Morgan Rice - Slavná Přísaha

Nato velitel pokynul svým mužům, bylo jich tu několik desítek, kteří ihned tasili meče a vykročili, aby Garetha zatkli.

Jenže lord Kultin měl v sále dvakrát tolik mužů. Ti všichni teď tasili meče též a vyrazili postavit se za Garetha.

Dvě řady vojáků stanuly naproti sobě, Gareth stál uprostřed a působil uvolněně.

Na tváři mu seděl triumfální úsměv, který celý patřil veliteli armády. Jeho muži byli silně přečísleni Garethovou gardou a on to dobře věděl.

„Nebudu zajat nikým,“ zasyčel na něj král. „A rozhodně ne tebou. Sbal si ty své vojáčky a vypadněte od mého dvora – anebo se můžete postavit mým elitním jednotkám.“

Po několika vteřinách napětí se velitel konečně otočil a pokynul svým mužům, aby sklonili zbraně. Ti potom pomalu a ostražitě ustupovali k východu.

„Od dnešního dne,“ zahřměl velitel ještě ve dveřích, „věz, že již nejsi mým pánem! Imperiální armádě budeš čelit úplně sám. Doufám, že se k tobě budou chovat hezky. Lépe než ses ty zachoval ke svému otci!“

Nato se početná jednotka definitivně dala na ústup z místnosti a za řinčení jejich zbrojí proudili ven na chodbu.

Zbytek osazenstva sálu, radní, sluhové i příslušníci šlechty, zůstali zaraženě stát. Sem tam si někdo šeptal.

„Nechte mě o samotě!“ zaječel Gareth. „VŠICHNI!“

Všichni se okamžitě vrhli k východu, aby krále ještě nepopudili svou váhavostí. Odcházela dokonce i jeho osobní bojová jednotka.

Uvnitř zůstal jediný člověk.

Lord Kultin.

Počkal až bude s Garethem v místnosti skutečně sám a potom vyrazil k němu. Zastavil se několik kroků od něj a zadíval se mu od tváře. Z lordova výrazu se, jako vždy, nedalo vyčíst nic o tom, co si ve skutečnosti myslí. Byla to tvář ryzího žoldáka.

„Je mi jedno, co jsi udělal nebo proč,“ začal temným, vážným hlasem. „Politika mě nezajímá. Já jsem bojovník. Zajímám se pouze o peníze, které platíš mně a mým mužům.“

Na okamžik se odmlčel.

„Ale přesto bych rád věděl, kde je pravda. To jsi těm mužům vážně nařídil, aby ten meč odnesli?“

Gareth se na něj nehnutě díval. V lordových očích bylo něco, čeho si považoval i sám u sebe: byly chladné, nelítostné a připravené skočit po jakékoliv příležitosti si polepšit.

„A jestli ano?“ odpověděl Gareth otázkou.

Lord Kultin se na něj dlouho jenom díval.

„Ale proč?“ zeptal se.

Gareth však zůstal němý.

Kultinovy oči se náhle rozšířily poznáním.

„Ty…ty jsi jej nemohl pozvednout…a tak to nebude moct zkusit ani nikdo jiný?“ zeptal se. „Je to ono?“

Potom se zarazil, jako by na chvilku přemýšlel o důsledcích. Pak usoudil, že mu nic nehrozí.

„Ale i tak,“ pokračoval, „musel jsi jistě vědět, že odnesení meče oslabí nebo dokonce zničí silové pole kolem Prstenu a učiní nás to zranitelnými pro útok zvenčí.“

Po Kultinově tváři náhle přelétlo poznání.

„Ty jsi chtěl, abychom byli napadeni, že je to tak? Někde uvnitř si přeješ, aby byl Králův Dvůr zničen,“ řekl ohromeně.

Gareth se usmál.

„Žádné místo na světě,“ odpověděl klidným hlasem, „by nemělo existovat navždy.“

Gwendolyn putovala s ohromným doprovodem, tvořeným vojáky, rádci, služebníky, Stříbrnými, Legií a vlastně i polovinou poddanského lidu, z Králova Dvora. Všichni dohromady byli jedním velkým kráčejícím městem. Gwen byla zaplavena vlastními emocemi. Na jednu stranu se jí obrovsky ulevilo, že je konečně v bezpečí před Garethem, mimo jeho dosah a obklopena nejlepšími vojáky v království. Už se nemusela bát žádných úkladů o vlastní život ani toho, že bude proti své vůli provdána. Už se nebude muset neustále ohlížet přes rameno a bát se, že tam uvidí dalšího nájemného vraha.

Zároveň však cítila i velkou zodpovědnost za to, že se ocitla v čele celého toho obrovského zástupu lidí. Následovali ji, jako kdyby snad byla nějakou prorokyní a oni všichni si slibovali vyhlídky na lepší život, když s ní půjdou až do daleké Silésie. Viděli v ní svou vládkyni, to mohla vidět na každém kroku, a slibovali si od její vlády hodně. Ona měla ale spíše špatné svědomí, že nemůže tyto pocty předat některému ze svých bratrů a musí si je nechat kompletně a jenom pro sebe. Lidé tak moc prahli po tom, aby měli konečně zase dobrého a spravedlivého vládce, a Gwen si přála, aby měla dost síly nezklamat je. Udělá, co bude v jejích silách, aby v těchto temných časech, svou roli splnila co nejlépe.

Často myslela na Thora a jejich smutné rozloučení u mostu přes Kaňon. Pohled na jeho skupinu, jak se ztrácejí ve zvedajících se mlhách Kaňonu, jí lámal srdce a vzpomínka na něj nebyla o nic méně bolestnější. Bylo těžké uchovat si naději, že by se z té výpravy mohli vrátit v pořádku. Byla to ušlechtilá cesta pro dobro celého království– taková, kterou mu nemohla zakazovat. Ale zároveň nedokázala pochopit, proč to musel být zrovna on. Mohl přece jet nějaký zkušenější a trénovanější rytíř. Kdokoliv. Thora by víc než kohokoliv jiného potřebovala po svém boku. Ve všem tom zmatku byla namísto toho ponechána sama, aby vládla celému národu a zároveň nosila Thorovo dítě, o kterém jeho otec ani neví. Přála si, aby tu byl s ní. A strašně se o něj bála. Představa života bez něj jí připadala černobílá a prázdná. Vlastně se při tom pomyšlení pokaždé chtěla rozbrečet.

Jenom kvůli lidem, kteří k ní tak vzhlíželi, a kteří byli na cestě neustále v její blízkosti se vždy udržela a zůstala navenek silná. Musela dále vést svou nekonečnou karavanu směrem na sever do slavného města Silésie.

I když měla tolik důvodů to místo nenávidět, po cestě postupně zjistila, že jí Králův Dvůr bude chybět. Bylo neuvěřitelné, že někdo mohl ukrást ostře střežený Meč Osudu, zrušit tak Štít a umožnit, aby se přes Kaňon mohlo převalit cokoliv, čemu se zachtělo dovnitř. I v její výpravě se už rozšířily zvěsti, že císař Andronicus přistál s obrovskou flotilou u McCloudských břehů. Nebylo ale vůbec jasné, jestli se tomu dá věřit. Zdálo se to nepravděpodobné. Bylo by to příliš rychlé. Určitě by nějaký čas trvalo, než by se to v Impériu vůbec dověděli, a potom by museli sebrat vojsko a přeplout oceán, to přece také nešlo učinit za pár hodin. Jedině, že by za tou krádeží Meče stáli McCloudové a byli s císařem již dopředu smluvení. Ale jak by se jim to mohlo podařit? Jak by jej mohli ukrást? A kam by ho potom poslali?

V lidech kolem sebe cítila velkou sklíčenost a nemohla jim to nijak vyčítat. Lidé čím dál více propadali malomyslnosti a zoufalství. Bez štítu byli i se svou armádou proti Impériu téměř bezbranní. A i kdyby zprávy o Andronicově přítomnosti přeháněly, bylo jenom otázkou času, než se stanou skutečností. Impérium zaútočí, když ne dnes, stane se to zítra, anebo pozítří. A jakmile se tak stane, nebude už žádná šance jeho muže nějak zadržet. Tohle místo, které tak milovala, bude potom brzy dobyto a všichni, které měla ráda a na kterých ji kdy záleželo, budou pobiti jako ovce.

Ten pochod vlastně svým způsobem připomínal i pochod smrti. Ano, Andronicus tu ještě nebyl, ale mnozí měli pocit, jako by již vše bylo ztraceno. Gwen si vzpomněla na větu, kterou ji jednou řekl otec: dobyj srdce své armády a ona potom dobyje cokoliv si budeš přát.