Morgan Rice - Země Ohňů

Thor nasedl na Mycoples, oba se obrátili a naposledy pohlédli na Zemi druidů, záhadnou zemi, která Thorgrina přivítala po svém a pak ho vyplivla ven. Bylo to místo, které Thora zároveň děsilo a které zároveň nedokázal pořádně pochopit.

Thor se obrátil a pohlédl na širý oceán, který se před nimi rozprostíral.

„Je čas bojovat,“ nařídil Thor dunivým hlasem. Zaznívalo v něm sebevědomí muže, válečníka, budoucího krále.

Mycoples zavřeštěla, roztáhla ohromná křídla a oba se vznesli vysoko do vzduchu. Vyletěli nad oceán, daleko od tohoto světa, mířili zpět ke Guwaynovi, ke Gwendolyn, za Romulem a jeho draky. Letěli vybojovat bitvu Thorova života.

Romulus stál na přídi své lodi, první v celé flotile, a s uspokojením sledoval horizont. Následovaly ho tisíce imperiálních lodí a vysoko ve vzduchu se vznášelo jeho hejno draků. Zatímco bojovali s Ralibarem, jejich křik naplňoval vzduch. Romulus je sledoval a pevně přitom svíral zábradlí. Jeho dlouhé nehty se přitom zarývaly hluboko do dřeva. Pozoroval, jak jeho bestie útočí na Ralibara a srážejí ho do moře znovu a znovu. Draci se ho snažili udržet pod hladinou.

Romulus vykřikl radostí a sevřel zábradlí tak silně, až prasklo, když viděl, že jeho draci vítězně vyletěli z moře, ale Ralibar se nikde neobjevil. Pozvedl ruce do výšky, naklonil se kupředu a cítil, jak mu dlaně hoří mocí.

„Kupředu, draci moji,“ zašeptal a oči mu zářily. „Kupředu.“

Jakmile ta slova zamumlal, obrátili se jeho draci a pohlédli na Horní ostrovy. Pak vyrazili kupředu, vřeštěli a máchali křídly. Romulus cítil, že je ovládá. Připadal si nepřemožitelný, připadal si, že může ovládat cokoli v celém vesmíru. Konec konců, stále byl jeho měsíc. Jeho moc už brzy zmizí, ale prozatím ho nic na světě nemohlo zastavit.

Romulovi zaplály oči nadšením, když sledoval, jak jeho draci míří k Horním ostrovům. Když viděl v dálce utíkající ženy a děti, které se snažily dostat z dračího dohledu. S uspokojením sledoval, jak se dračí oheň rozlévá po povrchu, a jak lidé hoří zaživa. Jak se celý ostrov mění v jednu obrovskou kouli zkázy. Vychutnával si ten pohled. Stejně tak, jako si vychutnával zničení Prstenu.

Gwendolyn se před ním podařilo uprchnout – ale tentokrát už nemá kam jít. Konečně vlastní rukou zničí všechny MacGily. Konečně už nebude žádný kout světa, který by mu nebyl podřízen.

Romulus se ohlédl a přes rameno sledoval tisíce svých lodí. Svoji nezměrnou flotilu pokrývající celý horizont. Zhluboka se nadechl a zaklonil se. Nastavil tvář nebesům, rozpažil s dlaněmi obrácenými vzhůru a ze všech sil zařval. Zařval svůj vítězný pokřik.

Gwendolyn stála v prostorném kamenném sklepě, choulila se společně s tucty svých lidí a poslouchala, jak se země nahoře chvěje a hoří. Při každém zvuku se otřásla. Země se občas chvěla tak silně, že se některým lidem podlamovala kolena, a někteří dokonce upadli. Za všechno mohli draci, kteří si venku pohazovali ohromnými kusy kamenů, jako by to byly jen malé hračky. Zvuk dopadajících balvanů se nesl nekonečnou ozvěnou až ke Gweniným uším. Znělo to, jako by nastal konec světa.

I pod zemí bylo horko stále silnější – draci chrlili oheň přímo na ocelové dveře. Znovu a znovu, jako by věděli, že se za nimi skrývá množství lidí. Ocel naštěstí plameny zastavila, ale dovnitř pronikal černý kouř, který všem znesnadňoval dýchání a způsoboval záchvaty kašle.

Ozval se děsivý zvuk kamene narážejícího do oceli a Gwen viděla, jak se ocelové dveře nahoře prohýbají a třesou. Draci je téměř vyrazili. Očividně věděli, že se dole ukrývají uprchlíci, a snažili se ze všech sil dostat dovnitř.

„Jak dlouho brána vydrží?“ zeptala se Gwen Matuse stojícího poblíž.

„To nevím,“ odpověděl Matus. „Otec vybudoval tohle podzemí tak, aby odolalo útoku nepřátelského vojska – ne dračímu útoku. Nemyslím si, že by vydržela moc dlouho.“

Gwendolyn cítila, jak se k ní pomalu blíží smrt. V místnosti bylo stále větší horko, jako by nebyli v podzemí, ale stáli přímo na spálené zemi. Kvůli kouři bylo vidět stále hůř a podlaha se třásla, jak si nad nimi draci pohazovali obrovskými balvany. Při každém nárazu jim ze stropu padaly na hlavy malé kousky kamení a prach.

Gwen si prohlížela vyděšené obličeje všech lidí kolem. Nemohla si pomoct a musela uvažovat, jestli se všichni ústupem do podzemí neodsoudili k pomalé a bolestivé smrti. Přemýšlela, jestli lidé, kteří nahoře zemřeli v podstatě okamžitě, nakonec neměli štěstí.

Náhle nastalo ticho, draci zřejmě odletěli jinam. Gwen to překvapilo a uvažovala, kam asi zmizeli. Pak se ale ozvalo ohromné dunění kamenů a země se zachvěla tak silně, že všichni kolem popadali. Rachot se ozýval z dálky a následovaly ho dva záchvěvy jako po nějaké lavině.

„Tirova pevnost,“ řekl Kendrick, který došel ke Gwendolyn. „Museli ji zničit.“

Gwen vzhlédla ke stropu a uvědomila si, že měl asi pravdu. Co jiného by mohlo vyvolat takovou lavinu suti? Draci očividně zuřili a měli v úmyslu zničit všechno na ostrově do poslední maličkosti. Věděla, že je jen otázka času, než vrazí i k nim do sklepení.

V nastalém tichu Gwen šokoval zvuk dětského pláče, který proťal vzduch. Připadalo jí, že se jí ten zvuk zabodl přímo do srdce. Nemohla si pomoct, okamžitě pomyslela na Guwayna a když se pláč ozval znovu – někde na povrchu za dveřmi a byl stále hlasitější – jedna její část se ji snažila přesvědčit, že je to skutečně Guwayne. Že ji k sobě volá. Samozřejmě věděla, že to není možné, její syn byl venku na moři, daleko odsud. A přesto hluboko v srdci toužila, aby to byl on.

„Moje dítě!“ vykřikla Gwen. „Je tam nahoře. Musím ho zachránit!“

Gwen se rozběhla ke schodům, když tu náhle ucítila, jak se jí chopily silné ruce.

Ohlédla se a viděla, že ji drží její bratr, Reece.

„Má paní,“ řekl. „Guwayne je daleko odsud. Nahoře pláče jiné dítě.“

Gwen si přála, aby neměl pravdu.

„Pořád je to dítě,“ řekla. „A je tam nahoře úplně samo. Nemůžu ho nechat zemřít.“

„Pokud tam nahoru půjdeš,“ řekl Kendrick, udělal krok kupředu a zakuckal se sazemi, „budeme za tebou muset zavřít dveře a ty tam zůstaneš úplně sama. Zemřeš tam.“

Gwen nedokázala jasně myslet. Všechno, na co se soustředila, bylo jen dítě, které bylo úplně samo tam nahoře, a na to, že ho musí zachránit. Ať to stojí, co to stojí.

Gwen se vyprostila z Reecova sevření a běžela ke schodům. Brala je po třech a než ji stihl kdokoli zastavit, odstranila kovovou tyč, která dveře blokovala. Pak se předklonila a zapřela se dlaněmi do dveří, aby je otevřela.

Okamžitě vykřikla bolestí, protože kov byl tak horký, že jí popálil dlaně. Gwen rychle stáhla ruce, skryla dlaně do rukávů a neohroženě se znovu zapřela do dveří. Podařilo se jí je otevřít.

Když se konečně dostala na denní světlo, divoce se rozkašlala. Ze sklepa za ní se vyvalil černý kouř. Gwen klopýtala po nerovném povrchu a mžourala do světla. Rukou si zastínila oči a šokovaně sledovala následky ničivé vlny, která se přehnala kolem. Všechno, co ještě před krátkou dobou stálo a zdálo se jako pevná konstrukce, bylo teď zničeno, srovnáno se zemí v hromadách žhnoucích a kouřících trosek.