Morgan Rice - Slavná Přísaha

Nevydržel to, otočil se a vší silou mrštil po otci svou opiovou dýmku. Snad doufal, že když předmět poletí dostatečně rychle, přece jen nějak ducha zasáhne.

Dýmka proletěla neškodně vzduchem a roztříštila se o protější zeď na malé kousky. Bývalý král dál nehnutě stál a zíral na svého nezdárného syna.

„To svinstvo ti nijak nepomůže,“ zavrčel záhrobním hlasem.

Gareth už to nemohl vydržet. Zuřivě vyrazil proti zjevení a s napřaženýma rukama jej chtěl chytit za krk, ale jako vždy nenahmatal nic jiného než prázdný prostor, několikrát klopýtl, narazil hlavou do dřevěného studijního stolu a strhnul jej na sebe na kamennou podlahu.

Chvíli hekal na břiše a potom se překulil na záda. Uvědomil si, že si o něco rozřízl ruku. Rukáv jeho hedvábné haleny se zbarvil krví. Mimo jiné si v té chvíli uvědomil, že v tomto oblečení chodí už několik dní a ani na spaní jej nesundával. Nebo to už byly týdny? Podíval se k velkému zrcadlu, stojícímu v rohu komnaty, a spatřil, že má na hlavě strašlivé vrabčí hnízdo. Víc než člověka vysoce urozeného původu připomínal nějakého obyčejného sedláka. Najednou nedokázal uvěřit, že mohl klesnout až tak hluboko. Ale proč by ho to mělo zajímat, jediné co zůstalo v jeho životě důležité, byla nepřekonatelná touha ničit – zničit jakýkoliv pozůstatek po otci. Nejradši by nechal zbořit celý tenhle hrad a Králův Dvůr klidně s ním. To by byla aspoň pořádná pomsta za to, jak s ním odmalička zacházeli. Ty vzpomínky v něm byly zaražené jako nějaký trn, který nikdy nedokázal odstranit.

Dveře pracovny se opatrně otevřely a dovnitř vstoupil jeden z Garethových osobních sluhů. V jeho očích se zračil nezastíraný strach.

„Můj pane,“ řekl. „Slyšel jsem ránu. Jsi v pořádku? Můj pane, ty krvácíš!“

Gareth se na toho mladíka nenávistně podíval. Pokusil se vydrápat zpátky na nohy, aby se na něj mohl obořit, ale po něčem uklouzl a znovu se zřítil k zemi. Opium si vybíralo daň a jemu se šíleně točila hlava.

„Můj pane, pomohu ti!“

Mladý sluha přispěchal ke králi a chytil jej za paži, která byla teď víc paží kostlivce než zdravého člověka.

Ale Gareth si i tak ještě uchoval dost sil a v okamžiku, kdy se ho mladík dotkl, jej odstrčil s takovou silou, že padl na zadek též.

„Ještě jednou se mě dotkneš a nechám ti useknout obě ruce,“ zasyčel.

Sluha se ve strachu snažil odsunout co nejdále. V tom okamžiku se ve dveřích objevil další, se kterým přicházel jakýsi starý muž, kterého Gareth nejasně poznával. Věděl vcelku jistě, že ho zná, ale v té chvíli jej nedokázal nikam přiřadit.

„Můj pane,“ ozval se muž vetchým hlasem, „očekáváme tě s Radou v Trůnním sále už půl dne. Radní už nemohou déle čekat. Donesly se nám velmi závažné zprávy a musíme ti je předložit ještě před západem slunce. Přijdeš za námi, prosím?“

Gareth se na muže zamračil a snažil se pochopit, kdo to vlastně je. Říkal si, že ten stařec určitě sloužil jeho otci. V jeho Radě…zasedání…všechno se to v jeho hlavě vířilo jako klubko hladových hadů.“

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Můj pane, jsem Aberthol. Vážený rádce tvého ctěného otce,“ odpověděl starý muž a přistoupil blíže.

Pomalu se něco začínalo objevovat. Aberthol. Rada. Zasedání. V Garethově hlavě leželo nedozírné pole nafukovacích balonků, po nichž se právě prohánělo stádo zdivočelých slonů. Přál si, aby mu všichni jednoduše dali pokoj.“

„Nech mě být,“ vyštěkl. „Však já přijdu.“

Aberthol přikývl a pospíšil si ze dveří ještě než se něco stane. Sluha za nimi potom nehlučně zavřel.

Gareth klečel na zemi, krvácející rukou se držel za hlavu a snažil se vzpomenout si. Bylo toho na něj už příliš. Přesto se však jednotlivé střípky začínaly skládat jeden k druhému. Štít je vypnutý, Impérium útočí, polovina jeho dvora jej opustila, jeho sestra Gwendolyn je odvedla pryč, do Silésie…Gwendolyn…. To bylo ono. To bylo to, na co se pokoušel vzpomenout.

Gwendolyn. Strašlivě ji nenáviděl. Více než kdykoliv dříve teď lačnil po její krvi. Musel ji nechat co nejdříve zabít. Všechny jeho problémy jsou jenom následkem jejích akcí. Musí najít cestu, jak se k ní dostat, i kdyby při tom měl sám zahynout. A jestli se mu to podaří, tak potom zabije i všechny ostatní sourozence.

Ta myšlenka mu pomohla cítit se o něco lépe.

S vynaložením obrovské snahy se potom dostal zpátky na nohy a potácivě se vydal napříč místností. Když se blížil ke dveřím, všiml si vedle nich stojící alabastrové busty, která znázorňovala jeho otce MacGila. S výrazem šílence ji oběma rukama uchopil a zuřivě jí mrštil proti zdi.

Busta se rozletěla na tisíc malých kousků a Gareth se poprvé po několika dnech spokojeně usmál. Možná, že dnešek ještě nebude tak špatný, jak se zatím zdálo.

*

Gareth pospíchal do Trůnního sálu, následován hloučkem osobních sluhů. Při vstupu za sebou schválně sám prudce zabouchl dveře, aby všichni uvnitř místnosti poznali, že už je tady. Radní se okamžitě postavili za svým stolem do pozoru.

Obyčejně by to Garetha potěšilo, ale dneska mu bylo všechno jedno. Zjevení otce mu zkazilo náladu a vztek na sestru, která jej opustila, to vše jenom znásobil. Jeho emoce hrozily vybouchnout každým okamžikem a on potřeboval, aby se o tom svět dověděl.

Ve svém opiovém opojení se potácel napříč rozhlehlým sálem k trůnu. Desítky rádců pokorně čekaly, až se na něm usadí. Jeho Rada se silně rozrostla a nálada dnešního zasedání byla vzrušená, protože město opouštělo stále více a více lidí, a také především kvůli zvěstem, že Štít je nefunkční. Každou chvíli se navíc různí lidé pokoušeli dostat na zasedání, aby se dověděli nějaké odpovědi.

Gareth samozřejmě neměl ani jedinou.

Když stoupal po slonovinových schodech, vedoucích k otcově trůnu, všiml si, že vedle něj stojí lord Kultin, nájemný rytíř, velitel jeho osobní žoldácké jednotky a nejspíše jeden z posledních, kterým ještě mohl plně důvěřovat. Za ním stálo několik desítek jeho mužů. Jako vždy bez sebemenšího pohybu, rovní jako svíčky, ruce připravené na mečích. Budili dojem, že jsou připravení v kterémkoliv momentu na Garethův povel vyrazit a začít zabíjet. To dobře působilo na jeho rádce. A Garethovi samotnému to poskytovalo konejšivý pocit bezpečí v tomto zmateném světě.

Posadil se na trůn a přehlédl místnost. Bylo v ní tolik tváří, některé z nich poznával, ale velkou většinu ne. A nikomu z těch lidí nevěřil. Každým dnem svůj dvůr čistil od zrádců, posílal je do podzemních kobek a ještě mnohem častěji rovnou na oprátku. V poslední době neprošel ani jediný den, aby nenechal zabít alespoň hrstku mužů. Říkal si, že je to docela dobré opatření, alespoň to udrží jeho poddané nohama na zemi a oni nebudou kout žádné pikle.

Místnost se v tichosti posadila, ale nikdo nepromluvil. Všichni, zdálo se, měli strach začít. Což bylo přesně to, co Gareth potřeboval. Působit strach svým poddaným mu činilo doslova fyzické potěšení.

Konečně se osmělil Aberthol a předstoupil před krále. Údery jeho hole o podlahu rezonovaly tichou místností. Odkašlal si.

„Můj králi,“ začal, „žijeme v časech velkých problémů. Nejsem si jistý, jaké zprávy se k tobě již donesly, Štít je neaktivní, Gwendolyn opustila město se Stříbrnými, Legií, velkou částí běžného vojska a polovinou poddaných. Ti, kteří zůstali, k tobě vzhlížejí v naději. Rádi by věděli, co se bude dít teď. Lidé potřebují nějakou reakci, můj králi.“