Morgan Rice - Osud Draků

Erec učinil několik kroků dovnitř a rozhlédl se kolem. Nedokázal si představit, jak by dívka jako tamta mohla pracovat na takovém místě. Říkal si, že se nejspíše spletli a vstoupili do špatného domu.

„Promiň mi, pane, hledám mladou ženu,“ řekl Erec muži, který stál vedle něj. Byl vysoký, s širokými rameny, velkým břichem a křovinatým plnovousem.

„To jako vážně?“ vyprskl muž smíchy. „No, to jsi přišel na dost špatný místo! Tohle není žádnej bordel. Ale hned naproti přes ulici jeden najdeš, panáčku. Holky tam jsou milý a pěkně buclatý!“

Opilec se rozřehtal Erecovi do tváře a několik dalších se okamžitě přidalo.

„Nehledám žádný bordel,“ odpověděl Erec klidně, „hledám jednu konkrétní ženu, která tu pracuje.“

„To asi myslí tu služtičku,“ vykřikl jiný veliký muž. „Bude nejspíš někde vzadu a drhne podlahu. Škoda, byl bych radši, kdyby byla tady a seděla mi na klíně!“

Všichni okolostojící zaburáceli smíchem nad tím vtipem. Erec při pomyšlení na takovou situaci mírně zrudnul. Bylo mu jí líto. Musela denně obsluhovat takové existence. To bylo větší ponížení, než o jakém se odvažoval uvažovat.

„A kterej ty vlastně seš?“ ozval se jiný hlas.

Nato se objevil další muž. Tento byl větší než ostatní, měl tmavý plnovous i oči, širokou čelist a panovačný výraz ve tváři. Společně s ním přicházelo ještě několik dalších rváčů. Na jeho těle bylo více svalů než tuku. Evidentně přinášel problémy.

„Pokoušíš se sebrat mi moji služebnou?“ zeptal se zlostným hlasem. „Tak to odsud radši hodně rychle vypadni!“

Postoupil kupředu a natáhl se, aby chytil Ereca za límec.

Jenže ten nebyl nadarmo považován za nejlepšího bojovníka v celém království. Po všech těch letech tréninku byly jeho reflexy na úrovni, o které se tomu chlapovi nemohlo ani zdát. V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla Erecova těla, náhle bleskurychle a automaticky zareagoval, chytil ji, stáhl dolů, zkroutil do bolestivého úhlu za mužovými zády a následně poslal celou tu horu masa napříč místností.

Obr narazil do ostatních jako dělová koule a srazil je k zemi jako kuželky.

Celá místnost se propadla do hrobového ticha. Všichni se se zatajeným dechem dívali co bude dál.

„BOJ! BOJ!“ začal kdosi skandovat a ostatní se brzy přidali.

Otřesený hostinský se vyškrábal zpátky na nohy a se zuřivým rykem se rozběhl na Ereca.

Ten ale tentokrát na nic nečekal. Vyrazil útočníkovi vstříc, napřáhl se a v plné rychlosti jej loktem udeřil do obličeje, čímž mu jednou ranou čistě přerazil nos.

Hromotluk se zapotácel několik kroků nazpět a potom se jak široký, tak dlouhý zřítil na záda na podlahu.

Erec rychle došel k němu, chytil jej za límec, zvedl ze země a navzdory obrovitosti toho muže, jej zvedl nad hlavu. Potom udělal dva svižné kroky kupředu a hodil jej napříč místností jako pytel brambor mezi ostatní. Jedinou ranou tak srazil k zemi dobrou polovinu místnosti.

Všichni ostatní zůstali ohroměně zírat, přestali pokřikovat a utichli. Začínalo jim docházet, že narazili na někoho zvláštního. Najednou se však k činu odhodlal barman, který se teď vyřítil na Ereca s rozbitou lahví v ruce.

Erec o něm včas věděl a okamžitě položil ruku na jílec svého meče. Než ale mohl tasit, objevil se na scéně Brandt, který bleskurychle vytáhl dýku a než si barman stačil uvědomit kolik uhodilo, už měl její čepel přitisknutou ke krku.

Zastavil se uprostřed kroku jako socha, ostří už se téměř stačilo zakousnout do jeho kůže. Potom s očima široce vykulenýma strachem a s rukou třímající lahev stále napřaženou, stál a čekal, co přijde. V místnosti teď bylo takové ticho, že spadnuvší špendlík by tu nadělal nepřiměřený randál.

„Zahoď to,“ řekl Brandt suše.

Barman jej okamžitě poslechl a pustil láhev, která se roztříštila o podlahu.

Erec pomalu tasil meč, nechal si při tom záležet, aby byl zvuk čepele, která se třela o pochvu, co nejhlasitější a pomalu dokráčel k hostinskému, který se stále ještě válel v mrákotách na podlaze. Špička meče směřovala k jeho krku.

„Povím to jenom jednou,“ oznámil mu Erec. „Okamžitě vyhoď všechnu tuhle sebranku ven. Teď hned. A koukej zařídit, abych se mohl setkat s onou dámou. O samotě.“

„Vévoda!“ zakřičel někdo.

Oči všech se otočily ukazovaným směrem a konečně si povšimly vévody, který stál se svou stráží ve dveřích. Všichni přítomní si pospíšili, aby rychle sňali z hlav jejich pokrývky a uklonili se.

„Pokud tahle místnost nebude prázdná v okamžiku, kdy přestanu mluvit,“ oznámil všem vévoda, „tak každý z vás ničemů skončí v šatlavě.“

Místnost okamžitě explodovala aktivitou, všichni se jeden přes druhého drali k východu, ať už volili jako nejkratší cestu dveře nebo některé z oken. Jejich nedopité nápoje zůstaly osaměle stát na stolech.

„Ty taky,“ řekl Brandt barmanovi, sňal dýku z jeho krku, chytil jej hrubě za vlasy a smýknul s ním směrem ke dveřím.

Místnost, která ještě před několika málo okamžiky praskala ve švech, teď najednou zela prázdnotou. Uvnitř zůstali jenom Erec s Brandtem a vévoda s několika svými muži. Ti za posledním opilcem zabouchli vachrlaté dveře.

Erec se otočil k hostinskému, který už se mezitím zvládl na zemi posadit a teď si nevěřícně vytíral krev z rozbitého nosu. Erec jej oběma rukama chytil za límec, zvednul ho a hrubě jej posadil na dřevěnou lavici.

„Úplně jste mi zničili dnešní kšeft,“ postěžoval si hostinský. „Za to mi zaplatíte.“

Vévoda k němu přistoupil a vrazil mu facku.

„Můžu tě klidně nechat popravit za to, že ses dotknul tohoto muže,“ zavrčel na něj. „Víš vůbec, kdo to je? Tohle je Erec, první královský rytíř a šampión Stříbrných. Pokud si to bude přát, může tě klidně zabít sám, a to hned tady a teď.“

Hostinský se podíval na Ereca a vůbec poprvé se v jeho tváři objevil skutečný respekt. Téměř se na své lavici začal třást.

„Neměl jsem nejmenší tušení. Nepředstavil ses.“

„Kde je?“ řekl Erec netrpělivě.

„Je vzadu. Vytírá kuchyň. Co od ní chceš? Ukradla snad na té hostině něco? Je to jenom obyčejná služka.“

V Erecově ruce se bleskurychle objevil nůž, který se záhy zastavil kousíček od mužova hrdla.

„Ještě jednou ji nazveš ‘služkou‘,“ zahrozil mu, „a můžeš si být jistý, že ti podříznu krk. Rozumíš mi?“

Mužovy oči se zalily slzami. Pomalu pokýval hlavou.

„Přiveď ji sem a koukej si pospíšit?“ poručil mu Erec, škubnutím jej zvedl na nohy a ještě jej nakopnul. Mužovi trvalo několik dalších kroků, než opět nabral rovnováhu.

Když odešel, ozvalo se z chodby vedoucí do kuchyně řinčení nádobí a tlumené nadávky. O několik okamžiků později se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupilo několik žen oděných v hadrech a s čepci na hlavách, všechny umaštěné od práce. Byly tam tři staré ženy, možná tak šedesátileté. Erec si na okamžik pomyslel, jestli hostinský pochopil, o kom celou dobu mluvil.

Ale potom se objevila. Jeho srdce se v ten moment zastavilo.

Najednou nemohl ani pořádně dýchat. Byla to ona.

Měla na sobě zástěru, celou umaštěnou od špíny, hlavu nesla hluboce skloněnou, jakoby se ostýchala se rozhlédnout. Vlasy měla svázané a schované pod šátkem. Na tvářích zela vrstva špíny, ale přes to všechno Ereca znovu ohromila. Její pleť byla tak mladá a perfektní. Měla nádherně klenuté lícní kosti, malý nos a plné rty. Měla hrdé čelo, svědčící o urozenosti a několik pramenů nádherných zlatých vlasů nezbedně utíkalo zpod šátku.