Morgan Rice - Vláda Královen

Běžel sám po blátivé cestě, pot jej štípal v očích, těžce dýchal, ale přesto v tom okamžiku cítil dostatek odhodlání postavit se celé armádě. Neměl na výběr. Musel Loti najít a přivést ji zpátky, anebo při tom pokusu přijít o život. Uvědomoval si, že pokud selže – anebo vlastně i pokud se mu to podaří – přinese to nakonec imperiální mstu na celou jeho rodinu i vesnici. Kdyby právě na tohle přestal myslet, možná by ztratil i odvahu pokračovat dál a otočil by se k domovu.

Jenže namísto toho byl hnán dál něčím větším, než byl jeho vlastní pud sebezáchovy, ba dokonce i větším, než strach o bezpečí vlastní rodiny a známých. Hnala jej touha po spravedlnosti. Po svobodě. Touha setřást ze sebe jho svých otrokářů a okusit volnost, i kdyby to mělo trvat jenom chvilku. Dokonce by mu stačilo, kdyby to ani nezískal sám pro sebe, ale alespoň pro Loti.

Jeho hybatelem tedy byla vášeň a ne rozumová úvaha. Někde tam venku unášeli jeho lásku a on sám přitom už z imperiálních rukou vytrpěl příliš. Ať už budou následky jeho činu jakékoliv, bylo mu to jedno. Musel ukázat, že v jeho lidu existuje jeden muž, i kdyby měl být nakonec opravdu jenom jeden, a dokonce i kdyby to byl jenom pouhý chlapec, který si takové zacházení už nehodlá nechat líbit.

Běžel po cestě dál a dál napříč známou krajinou směrem k hranici hlavního Volusijského teritoria. Uvědomoval si, že pouhý fakt, že by ho našli takhle blízko Volusie, by znamenal rozsudek smrti. Přidal do kroku. Jejich stopy byly blízko u sebe a to mohlo znamenat jedině to, že postupují pomalu. Pokud bude dostatečně rychlý, má naději je chytit.

Oběhl kopec a najednou v dálce spatřil to, co hledal. Pouhých dvě stě metrů před ním stála Loti, na krku měla připevněný kovový obojek, ke kterému byl přikován dlouhý řetěz, který se táhl dobrých pět metrů k sedlu zerty, na které jel její únosce. Byl k ní otočen zády a zaměstnán nicneděláním v sedle. Po obou stranách řetězu kráčeli dva muži z imperiální stráže, oblečení v černo zlaté zbroji, třpytící se na slunci. Byli dvakrát tak velcí jako Darius a měli k dispozici ty nejlepší zbraně. Darius věděl, že by bylo potřeba pořádného davu otroků, aby dokázali ty muže zneškodnit.

Jenže teď se nemohl ohlížet na strach. Všechno, co měl, bylo odhodlání a spravedlivý hněv. Věděl, že bude muset najít nějaký způsob, aby ty dvě věci stačily.

Běžel dál a rychle se blížil k nic nečekající družině. Během chvilky byl u Loti, napřáhl se mečem a vší silou sekl do řetězu, který ji spokojoval se zertou. Loti se na něj překvapeně a zároveň polekaně podívala.

Vykřikla a uskočila stranou. Náraz oceli o kovový řetěz zařinčel. Loti byla najednou volná, kolem krku měla stále svůj obojek, ale notně zkrácený řetěz už teď ani nedosahoval k zemi.

Darius se podíval kupředu a setkal se s překvapeným pohledem otrokáře, shlížejícím na něj vyjeveně ze hřbetu zerty. Vojáci, kráčející po stranách, se rovněž zarazili a všichni teď hleděli na Daria jako na zjevení.

Chlapec přešlapoval na místě a jeho ruce se třásly, jak držel svůj meč před tělem. Byl odhodlaný nedat najevo žádnou slabost a ochránit Loti za každou cenu.

„Vám nepatří,“ vykřikl třesoucím se hlasem. „Je to svobodná žena. My všichni jsme svobodní!“

Vojáci se podívali na otrokáře.

„Chlapče,“ oslovil Daria, „právě jsi udělal největší hloupost svého života.“

Potom pokynul oběma vojákům, kteří okamžitě tasili meče a vrhli se na Daria.

Ten se ani nepohnul, nadále svíral meč v třesoucích se rukou a cítil, že se na něj právě dívají všichni jeho předkové. Měl pocit, jako kdyby na něj z nebes shlíželi všichni otroci, kteří kdy byli zabiti a podporují ho. A také cítil ještě něco dalšího. Bylo to něco jako velká vlna tepla.

Cítil, jak jeho skrytá vnitřní síla začíná žadonit, aby byla povolána. Jenže on jí to nechtěl dovolit. Přál si s těmi vojáky bojovat tváří v tvář jako muž a využít všechno, co se naučil při cvičení se svými kamarády. Přál si zvítězit jako opravdový bojovník, bojovat opravdovými ocelovými zbraněmi a porazit je jenom silou vlastních svalů. Odjakživa byl rychlejší než ostatní chlapci. Jeho dřevěný meč vždy dokázal srážet k zemi i mnohem silnější a starší mladíky, než byl on sám. Teď se připravil na jejich útok.

„Loti!“ křikl na dívku, aniž by spustil zrak z nepřítele, „UTÍKEJ! Zpátky do vesnice!“

„NE!“ zakřičela.

Darius věděl, že něco musí udělat. Nemohl zůstat tam, kde stál a jenom čekat, až se na něj oboří. Musel je nějak překvapit, udělat něco, co nebudou čekat.

Vyrazil do útoku. Vybral si jednoho z vojáků a namířil si to přímo k němu. Potkali se uprostřed bahnité cesty. Darius přitom bojovně zařval, aby si dodal sil i odvahy. Voják sekl po jeho obličeji, ale chlapec ránu vlastním mečem vykryl. Ozvalo se ocelové zazvonění dvou srazivších se prvotřídních čepelí. Darius jej uslyšel vůbec poprvé v životě. Jeho meč byl těžší, než by si byl zprvu pomyslel a vojákova rána byla tak prudká, že se mu z toho okamžitě roztřásla ruka od zápěstí až k rameni. Takovou sílu nečekal.

Voják rychle změnil stranu a chtěl Daria zasáhnout z boku, ale ten se znovu dokázal otočit a úder zablokovat. Tohle vůbec nebylo jako trénink s kamarády. Měl pocit, že se pohybuje mnohem pomaleji než obvykle, protože meč byl hodně těžký. Bude chvíli trvat, než si na to zvykne. Přišlo mu, že ten voják se naopak pohybuje snad dvojnásobnou rychlostí jak on.

Přišla další rána, která jej téměř srazila k zemi. Uvědomil si, že toho muže neporazí, pokud nepovolá a pomoc i svoje další dovednosti.

Ustoupil do strany, sehnul se, aby se vyhnul dalšímu úderu namísto toho, aby jej blokoval vlastní zbraní a potom vyrazil loktem po vojákově krku. Nachytal jej na švestkách. Muž zakašlal, zavrávoral, chytil se za krk a nakonec se v bolesti předklonil. Darius napřáhl meč a hlavicí jílce udeřil muže do odkrytého krku, čímž jej poslal k zemi.

To už k němu ale konečně dorazil i ten druhý, který doposud nechával kolegu, aby situaci zvládl sám. Darius na poslední chvíli zvednutým mečem zablokoval mocnou ránu, která by mu rozštípla hlavu jako meloun. Voják se však ani na vteřinu nezastavil a pokračoval ve výpadech. Tlačil tím Daria zpátky a ten nakonec skončil na zemi.

Voják okamžitě přistál na něm. Darius měl pocit, že mu svou vahou snad rozmačká všechny žebra. Muž upustil vlastní meč a začal se po chlapci sápat holýma rukama. Pokoušel se mu vymáčknout oči.

Darius uchopil jeho zápěstí a roztřesenýma rukama se jej snažil držet od svého obličeje dál, ale rychle prohrával. Musel okamžitě něco vymyslet.

Zvedl koleno a prudce škubnul tělem do strany. Podařilo se mu naklonit muže do boku. Ve stejnou chvíli sáhl k vojákovu opasku, ze kterého vytáhl dlouhou dýku, kterou mu ihned vrazil hluboko do těla.

Muž vykřikl a pokračoval v započatém pohybu do strany. Darius se ocitl na něm a mohl se dívat, jak muž přímo před jeho očima umírá. Ztuhl šokem. Bylo to poprvé, co někoho zabil. Zvláštní pocit. Cítil radost z vítězství a smutek zároveň.

Vtom za sebou uslyšel výkřik. Okamžitě se zase probral ze zamyšlení. Voják, kterého před chvílí srazil k zemi, se nyní škrábal zpátky na nohy a rozehnal se po Dariovi. Mocně po něm sekl mečem.