhl, ovinul mu paži kolem těla, jeho hlavu si opřel o svojí tak, aby zůstala nad vodou, a začal plavat pryč z toho místa. Nato uslyšel zakňučení a zhrozil se, když zjistil, že Krohn musel skočit do vody za ním. Leopard teď plaval k Thorovi a kňučel. Thor o něj měl strach, ale jeho ruce byly plně zaměstnány, takže nemohl v tom okamžiku pro kotě mnoho udělat.

Snažil se příliš nedívat, jak bojuje s rudou rozvířenou vodou ze které se neustále vynořovaly rozmanité potvory. Přímo před ním se teď vynořila ošklivá, nafialovělá příšera, která měla čtyři paže a dvě hlavy, zasyčela na něj a zase se ponořila. Thor musel změnit směr, aby se jí vyhnul.

Člun byl teď asi dvacet metrů od něj. Opřel se všemi silami do vody. Jednou rukou a nohama pádloval, zatímco druhou přidržoval chlapce. Ten se zmítal, křičel a nijak Thorovi jeho záchrannou misi neulehčoval. Každou chvíli hrozilo, že stáhne oba pod hladinu.

„Uklidni se!“ zařval mu Thor drsně do ucha v naději, že to pomůže.

Nakonec se přece jenom uklidnil. Na chvíli se plavalo lépe, až do okamžiku, kdy se někde před nimi ozvalo mohutné šplouchnutí a z vody se vynořila další obluda. Tahle byla malá, měla žlutou hranatou hlavu, čtyři chapadla a plavala s podivnými chřestivými zvuky přímo k němu. Připomínala trochu hada chřestýše, který našel způsob, jak se zabydlet v moři, až na to, že její hlava byla příliš hranatá. Thor se v duchu smířil s myšlenkou, že bude záhy pokousán, ale příšera najednou otevřela tlamu a plivla na něj proud mořské vody. Snažil se rychle si ji vytřít z očí.