Morgan Rice - Vláda Královen

„Má paní, mohu s tebou jenom na vteřinku mluvit?“ řekl Soku. Snažil se s ní promluvit celý den, ale ona jej ignorovala. Jeho obavy a neustálá opatrnost ji k smrti nudily. Ona byla královnou svého času a sama se rozhodne, až přijde vhodný moment jej vyslechnout.

I teď pokračovala v chůzi, dokud nedošla ke vchodu do další skvostné místnosti. Tato byla zdobena dlouhými řadami smaragdů. Vojáci se mohli přetrhnout ochotou, aby jí mohli otevřít dveře.

Když vstoupila, všechen ten zpěv a ostatní zvuky probíhajících obřadů konečně polevily. Měla za sebou dlouhý den plný obětin, pití, jídla i všemožných dalších radostí a teď toužila už jenom po troše soukromí a odpočinku. Nabere nové síly a potom znovu vyrazí ven.

Vstoupila do svých soukromých komnat. Panovalo tu přítmí, narušované jenom minimálním počtem pochodní. Ze všeho nejvíce místnost osvětloval zelený sloupec světla, táhnoucí se k podlaze od neuvěřitelně vysoko položeného stropu. Směřoval do středu místnosti, kde stál podstavec a na něm skvostná zbraň.

Smaragdové kopí.

Pomalu a opatrně se k němu přiblížila. Stálo na svém místě bez hnutí a už po staletí ukazovalo svou špičkou kolmo vzhůru. Smaragdy vykládaná násada i hrot, vytesaný z jednoho kusu obrovského stejného kamene, se blyštěly ve světle, ukazovaly nahoru k nebesům a vzývaly bohy. Pro její lid to byl odjakživa svatý předmět, který podle tradice držel celé město pohromadě. Volusia teď v úžasu stála před ním a prohlížela si jiskřičky, které kolem zbraně neustále poletovaly.

„Má paní,“ řekl Soku tiše, ale jeho hlas se tu přesto rozlehl. „Mohu s tebou mluvit?“

Volusia dlouhou dobu mlčky stála a zády k němu si prohlížela kopí. Obdivovala řemeslnou zručnost jeho tvůrce. I když zbraň vídala každičký den, kdy byla doma, stejně ji pořád fascinovala. Nakonec usoudila, že konečně nadešel čas si jej poslechnout.

„Mluv tedy,“ řekla.

„Má paní,“ začal, „zabila jsi vládce Impéria. Jistě se to již rozneslo. Jejich armády už určitě pochodují sem. Budou obrovské. Mnohem větší než jakým jsme schopni se ubránit. Musíme se připravit. Jaký je tvůj plán?“

„Plán?“ zeptala se Volusia otráveně, aniž by se na něj podívala.

„Jak chceš vyjednat mír?“ upřesnil. „Za jakých podmínek se chceš vzdát?“

Teprve teď na něj pohlédla a byl to pohled plný ledu.

„Žádný mír nebude,“ odpověděla. „Až do chvíle, kdy já přijmu jejich kapitulaci a slib věrnosti Volusii.“

Vyděšeně na ni pohlédl.

„Ale, má paní, vždyť nás početně převyšují sto ku jedné,“ namítl. „Nedokážeme se ubránit takovému množství.“

Otočila se zpátky ke kopí a přistoupila blíže.

„Má paní,“ nenechal se odradit. „Dosáhla jsi významného úspěchu ziskem trůnu tvé matky. Ona nebyla lidmi milována, ale ty jsi. Dokonce tě teď uctívají jako bohyni. Nikdo se neodváží s tebou mluvit zcela otevřeně, ale já to teď udělám. Jsi obklopená lidmi, kteří ti říkají to, co si přeješ slyšet. Lidmi, kteří se tě bojí. Ale já bych ti měl povědět pravdu o situaci, ve které se teď nacházíme. Impérium nás obklíčí a potom rozdrtí. Z nás ani z našeho města nezůstane vůbec nic. Musíš okamžitě něco udělat. Musíme jednat o míru a zaplatit cokoliv, co budou požadovat. Dokud je na to ještě čas.“

Volusia se usmála a nadále si pozorně prohlížela legendární zbraň.

„Víš, co se říkalo o mé matce?“ zeptala se.

Soku se na ni nejprve nechápavě podíval a potom zakroutil hlavou.

„Říkalo se, že byla Vyvolenou. Říkalo se, že nikdy nebude nikým poražena. Říkalo se, že nikdy nezemře. A víš proč? Protože nikdo nedokázal tohle kopí uzvednout po dlouhá staletí, ale ona jednoduše přistoupila sem na tohle místo a zvedla jej jednou rukou. Potom jej použila k usmrcení vlastního otce, čímž se zmocnila trůnu.“

Otočila se k němu. Její oči zářily nadšením.

„Říká se, že kopí lze vládnout pouze jednou a dokáže to pouze Vyvolený. Říkali, že moje matka bude žít tisíc století a nikdo jiný už nikdy na Volusijský trůn neusedne. A víš, co se stalo potom? Já sama jsem to kopí vzala a zabila ji s ním.“

Zhluboka se nadechla.

„Co z toho vyplývá, lorde veliteli?“

Díval se na ni a nechápavě kroutil hlavou.

„Můžeme žít v legendách ostatních lidí,“ pokračovala Volusia, „anebo si můžeme vytvořit naše vlastní.“

Přistoupila k němu blíže a její tvář se zkroutila hněvem.

„Až rozdrtím celé Impérium,“ zavrčela, „až každý člověk na tomhle světě přede mnou ohne kolena, až nezbude žádná žijící osoba, která nebude znát, křičet a skandovat moje jméno, teprve potom uvidíš, že já jsem jediná a opravdová vládkyně - a jediná a opravdová bohyně. Já jsem Vyvolenou. A zvolila jsem se sama!“

Gwendolyn procházela vesnicí společně s bratry Kendrickem a Godfreym a byla následována přáteli a pomocníky Sandarou, Abertholem, Brandtem a Atmem. Za nimi se pomalu ploužil zástup těch, kteří ještě z jejího lidu zůstali. Všichni zde byli vítáni. Vedl je Bokbu, náčelník vesnice. Gwendolyn mu byla za jeho ochotu jim poskytnout alespoň dočasný azyl neskonale vděčná. Vesničané je přijali a poskytli jim útočiště, aby mohli znovu vstát z popela. Gwen ani nechtěla přemýšlet, co by si jinak počali. Nejspíše by teď už byli všichni mrtví.

Byla neskonale vděčná i Sandaře, která se za ně u jejího lidu zaručila a která měla ten nápad je přivést právě sem. Gwen se rozhlížela po vesničanech, kteří na její zástup patřili jako na nějakou kuriozitu, vytrhující je z jednotvárností běžných dní. Žili v malých hliněných chatrčích, ale vypadali jako národ hrdých válečníků. Někoho, jako byla Gwen a její lidé, podle výrazů jejich tváří, ještě nikdy v životě neviděli. Kromě zvědavosti však bylo vidět i jistou dávku ostražitosti. Nebylo divu. Staletí otroctví je naučila opatrnosti.

Všimla si, že jsou všude kolem zapalovány velké ohně. Nevěděla proč.

„K čemu všechny ty ohně?“ zeptala se.

„Dorazili jste ve zvláštní den,“ odpověděl Bokbu. „Zrovna slavíme svátek mrtvých. Je to svatá noc, která je u nás slavena jenom jednou za sluneční cyklus. Pálíme ohně, abychom uctili bohy mrtvých, a říká se, že ti za námi této noci sestupují na zem a promlouvají k nám o tom, co náš čeká.“

„Také se traduje, že tohoto dne má dorazit náš zachránce,“ vložil se do hovoru další hlas.

Gwen spatřila staršího muže, možná tak sedmdesátiletého. Byl vysoký, hubený a vážné tváře. Došel k nim, opírajíc se přitom o dlouhou dřevěnou hůl žluté barvy a jeho ramena pokrýval plášť stejného odstínu.

„Dovol, abych ti představil Kalo,“ řekl Bokbu. „Je to náš věštec.“

Gwen přikývla na pozdrav a dostalo se jí stejné reakce.

„Vaše vesnice je krásná,“ poznamenala. „Je tu dobře cítit spokojenost rodinného krbu.“

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.