Morgan Rice - Osud Draků

Potom plavala v kruzích kolem nich a opakovala stejný postup. Thor napnul veškeré zbývající síly a snažil se uniknout.

Dařilo se. Člun byl blíže a blíže, když tu se po straně z vody vynořila další obluda. Tahle byla dlouhá, úzká, oranžové barvy, její tlama byla zakončena dvěma velkými zuby a po těle měla desítky malých nožek. Tělo bylo zakončeno dlouhým ocasem, který nepřestával bičovat své okolí ve všech směrech. Trochu připomínala obráceného velkého humra. Začala kroužit kolem chlapců, pomalu se přibližovat a útočit dlouhým ocasem. V jednom okamžiku ostnatý ocas zasáhl Thora do paže. Ten vykřikl bolestí.

Obluda se stáhla, aby vzápětí znovu udeřila. Zas a znovu bičovala vyhlédnutou kořist. Thor si přál, aby mohl vytáhnout svůj meč a pořádně ji přetáhnout, ale měl teď jenom jednu volnou ruku a tu potřeboval, aby je oba dva udržel nad vodou.

Krohn, který se stále držel poblíž, na příšeru zasyčel hlasem, při kterém i Thorovi vstávaly vlasy na zátylku. Potom se vydal nebojácně rovnou k tomu tvorovi, který byl takovou troufalostí zaskočen a než se k němu rozzlobený leopard stačil dostat, zmizel pod hladinou. Thor si oddechl úlevou, když tu se obluda najednou vynořila na druhé straně a začala jej bičovat nanovo. Krohn je obeplul a neúnavně tu věc pronásledoval. Několikrát už se dokonce dostal tak blízko, že ji mohl kousnout. Obluda byla však neobyčejně mrštná, takže jeho čelisti pokaždé nakonec sklaply naprázdno.

Thor plaval jako o život, bylo jasné, že jediná cesta, jak se ubránit, je dostat se co nejrychleji z vody. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, kdy musel plavat tak usilovně jako snad ještě nikdy předtím, se konečně dostali blízko ke člunu, divoce se zmítajícímu v přílivových vlnách. Starší chlapci z Legie, kteří s Thorem ani jeho vrstevníky nikdy nepromluvili ani slovo, už čekali, aby mu pomohli nahoru. Natahovali se přes okraj a podávali mu ruce.

Thor nejprve pomohl zachráněnému chlapci. Starší jej popadli za ruce a vytáhli z vody. Potom byla řada na Krohnovi, kterého Thor chytil pod břichem a vyhodil z vody do člunu. Krohn dopadl na mokrou palubu na všechny čtyři, ale okamžitě uklouzl a musel se do dřeva zaklesnout drápy. Ihned poté, co se mu na kolébající se palubě podařilo najít ztracenou rovnováhu, se rozběhl zpátky k okraji vyhlížet Thora. Opřel se o okraj člunu, díval se do vody a mňoukal.

Thor se natáhl, chytil nabízenou ruku jednoho z chlapců a začal se vytahovat na palubu, když tu najednou ucítil, že se kolem jeho kotníku a lýtka ovinulo něco tlustého. Otočil se, aby zjistil, co to je. Jeho srdce se málem zastavilo úlekem, protože uviděl obrovskou sytě zelenou oliheň, která se jej snažila stáhnout pod vodu.

Vykřikl bolestí, neboť její chapadla měla ostré trny, jež se mu zarývaly do kůže.

Bylo jasné, že pokud něco rychle nepodnikne, bude to jeho konec. Volnou rukou sáhl k opasku, tasil krátký nůž, předklonil se a seknul do chapadla. To ale bylo příliš pevné a nůž ani nepronikl tlustou kůží.

Jenom tím obludu rozběsnil. Najednou se celá vynořila. Neměla žádné oči, za to však dvě tlamy na dlouhém krku, jednu nad druhou, a obě plné zubů ostrých jako žiletky. Začala se vytahovat k Thorovi. Thor cítil, jak se mu ostny zařezávají do masa a viděl, že rána začala krvácet. Musel jednat rychle. I když se ho starší chlapci pokoušeli udržet, jeho ruka neustále sklouzávala a on byl pomalu stahován zpátky do moře.

Krohn žalostně naříkal a celý naježený se připravoval ke skoku do vody. Ale i on musel určitě vědět, že na to jeho síly nemohou stačit.

Jeden ze starších najednou zakřičel:

„SKRČ SE!“

Thor sklonil hlavu, nad níž vzápětí proletělo kopí. Hvízdlo vzduchem, ale nakonec minulo svůj cíl a neškodně se utopilo v moři. Příšera byla na tenhle způsob boje příliš rychlá a tenká.

Krohn se najednou odhodlal a skočil z boku člunu zpátky do vody. Ještě v letu otevřel do široka tlamu, přistál příšeře rovnou na krku a zakousl se do něj. Potom začal zuřivě trhat hlavou sem a tam. Nic by jej v ten okamžik nedonutilo, aby ji pustil.

Ale byla to předem prohraná bitva. Kůže toho tvora byla příliš tlustá a svaly příliš silné. Obluda sebou několikrát zazmítala a nakonec Krohna shodila do vody. Zároveň ještě více sevřela Thorovu nohu. Zmocnil se ho podivný pocit. Najednou lapal po dechu, jako by z něj ten tvor snad vysával kyslík. Chapadlo zaklesnuté do rány navíc šíleně pálilo. Thor měl pocit, že mu každou chvíli snad musí utrhnout nohu.

V posledním zoufalém pokusu o záchranu se Thor sám pustil chlapcovy ruky, odrazil se volnou nohou od boku člunu, ve skoku se otočil a sáhl k opasku, aby tasil meč.

Nepodařilo se mu ho ale vytáhnout včas. Namísto toho dopadl na bok do vody.

Voda kolem něj se okamžitě změnila v rychle tekoucí proud, jak byl unášen dál od člunu. Obluda se ho snažila odtáhnout do moře. Byl stahován dál a dále, čím dál rychleji a i když se ze všech sil snažil všemožně vzdorovat, nebylo to nic platné. Další myšlenkou, která mu vytanula na mysli, bylo, že je stahován pod vodu a do hlubin Dračího moře.

Gwendolyn běžela po otevřené louce. Její otec král MacGil běžel spolu s ní. Byla ještě malá, možná, že jí mohlo být tak deset let a její otec byl taktéž mladší. Jeho plnovous byl krátce střižený a nebyla v něm ani jediná stříbrná nitka. Také obličej byl bez jakýchkoliv vrásek, pleť mladá a zářící. Byl šťastný, bezstarostný, držel ji při běhu za ruku a spokojeně se smál. Tohle byl otec, kterého si pamatovala, takhle ho dříve znala.

Potom ji chytil a jediným pohybem si ji přehodil přes rameno a začal se točit dokola. Znovu a znovu. Jeho smích byl silnější a silnější a ona nemohla jinak, než hystericky vřískat. Bylo jí v jeho rukách tak dobře a přála si, aby jejich společné chvíle nikdy neskončily.

Když ji ale položil na zem, stalo se něco divného. Slunečný den se najednou proměnil v soumrak. Když se Gwenina chodidla znovu dotkla země, pocítila, že už nestojí na louce plné květin a trávy, ale boří se až po kotníky do bahna. Její otec teď ležel v tom bahně na zádech několik kroků od ní a vypadal mnohem starší než předtím. Mnohem, mnohem starší, dokonce až příliš staře. Zdálo se, že se nemůže hýbat. O kus dál od něj ležela v bahně jeho královská koruna.

„Gwendolyn,“ zasípal. „Má dcero. Pomož mi.“

S vypětím všech sil zvedl z bahna ruku a natáhl ji k ní.

Okamžitě vyrazila, aby mu pomohla, aby chytila jeho nabízenou ruku. Jenže její chodidla se nemohla odlepit od země. Podívala se dolů, co se to děje, aby zjistila, že bahno kolem jejích nohou tuhne, vysušuje se a praská. Začala se zmítat, aby se z toho vězení dostala ven.

Najednou mrkla a zjistila, že bahno zmizelo a ona namísto toho stojí na ochozech jejich hradu a před sebou vidí celý Králův Dvůr. Něco tu ale nehrálo. Když se podívala pozorně, neviděla onu běžnou okázalost a čilý ruch města. Mnohem více teď připomínalo opuštěný hřbitov. Všude, kam až její oko dohlédlo se po zemi rozprostíraly čerstvé hroby.

Najednou za sebou uslyšela nějaký pohyb. Otočila hlavou za tím zvukem a zhrozila se, neboť se k ní přibližovala postava celá zahalená v černém plášti s kapucou. Ta se náhle dala do běhu, strhla si kápi, aby odhalila strašlivou tvář muže, kterému chybělo jedno oko a napříč jeho obličejem se táhla velká ošklivá jizva. Zavrčel, vrhl se k ní a pozvedl dlouhou dýku s nápadnou čepelí ze zarudlé oceli.