Morgan Rice - Slavná Přísaha

Věděla, že je na ní, aby nějak udržela morálku svých lidí a dala jim alespoň nějaké zdání bezpečnosti, ba dokonce třeba i špetku optimismu. Musela něco udělat. Nemohla nechat svůj vlastní strach, aby ji ovládl stejně jako ostatní. Ne, nesměla teď upadnout do pesimistických myšlenek. Není to přece jenom o ní. Ona je teď vším co její lidé mají a jestli jim nedá naději ona, tak kdo? Potřebují aby byla silná. Potřebují její pomoc.

Přemýšlela, co by na jejím místě udělal otec. Při vzpomínce na něj se bezděčně usmála. Celou dobu by se tvářil statečně a každou chvíli by se něčemu hurónsky rozesmál tak, aby to ostatní slyšeli. Vždycky jí říkal, že musí své strachy schovávat za maskou síly a když o tom teď přemýšlela, uvědomila si, že ani neví, jak by jeho tvář vypadala, kdyby se v ní zračil strach. Nikdo ho tak neviděla. Ani jednou. Možná, že to byla jenom maska, ale byla zatraceně dobrá. Jako vládce se vždy jevil silný a rozhodný, vždy byl takový, jakého jej lidé potřebovali vidět. Možná, že to byla vůbec nejdůležitější vlastnost dobrého vladaře. Uvědomila si, že otec musel přinášet obrovskou oběť tím, že celý život skrýval jakýkoliv náznak slabosti a nejistoty. Měla by se z jeho příkladu poučit a dělat to stejně jako on.

Rozhlédla se kolem a všimla si, že Godfrey jede opodál společně s Illepriou Léčitelkou. Oba byli zabráni do živé konverzace a už nějaký čas jí přišlo, že je v těch rozhovorech něco víc než jen pouhá zdvořilost. Od okamžiku, kdy Illepria zachránila Godfreyovi život, se ti dva hodně sblížili. Gwen si přála, aby tu byli i ostatní její sourozenci. Jenže Reece byl na výpravě spolu s Thorem, Gareth pro ni byl samozřejmě navždy ztracen a Kendrick zůstával stále na Vysočině a řídil opevňovací práce proti novému útoků McCloudů. A vlastně asi i imperiánů. Poslala pro něj rychlého posla – byla to první věc, kterou udělala okamžitě poté, co se rozhodli opustit hlavní město – a doufala, že jej zastihne včas, aby se ještě stihl z Vysočiny stáhnout k ní a pomoci jí bránit Silésii. A pak tu byla její nejstarší sestra, Luanda.

Gweniny myšlenky se k ní obrátily poprvé po velmi, velmi dlouhé době. Mezi jimi dvěma vždy byla spousta rivality a Gwen ani nebyla příliš překvapená, že se Luanda chytila první příležitosti dostat se z Králova Dvora pryč a vdát se za toho McCloudského prince. Její starší sestra byla odjakživa ambiciózní. Gwendolyn se odmalička snažila mít ji ráda a kamarádit se s ní, ale Luanda její náklonnost nijak zvlášť neopětovala. A po nějaké době se i Gwen přestala snažit.

Teď jí ale bylo Luandy líto. Přemýšlela, jaké jsou asi její osudy v McCloudském království, pokud je třeba opravdu napadl Andronicus. Zabije i ji? Gwen se při té myšlence zachvěla. Stály sice na dvou rozdílných stranách barikády, ale přesto byly stále rodinou a ona si přece nemohla přát, aby Luanda zemřela.

Také si vzpomněla na svou matku, dalšího člena její rodiny, který se k jejímu exodu nepřidal. Královna matka namísto toho zůstala v Králově Dvoře a nadále nejevila sebemenší zájem o svět mimo její komnatu. Zůstala s Garethem. To pomyšlení způsobilo, že se Gwen zachvěla. Sice se na matku stále ještě právem zlobila, ale zároveň jí bylo líto, že skončila tak, jak skončila. Co se s ní stane, jestli bude Králův Dvůr dobyt? Bere Impérium alespoň zajatce urozené krve?

Nedokázala se ubránit pocitu, že všechno, co její rodina budovala po generace, spěje k neodvratnému a brzkému konci. Jakoby tomu byla včera, když bylo léto a Luanda se vdávala. Byla to obrovská oslava, Králův Dvůr přetékal pompou a celá rodina byla pohromadě, lidé šťastní a Prsten bezpečně chráněný. Tehdy se zdálo, že to všechno potrvá navěky.

Ale pak se všechno rozpadlo na kusy během mávnutí kouzelného proutku. A teď už nic nebylo jako dřív.

Jakoby jí příroda chtěla dát za pravdu, zvedl se náhle chladný podzimní vítr a Gwen se musela zachumlat hlouběji do vydělané ovčí kůže, kterou si už předtím přehodila přes ramena. Babí léto letos trvalo tak krátce a teď už byla jasně patrná přicházející zima. Každý den foukal studenější vítr, čemuž nejspíše napomáhalo i to, že mířili stále více na sever. Nebe temnělo o poznání dříve než v létě a po celý den bylo také možné slyšet nové zvuky – zimní ptáky, rudočerné supy, kteří měli ve zvyku ve velkých hejnech kroužit vysoko na nebi a potom se snášet jako jeden útvar rychle k zemi. Neustále přitom protivně krákali. Bylo to jako kdyby zvěstovali přicházející smrt.

Od rozloučení s Thorovou družinou pokračovali všichni víceméně podél okraje Kaňonu směrem na sever do nejzápadněji položené pevnosti Prstenu – Silésii. V hlubinách Kaňonu se neustále převalovala strašidelná mlha a mnohdy se vylévala přes okraj až pod kopyta jejich koní.

„Už to není daleko, má paní,“ ozval se hlas.

Gwen se ohlédla a spatřil, že se k ní za jízdy přidružil lord Srog. Měl na sobě typickou zbroj Silésie a dvě koňské délky za ním následovalo několik jeho zbrojnošů jako osobní stráž. I oni na sobě měli rudou kroužkovou košili a rudými pláty okované boty. Gwen byla dojata Srogovou laskavostí, kterou jí od počátku prokazoval, i loajalitou, kterou očividně choval k zesnulému králi MacGilovi. To on ji nabídl dočasné sídlo ve svém vlastním městě. To on ji pozval do Silésie. Nedokázala si představit, co by si se všemi těmi lidmi jinak počala. Bez Sroga by i teď nejspíš stále zůstávali v Králově Dvoře a byli by vystaveni na milost a nemilost Garethovým rozmarům.

Srog byl v jejích očích jedním z nejryzejších lordů, které kdy poznala. Měl ve své vlastní armádě tisíce bojovníků a jakožto obránce západní hranice nebyl ničím vazalem. Ale přesto se vůči jejímu otci tak choval. Dříve tomu bylo jinak. Za časů MacGilova děda Silésie závisela na pomoci Králova Dvora, za jeho otce už jenom minimálně a teď už byla defacto samostatná a jenom loajalita jejího pána ji ještě u Králova Dvora držela. Jenže s vypnutím Štítu a vším tím chaosem v Králově Dvoře se miska vah najednou převrátila tak, že Králův Dvor nutně potřeboval pomoc Silésie. A Silésie vyslyšela.

Stříbrní byli samozřejmě nejelitnější armádní jednotkou v Prstenu a Gwen s sebou měla navíc ještě tisíce běžných vojáků, dobrou polovinu celého královského vojska, ale i tak mohl lord Srog jednoduše zavřít brány a hledět si svého. Nestabilita na trůně byla koneckonců pro mocné lordy velkou příležitostí jak svou moc na úkor trůnu rozšířit.

Jenže Srog namísto toho vyrazil Gwen na pomoc, přísahal jí věrnost a trval na tom, že celou její výpravu přijme v Silésii jako hosty. Gwen byla odhodlaná, že mu tuto obrovskou laskavost jednoho dne náležitě oplatí. Pokud se tedy nějakého jednou vůbec dožijí.

„Nemusíš si se mnou dělat starosti,“ odpověděla laskavě a jemně se dotkla jeho předloktí. „Budeme pochodovat klidně do skonání světa, abychom se do tvého města dostali. Jsme ti za tvou pomoc hluboce vděční. Jsi náš skutečný zachránce.“

Srog se usmál. Byl to rytíř středního věku, jehož obličej brázdila nejedna jizva z bitev. Měl zrzavé vlasy a silnou čelist, která byla vždy hladce oholena. Srog byl muž k pohledání, nejenom lord ale rytíř se vším, co k tomu patří.

„Za tvého otce bych vkročil do ohně,“ odpověděl. „Žádné díky tu nejsou na místě. Je mou velkou ctí oplatit mu jeho dlouholeté přátelství tím, že pomohu jeho dceři. Bylo přece jeho přáním, abys nastoupila na trůn. Takže když pomáhám tobě, pomáhám i jeho odkazu.“