Morgan Rice - Vláda Královen

„Možná,“ odpověděla. „Ale myslím, že mnohem víc si budou dělat starosti. Celá naše vesnice se bude bát.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Darius, rád, že konečně vedou rozhovor.

„Zabils otrokáře. My jsme zabili otrokáře. Zanedlouho nás bude hledat polovina Impéria. Zničí celou vesnici. Pobijí naše lidi. Udělali jsme hroznou, sobeckou věc, chápeš?“

„Hroznou věc? Zachránil jsem ti život!“ vybuchl Darius.

Pokrčila rameny.

„Můj život nemá cenu životů všech ve vesnici.“

Darius soptil a nevěděl, co by jí měl dál povídat. Začínal si uvědomovat, že dívce, jako je Loti, bude těžké porozumět. Byla příliš oddaná otrocké doktríně, podle které žili její rodiče a vlastně většina vesnice.

„Takže mě teď nenávidíš,“ konstatoval. „Nenávidíš mě za to, že jsem tě zachránil.“

Ani se na něj nepodívala a místo toho jenom pokračovala v chůzi.

„Já jsem tě taky zachránila,“ odpověděla stroze. „Už jsi zapomněl?“

Darius zrudnul. Opravdu jí nerozuměl. Najednou byla tak namyšlená.

„Ale není pravda, že tě nenávidím,“ dodala. „Jenom jsem viděla, cos to tam provedl.“

Ta slova s ním otřásla. Znělo to jako výčitka. Nebylo to vůbec spravedlivé, obzvláště když jí tím zachránil život.

„A to je to vážně tak nechutné?“ zeptal se. „Ta síla, kterou jsem použil?“

Loti neodpověděla.

„Jsem, kdo jsem,“ pokračoval. „Narodil jsem se tak. Nikoho jsem se neprosil. Sám tomu pořádně ani nerozumím. Vůbec nedokážu ovládat, kdy se to objeví a kdy zase zmizí. Ani nevím, jestli to ještě někdy zase dokážu použít. Nechtěl jsem. Bylo to jako by…spíš ta síla použila mě.“

Loti nadále klopila zrak k cestě, neodpovídala, nepodívala se mu do očí a Dariovi už z toho všeho bylo nanic. Udělal chybu, že se vydal ji zachránit? Měl by se nakonec stydět za to, čím je?

„To bys radši zemřela, než abych použil…no to, co jsem použil?“ zeptal se.

Ani tentokrát se nedočkal odpovědi.

„S nikým o tom nikdy nemluv,“ řekla po dlouhé chvíli. „Nikomu nesmíme říct o tom, co se tam dnes stalo. Jinak nás oba vyženou.“

Pokračovali dál v chůzi a brzy se před nimi objevila jejich vesnice. Procházeli jejím středem, a jakmile je vesničané spatřili, vítali je radostným křikem.

Během několika málo chvil byla celá vesnice na nohou. Spousta lidí se hnala přivítat Loti a Daria zpátky. Byla mezi nimi i její matka, otec a dva bratři. Oba byli vysocí a pyšnili se širokými rameny. Daria si zkoumavě prohlíželi. Teprve kus za nimi přišel Lotinin třetí bratr. Ten byl o mnoho menší než první dva a silně kulhal na jednu nohu.

„Dceruško,“ řekla její matka a pospíchala k ní, aby ji objala.

Darius ustoupil trochu stranou a nebyl si jistý, jak se zachovat.

„Co se stalo?“ ptala se matka. „Myslela jsem, že tě imperiáni odvedli. Jak ses dokázala osvobodit?“

Vesničané ztichli a všichni se podívali na Daria. Ten přešlapoval z jedné nohy na druhou a nevěděl, co jim povědět. Měl to být okamžik plný radosti z opětovného shledání, okamžik, kdy se mu dostane velké slávy a kdy bude přivítán jako hrdina. Vždyť přece jako jediný ze všech měl dostatek kuráže se za Loti vydat.

Jenže namísto toho na něj čekaly jenom zkoumavé pohledy. Začínal se stydět. Loti se na něj významně podívala, aby snad nakonec jejich tajemství nevyzradil.

„Nic se nestalo, matko,“ řekla Loti. „Imperiáni si to rozmysleli. Nechali mě jít.“

„Nechali tě jít?“ opakovala žena nevěřícně.

Loti přikývla.

„Propustili mě daleko odsud. Ztratila jsem se potom v lesích a Darius mě našel. Odvedl mě zpátky domů.“

Vesničané si skeptickými pohledy prohlíželi chvíli Loti, potom zase Daria. Nezdálo se, že by té historce uvěřili.

„A co tohle?“ řekl se otec, nevybíravě ji uchopil za tvář a palcem přejel po tváři.

Měla tam velkou, tmavě modrou podlitinu.

„Upadla jsem,“ odpověděla. „Zakopla jsem o kořen. Ale jsem v pořádku.“

Pohledy se znovu obrátily k Dariovi. Náčelník vesnice Bokbu k němu přistoupil.

„Darie, je to pravda?“ zeptal se vážným hlasem. „Přivedl jsi ji v míru? Nezapletl ses přitom s nikým z Impéria?“

Darius přešlapoval na místě, srdce mu tlouklo jako zběsilé a snášel pohledy stovek vesničanů. Věděl, že když jim poví o té bitce, vypukne panika ze strachu z protiakce. A navíc by ani nedokázal nijak vysvětlit, jak se mu podařilo ty muže porazit, aniž by nevyzradil svoje magické tajemství. Stal by se z něj vyhnanec a stejně tak z Loti. Navíc by uvrhl na celou vesnici paniku.

Nechtěl ale ani lhát. Jenže co jiného mu teď zbývalo?

Takže namísto jakýchkoliv řečí, jenom slabě pokýval hlavou. Ať si to vyloží, jak chtějí.

Lidé se pomalu začali obracet zpátky k Loti a vypadalo to, že se jim ulevilo. Nakonec k ní jeden z bratrů přistoupil a vzal ji kolem ramen.

„Je v pořádku!“ provolal. „A to je jediné, na čem záleží!“

Lidé se radostně rozkřičeli a napětí definitivně povolilo. Loti byla zpátky se svou rodinou a všemi ostatními.

Darius všechno sledoval a nakonec se dokonce dočkal i pár uznalých poplácání po zádech. Loti mezitím v objetí rodiny odcházela do vesnice. Díval se za ní a doufal, že se k němu ještě alespoň jedinkrát otočí.

Ona však záhy zmizela v davu, aniž by mu věnovala jakoukoliv další pozornost.

Volusia seděla pyšně na svém pozlaceném trůnu, který byl usazen na pozlacené veslici, třpytící se na slunci, a plula po kanále napříč městem stejného jména. Ruce měla doširoka rozpažené ve vítězném gestu a užívala si obdiv a vítání vlastního lidu. Sešly se jich tu tisíce, lemovaly břehy kanálu a neustále oslavně vykřikovaly její jméno.

Na své cestě kanály, které tvořily hlavní dopravní tepny jejího města, se mohla rukama téměř dotýkat svých poddaných, kteří v jednom kuse skandovali a vyhazovali do vzduchu natrhané papírky, obarvené do pestrých odstínů. Bylo to, jako kdyby se duha proměnila v déšť a ten se teď sypal na její počest. Bylo to největší možné vyjádření respektu. Vítali ji jako navracející se hrdinku.

„Ať žije Volusia! Ať žije Volusia!“ ozývalo se skandování ze všech stran, zatímco její veslice si razila cestu kanálem hlouběji a hlouběji do toho skvělého města se střechami vykládanými zlatem.

Pohodlně se usadila na trůně a užívala si ten pohled. Ještě stále byla bez sebe radostí, že zabila slavného Romula, nejvyššího vládce Impéria a dokonce poslala k čertu i veškerý jeho vojenský doprovod. Lidé ji teď milovali a její úspěchy považovali za své. Nikdy v životě si ještě nepřipadala silnější, než teď – naposledy to bylo možná v den, kdy zabila vlastní matku.

Prohlížela si svoje úžasné město a jeho dominantu – dva zlaté pilíře, vypínající se k obloze. Nekonečné řady krásných budov se táhly kam až oko dohlédlo a přesto, že byly většinou postaveny už jejími předky, zůstávaly i nadále v dokonalém stavu. Široké, čisté ulice se hemžily lidmi a na každém rohu stála vojenská patrola. V téměř dokonalých čtvercových blocích bylo město také protkáno sítí kanálů, umožňujících pohodlný a rychlý způsob přepravy. Přes ně se klenuly malé dřevěné mosty, přes které každou chvíli přejížděly pozlacené kočáry, tažené koňským spřežením a jejichž pasažéři byli většinou tak bohatí, že se odívali pouze do hedvábí a na každém prstě nosili alespoň jeden prsten. Ti všichni dnes provolávali její jméno. Její hvězda stoupala, o tom nebylo pochyb.