Morgan Rice - Slavná Přísaha

„Navíc,“ osmělil se další z radních, kterého Gareth poznával jenom velice matně, „šíří se zvěsti, že Kaňon už dokonce byl překonán a že císař Andronicus napadl McCloudskou stranu Prstenu v čele milionové armády.

Všichni poděšeně zalapali po dechu, dokonce i Kulkinovi disciplinovaní vojáci si mezi sebou začali šeptat. V sále byla zaseta semínka paniky a strachu.

„To nemůže být pravda!“ vykřikl jeden z vojáků.

„Nejspíše to pravda je!“ trval na svém Radní.

„Potom jsme nadobro ztraceni!“ vykřikl někdo další. „Pokud jsou McCloudi vyřízeni, my budeme další na řadě, a teď nejsme schopni je nijak zadržet.“

„Měli bychom probrat podmínky naší kapitulace, můj králi,“ řekl Aberthol klidně.

„Kapitulace?!“ ozval se rozhořčený hlas dalšího z vojáků. „Já se žádnému cizinci nevzdám!“

„Pokud se nevzdáme,“ odpověděl mu jiný. „Rozdrtí nás na padrť. Jak se můžeme postavit milionu vojáků?“

Místnost se rozhořčeně rozdebatovala. Radní i vojáci se hádali mezi sebou. Zavládl naprostý chaos.

Předseda rady zaklepal svou železnou o holí o kamennou podlahu, aby zjednal pořádek.

„TICHO!“

Sál se postupně uklidnil a všichni se opět podívali směrem ke Garethovi.

„Toto jsou všechno rozhodnutí hodná krále a ne nás,“ řekl předseda Rady. „Král Gareth MacGil je jediný, kdo má o podmínkách kapitulace přemýšlet – pokud k ní vůbec podle jeho názoru má dojít. Nikdo z nás do toho nemá co strkat nos.“

Gareth se na trůně neklidně ošil.

„Můj pane,“ řekl Aberthol vyčerpaným hlasem, „jak bychom se podle tebe měli s imperiální hrozbou vypořádat?“

Místnost se propadla do hrobového ticha.

Gareth nehnutě seděl, díval se na své radní a chtěl jim odpovědět. Jenže bylo těžší a těžší udržet myšlenky pohromadě. V hlase mu stále zněl otcův vyčítavý hlas, jako by byl zase malý kluk. Měl pocit, že z toho neustávajícího křiku snad zešílí, ale nijak se toho nemohl zbavit.

Nehty nevědomky znovu a znovu škrábal dřevěné opěradlo svého trůnu a skřípavý zvuk, který tím vytvářel, se odrážel všude po ztichlém sále.

Radní si začali vyměňovat neklidné pohledy.

„Můj králi,“ vyzval jej další z nich, „pokud si vybereš vojenské řešení, musíme okamžitě začít s opevňováním Králova Dvora. Musíme zapečetit všechny brány, silnice a zpevnit hradby. Musíme se zásobit na dlouhé obléhání a přijmout do města obyvatele okolních vesnic, musíme stáhnout co nejvíce vojáků budeme schopni a ze schopných mužů další vycvičit. Je to mnoho, co musíme udělat a času může být málo. Prosím, náš králi, pověz nám, co dělat.“

Nato se místnost opět propadla do zadumaného ticha. Všichni se dívali na Garetha.

Ten konečně znovu zvedl bradu a podíval se na ně.

„Nebudeme s Impériem bojovat,“ prohlásil, „ale ani se nevzdáme.“

V místnosti nezůstal jediný člověk, který by neměl na tváři zmatený výraz.

„Co tedy potom máme dělat, můj králi?“ zeptal se Aberthol.

Gareth si odkašlal.

„Zabijeme Gwendolyn!“ vykřikl. „To je jediné, na čem teď záleží.“

Následovala další vlna šokovaného ticha.

„Gwendolyn?“ zeptal se jeden z radních překvapeně, zatímco ostatní si mezi sebou začali rozhořčeně šeptat.

„Pošleme za ní všechny naše síly, aby ji zabily a spolu s ní všechny, kteří nás zradili. Musíme je zničit ještě předtím, než se dostanou do Silésie,“ oznámil jim Gareth.

„Můj králi, ale jak nám to má pomoci?“ zeptal se někdo. „Pokud vyrazíme abychom ji napadli, budeme potom před imperiálním útokem zcela nechráněni. Obklíčí nás a potom nás všechny pozabíjí.“

„Králův Dvůr tím bude zcela otevřený útoku!“ vykřikl někdo jiný. „Pokud se nehodláme vzdát, musíme se tu co nejlépe opevnit a musíme s tím začít okamžitě!“

Poslední názor byl doprovázen mnoha souhlasnými výkřiky.

Gareth se chladnýma očima podíval na radního, který onu větu pronesl.

„Použijeme všechny muže, které máme, aby zabili mou sestru!“ řekl temně. „Nezůstane tu ani jediný!“

Všichni opět ztichli, zatímco onen radní pobouřeně vyskočil ze své židle.

„Já se nebudu dívat, jak je Králův Dvůr ničen jenom kvůli tvým soukromým zájmům. Tohle nemůžu podpořit!“

„Ani já ne!“ ozvala se polovina mužů v sále.

Gareth cítil jak mu stoupá žluč a už se chystal vstát, když tu se najednou hlavní dveře sálu otevřely dokořán a dovnitř vkráčel velitel toho, co zbylo z jeho armády. Všichni se na něj podívali. Za sebou táhl otrhaného, špinavého muže s rukama svázanýma za zády. Dovlekl jej do středu místnosti přímo před krále.

„Můj pane,“ řekl velitel chladně. „Tento muž patří ke skupině, která ukradla Meč Osudu. Šest jich bylo pověšeno. Tohle je sedmý, ten který utekl. Má velmi zajímavou historku o tom, co se stalo.“

Potom do muže strčil.

„Mluv!“

Chlap se nervozně rozhlédl kolem sebe a váhal. Nakonec ale začal:

„Dostali jsme rozkaz ten meč ukrást!“

Místnost se proměnila v ztělesnění pozornosti.

„Bylo nás devatenáct!“ pokračoval trhan. „Tucet mužů jej odvezlo pryč. Pod pláštěm noci překročili Kaňon a pokračovali do Divočiny. Schovali meč ve voze, a vojáci, kteří hlídají na mostě, neměli nejmenší důvod jej zevrubně prohledávat. Nás sedm mělo v pokynech, že máme zůstat tady. Bylo nám řečeno, že budeme chyceni, na oko na nějaký čas uvězněni a potom potají propuštěni. Ale namísto toho byli moji přátelé popraveni. Mě by potkalo to samé, kdybych byl v okamžiku, kdy pro ně přišli, zrovna s nimi.“

Místností se začalo šířit zmatené šeptání.

„A kam Meč vezou?“ strčil do něj hrubě velitel.

„To já nevím. Někam hluboko na imperiální území.“

„Kdo takovou věc nařídil?“

„On!“ vykřikl trhan a kostnatým prstem namířil na Garetha. „Náš král! To on nám řekl, že to máme udělat!“

Všichni zúčastnění se opět zlostně rozkřičeli a jejich křik sílil až do okamžiku, kdy hlavní radní opět zabušil o zem svou těžkou holí a zakřičel na ně ať jsou zticha.

Sál se trochu utišil, ale už ne úplně.

Gareth se na trůně zatím třásl zlostí i strachem. Pomalu se postavil a to konečně způsobilo, že nastalo ticho. Pohledy všech se znovu upřely k němu.

Pomaloučku, krok za krokem, sestoupil Gareth ze schodů. Ozvěna jeho kroků byla jediným narušením ticha, které by se teď dalo krájet.

Uvolněným krokem došel do středu místnosti, až konečně stanul proti tomu otrhanci. Chladně se na něj potom několik okamžiků díval, zatímco se muž zmítal ve vojákově sevření. Jeho pohled přitom těkal do všech stran, jenom ne na krále.

„Zloději a lháři si v tomto království zaslouží jenom jediné,“ řekl Gareth téměř laskavě.

Potom najednou vytrhl z opasku dýku a s rozmachem ji vrazil muži do srdce.

Trhan vykřikl bolestí i úlekem, a potom se pomalu sesunul k zemi.

Velitel se na Garetha zachmuřil.

„Právě jsi zavraždil člověka, který proti tobě svědčil,“ řekl pomalu. „Nezdá se ti, že to v konečném důsledku jenom podporuje to, co vypověděl?“

„Jakého svědka,“ rozesmál se Gareth. „Mrtví nemohou svědčit.“

Velitel zrudnul vzteky.

„Nezapomínej, můj králi. Já jsem velitel poloviny královské armády. Ze mě nikdo blázny dělat nebude. Z tvých činů mohu vyvodit jediný závěr a sice, že jsi vinen tím, čím tě tu ten muž nařkl. A proto ti ani já, ani moji vojáci už nadále nebudeme sloužit. Namísto toho tě vezmeme do zajetí na základě zločinu velezrady proti Prstenu!“