Morgan Rice - Země Ohňů

Zhluboka se nadechla.

„Jak vidíš, Thorgrine, není to odloučení a privilegia, které dělají válečníka válečníkem, ale odříkání a strádání, utrpení a bolest. Utrpení hlavně. Ničilo mě, když jsem musela sledovat, jak trpíš, a přesto jsem věděla, že utrpení je přesně to, co potřebuješ nejvíc, aby ses stal mužem, kterým ses stal. Rozumíš tomu, Thorgrine?“

Thor skutečně poprvé v životě rozuměl. Poprvé mu všechno dávalo smysl. Vzpomněl na všechno utrpení, které ho v životě potkalo: na to jak vyrůstal bez matky, jak zůstával ve stínu svých bratrů, jak ho otec nenáviděl. V malé vesnici, která ho dusila, kde ho všichni vnímali jako naprostou nicku. Jeho výchova se skládala z dlouhého řetězce ponižování.

Teď ale začínal chápat, že to všechno potřeboval. Že všechno to soužení a utrpení muselo být.

„Všechno tvoje strádání, tvoje nezávislost, tvůj boj za vlastní cestu,“ dodala jeho matka, „byl můj dar tobě. Byl to dar, který ti pomohl, aby ses stal silnějším.“

Dar, pomyslel si Thor. Nikdy o tom takhle neuvažoval. V té době to vše vypadalo jako věc ze všeho nejméně podobná daru – a přesto teď, při pohledu zpět, věděl, že to skutečně dar byl. Když ta slova pronesla, uvědomil si, že měla pravdu. Všechny nepříjemnosti jeho života, výzvy, kterým čelil – to vše byl dar, který mu pomohl stát se tím, čím byl nyní.

Pak se jeho matka obrátila a společně pokračovali bok po boku na cestě hradem. Thorovou myslí vířil milion otázek, které jí chtěl položit.

„Nezdáš se mi?“ zeptal se Thor.

Znovu se cítil trapně za to, jak hloupě se ptá, a znovu položil otázku, o které nepředpokládal, že by ji položil. Cítil ale nezměrnou touhu zjistit pravdu.

„Je tohle místo skutečné?“ pokračoval Thor. „Nebo je to vše jen iluze, pouhá hříčka mojí vlastní představivosti, jako zbytek téhle země?“

Matka se na něj usmála.

„Jsem stejně skutečná, jako jsi ty,“ odpověděla.

Thor přikývl, její odpověď ho uklidnila.

„Máš pravdu, že Země druidů je země iluzí, kouzelná země promítající se do tvé mysli,“ dodala. „Jsem opravdu skutečná – ale současně jsem jako ty – druid. Druidové nejsou tolik spojení s fyzickými místy jako lidé. Což znamená, že jedna moje část žije tady a další část žije jinde. Proto jsem vždy s tebou, i když mě nemůžeš vidět. Druidi jsou současně všude a nikde. Na rozdíl od ostatních jsme ve dvou světech.“

„Jako Argon,“ odpověděl Thor, když si vzpomněl na Argonův nepřítomný pohled, který se mu občas objevil na tváři a pak zase zmizel, jako by byl Argon současně všude a přitom nikde.

Přikývla.

„Ano,“ odpověděla. „Přesně jako můj bratr.“

Thor šokovaně vydechl.

„Tvůj bratr?“ zopakoval.

Souhlasně přikývla.

„Argon je tvůj strýc,“ řekla. „Hodně mu na tobě záleží. Vždycky mu na tobě záleželo. A na Alistair také.“

Thor musel chvíli přemýšlet, zaskočilo ho to.

„Pro mě je to ale jiné,“ řekl Thor. „Necítím věci jako ty. Cítím se mnohem víc vázaný k fyzickým místům, než jsi ty. Nedokážu cestovat do ostatních světů stejně volně jako Argon.“

„To proto, že jsi napůl člověk,“ odpověděla.

Thor nad tím uvažoval.

„Teď jsem ale tady, v tomto hradě, doma,“ řekl. „Je to můj domov nebo ne?“

„Ano, je,“ odpověděla. „Je to tvůj skutečný domov. Stejně jako každý jiný domov, který na světě máš. Přesto druidi nejsou tolik náchylní nazývat místa svými domovy.“

„Takže pokud bych tu chtěl zůstat, kdybych tu chtěl žít, mohl bych?“ zeptal se Thor.

Jeho matka zavrtěla hlavou.

„Ne,“ odpověděla. „Protože tvůj čas tady, v Zemi druidů, je omezený. Tvůj příchod sem byl předurčen – ale Zemi druidů můžeš navštívit jen jednou. Když odejdeš, nemůžeš se už vrátit. Toto místo, tento hrad, všechno co tu vidíš a znáš, místo z tvých snů, které jsi vídal tolik let, to vše zmizí. Jako řeka, do které nejde vstoupit dvakrát.“

„A ty?“ zeptal se Thor s obavami.

Jeho matka lehce zavrtěla hlavou.

„Ani mě už neuvidíš. Ne takhle. Ale i tak s tebou stále budu.“

Thora to pomyšlení rmoutilo.

„Tomu nerozumím,“ řekl Thor. „Konečně jsem tě našel. Konečně jsem našel tohle místo, svůj domov. A teď mi chceš říct, že je to jen pro jednou?“

Jeho matka si povzdechla.

„Válečníkův domov je venku ve světě,“ řekla. „Je tvojí povinností být venku, pomáhat ostatním, chránit ostatní – a být stále lepším a lepším válečníkem. Stále je prostor se zlepšovat. Válečníkům není souzeno zůstávat na jednom místě. Obzvlášť ne válečníkům s tak velkým osudem, jako je ten tvůj. V životě se setkáš s nejrůznějšími skvělými věcmi: skvělými hrady, skvělými městy, skvělými lidmi. Nesmíš ale na ničem lpět. Život je jako velký proud a musíš ho nechat, aby tě nesl tam, kam tě má zanést.“

Thor svraštil čelo a snažil se všechno pochopit. Bylo toho na něj příliš naráz.

„Vždycky jsem si myslel, že až tě najdu, bude to konec mojí největší výpravy.“

Usmála se na něj.

„Takový už je život,“ odpověděla. „Jsou pro nás připraveny velké výpravy nebo si je sami určujeme a snažíme se na nich uspět. Nikdy si opravdu nepředstavujeme, že bychom mohli dojít do cíle a přesto to nějakým způsobem dokážeme. Jakmile to zvládneme a dosáhneme cíle, myslíme si, že tím naše životy končí. Naše životy jsou ale jen spoustou začátků. Zdolání jednoho vrcholu je samo o sobě ohromný úspěch, ale zároveň vede k dalšímu, většímu vrcholu. Úspěšné dokončení jedné výpravy ti umožňuje vyrazit na další, ještě větší výpravu.“

Thor na ni překvapeně hleděl.

„Přesně tak,“ odpověděla, když si přečetla jeho myšlenky. „To, že jsi mě našel, znamená, že vyrazíš na další, ještě důležitější výpravu.“

„Jaké další výpravy a úkoly na mě můžou čekat?“ zeptal se Thor. „Co může být důležitějšího než to, že jsem tě našel?“

Usmála se na něj a v jejích očích se dalo vyčíst, kolik toho ví.

„Nedokážeš si ani představit, kolik úkolů před tebou ještě leží,“ řekla. „Někteří lidé se narodí a čeká na ně pouze jeden úkol. Na některé nečeká nic. Ale ty – Thorgrine – ses narodil s osudem dvanácti úkolů.“

„Dvanácti?“ zopakoval Thor ohromeně.

Souhlasně přikývla.

„Meč Osudu byl jeden. Zvládl jsi ho ohromně. Najít mě byl další. Zatím jsi splnil dva z nich. Zbývá ti jich ještě deset. Deset ještě větších než tyto dva.“

„Deset dalších?“ zeptal se. „Ještě větších? Jak je to možné?“

„Ukážu ti to,“ řekla, objala ho kolem ramen a vedla ho dál chodbou. Prošli zářivými safírovými dveřmi a vešli do místnosti celé ze zeleně zářících safírů.

Thorova matka ho provedla kolem celé místnosti k velkému klenutému oknu z křišťálu. Thor stál po jejím boku, natáhl ruku a položil dlaň na křišťál. Cítil, že to musí udělat. Když to udělal, okenní tabule se pomalu otevřely.

Thor vyhlédl ven a spatřil oceán, široké panorama pokryté oslepujícím oparem a mlhou. Od všeho se odráželo bílé světlo a vypadalo to, jako by byli na vrcholu samotných nebes.

„Pohlédni ven,“ řekla mu. „A pověz mi, co vidíš.“

Thor znovu vyhlédl a nejprve neviděl nic než oceán bílého oparu. Brzy se ale opar projasnil a oceán pozvolna mizel. Před očima se mu začaly míhat obrazy.