Morgan Rice - Vláda Královen

Okamžitě pocítil obrovský příval energie, kterou zatím ani nedokázal pořádně ovládat. Z dlaně mu najednou vystřelila světelná koule a zabořila se to svahu. V prvním okamžiku se nedělo nic, ale potom se najednou ozvalo slabé dunění a neustále sílilo. Po chvíli se začaly ze svých míst uvolňovat balvany a padat dolů k cestě.

Během zlomku vteřiny byla cesta zavalena lavinou. Kameny rozdrtily zertu a zastavily se jenom kousíček předtím, než by stejný osud potkal i Daria a Loti. Zvednuvší se obrovský oblak prachu se rozplynul až chvíli poté, co konečně ustalo dunění posledních dopadajících kamenů.

Darius stál na bahnité cestě, sluneční paprsky všude kolem něj vytvářely obrazce ve zvířeném prachu, a jenom stěží chápal, co to právě udělal. Podíval se na Loti. Její obličej byl zkřivený hrůzou. Věděl, že se teď všechno změní. Právě odhalil svoje tajemství a to už nikdy nebude moct vzít zpátky.

Thor seděl se zkříženýma nohama a vzpřímenými zády na jejich malém člunu. Dlaně měl položené na stehnech. Seděl odvrácen od ostatních, kteří posedávali opodál a bezvýrazně zírali do studené a nelítostné mořské pustiny. Thorovy oči byly zarudlé od pláče. Nechtěl, aby jej ostatní takto viděli. Jeho slzy už dávno vyschly, ale oči stále ještě pálily. Seděl takto už hodiny, zíral na mořskou hladinu a přemýšlel o všech zákrutech a převratech jevu, kterému se říkalo lidský život.

Jak se mohlo stát, že, oproti všem šancím našel svého ztraceného synka, aby jej těsně před tím, než jej mohl zachránit, znovu a tentokrát navždy ztratil? Jak mohl někdo, koho tak hrozně miloval, zmizet během jediné chvíle, bez sebemenšího varování a napořád?

Měl pocit, že život je až příliš krutý. Bylo na světě vůbec něco spravedlivé? Proč nemohl nakonec Guwayna získat zpátky?

Dal by cokoliv – cokoliv – aby jej měl zase zpět. Procházel by se úplně nahý ohněm, zemřel by milionem agonických smrtí, cokoliv.

Zavřel oči a zakroutil hlavou. Snažil se z ní vyhnat obraz rozžhavené tlamy vulkánu, prázdného koše a toho pocitu, když to všechno spatřil. Snažil se nepředstavovat si vlastního syna, jak umírá v těch hrozných plamenech. Byl rozzuřený, ale ještě mnohem více jej stravoval smutek. A stud, že se mu nepodařilo být rychlejší a uspět.

Nato, až se setká s Gwendolyn a všechno jí poví, chtěl myslet ještě méně. Jistě se na něj nikdy už ani nepodívá. Už nikdy nebude taková, jakou si ji pamatoval. Měl pocit, jak kdyby celý jeho život skončil a namísto něj čekala jen jakási šedá a nejistá existence. Nevěděl, jak střípky rozbitého osudu znovu poskládat do sebe. Jak jen člověk může najít další vůli žít, když mu bylo všechno sebráno?

Loď se zahoupala, jak k němu zezadu někdo přistoupil. Thor byl překvapený, když zjistil, že to je Conven, kdo si přišel přisednout. Měl pocit, že s ním kloudně nepromluvil už roky. Vlastně se s Convenem od smrti jeho bratra ani pořádně mluvit nedalo. Teď byl Thor za jeho přítomnost vděčný. Vůbec poprvé mu teď totiž rozuměl. Nyní doopravdy věděl, čím si Conven celou tu dobu procházel.

Ani teď se od něj však nedočkal slov. Nebylo jich ostatně třeba. Pouhá jeho přítomnost stačila. Seděli vedle sebe a vzájemně sdíleli svůj smutek jako bratři.

Vydrželo jim to dlouhou chvíli, kterou narušoval jenom dující vítr a šumění nevelkých vln, narážejících do boku člunu. Smutný to konec výpravy za znovunalezením Thorova Guwayna.

Conven nakonec přece jenom promluvil:

„Neuběhne ani den, abych nemyslel na Convala,“ řekl smutně.

Následovalo další nekonečné ticho. Thor si přál odpovědět, ale nedokázal to. Smutek mu příliš svíral hrdlo.

Conven nakonec dodal: „Truchlím i pro tebe a Guwayna. Moc rád bych viděl, jak se z něj stává velký bojovník, jako je jeho otec. Vím, že by šel ve tvých stopách. Život je ale pořádně krutá věc. Občas nám něco dá, ale jenom proto, aby nám to za chvíli zase sebral. Rád bych ti řekl, že se ze svého smutku jednou oklepeš – ale mně se to až doteď nepovedlo.“

Thor se na něj podíval. Ta nelítostná upřímnost jej určitým způsobem uklidnila.

„Co tě vlastně drží naživu?“ zeptal se.

Conven dlouhou dobu jenom pozoroval mořskou hladinu a potom si povzdechl.

„Myslím, že takhle by si to Conval přál,“ odpověděl. „Chtěl by, abych pokračoval dál. A tak to dělám. Pro něj. Na sebe kašlu. Někdy není špatné žít jenom pro ostatní. Když člověk už sám pro sebe nic nechce, může ještě žít pro druhé. Musí mi to stačit. Je to všechno, co mi zbylo.“

Thor znovu pomyslel na Guwayna. Přemýšlel, co by si tak jeho syn asi přál. Samozřejmě, že by chtěl, aby jeho otec žil a staral se o matku. Thor to rozumově chápal. Ale stejně se nějak nemohl přinutit, aby tomu uvěřilo i jeho srdce.

Conven si odkašlal.

„Žijeme pro naše rodiče,“ řekl. „Pro naše sourozence, manželky a také syny a dcery. Žijeme pro všechny ostatní. A občas, když tě život srazí tak hrozně, že už jednoduše nechceš pokračovat dál, tak ti právě tohle musí stačit.“

„Nesouhlasím,“ ozval se hlas.

Thor se ohlédl a spatřil Matuse, který si přicházel přisednout. Posadil se a pohlédl vznešeně na mořskou hladinu.

„Věřím, že je tu ještě něco dalšího, pro co žijeme,“ dodal.

„A co to je?“ zeptal se Conven.

„Víra,“ povzdechl si Matus. „Moji lidé, Hornoostrované, se modlí ke čtyřem bohům, sídlícím na skalnatém pobřeží. Modlí se k bohu vody, větru, nebe a skal. Ti bohové moje modlitby ale nikdy nevyslyšeli. Já se modlím k prastarému bohu Prstenu.“

Thor se na něj překvapeně podíval.

„Netušil jsem, že by někdo na Hořejších ostrovech sdílel víru Prstenu,“ řekl Conven.

Matus přikývl.

„Nejsem jako moji lidé,“ odpověděl. „Nikdy jsem nebyl. Když jsem byl mladší, tak jsem chtěl vstoupit do kláštera, ale můj otec by to nikdy nedovolil. Trval na tom, abych se cvičil jako bojovník. Stejně jako moji bratři.“

Povzdechl si.

„Myslím si, že žijeme pro naši víru a ne pro ostatní,“ dodal. „Víra je to, co nás pohání kupředu. Pokud je dostatečně silná, myslím tím opravdu silná, pak se může stát cokoliv. Třeba i zázrak.“

„A dokáže mi to vrátit syna?“ zeptal se Thor.

Matus bez váhání přikývl. V jeho očích se zračila jistota.

„Ano,“ řekl jednoduše. „Může se stát cokoliv.“

„Lžeš,“ řekl Conven odmítavě. „Jenom nám dáváš falešné naděje.“

„Nelžu,“ bránil se Matus.

„Říkáš tedy, že mi víra vrátí mého dávno zemřelého bratra?“ začínal se Conven zlobit.

Matus si povzdechl.

„Říkám, že všechny tragédie jsou ve skutečnosti darem,“ odpověděl.

„Dar?“ zhrozil se teď už i Thor. „Chceš tvrdit, že ztráta mého synka je pro mě dar?“

Matus sebevědomě přikývl.

„Dostal jsi dar, který teď vypadá jako tragédie. Sám ale nevíš ani za mák, jaká je jeho skutečná podstata. Možná to nebudeš vědět ještě dlouhé roky. Ale jednoho dne to poznáš.“

Thor se odvrátil k vodní hladině. Nechápal, co tím Matus myslí. Copak je to zase nějaká zkouška? Jedna z těch, o kterých hovořila matka? Může opravdu čistá víra přivést Guwayna zpátky? Přál si tomu věřit. Opravdu to chtěl. Ale nemyslel si, že by jeho víra na něco takového byla dostatečně silná. Když jeho matka hovořila o přicházejících zkouškách, Thor si byl jistý, že dokáže projít čímkoliv, co mu osud přinese. Ale teď už o tom silně pochyboval.