Morgan Rice - Vláda Královen

Člun se najednou zakymácel. Thor okamžitě pocítil, jak se otáčejí a mění směr plavby. Překvapeně se ohlédl, ale plachta byla nastavená stále stejně a Reece, Elden, O’Connor i Indra teď navíc i veslovali. Jejich tváře byly stejně překvapené, jako ta jeho. Plachta ztratila tah větru a začala sebou hlasitě a naprázdno pleskat.

„Severní proudy,“ řekl Matus, postavil se a s rukama v bok se jal studovat okolní hladinu. Potom zakroutil hlavou. „Tohle není dobrý.“

„Co se děje?“ zeptala se Indra. „Nemůžeme vůbec kontrolovat, kam plujeme.“

„Občas se objevovaly kolem Hořejších ostrovů,“ začal Matus vysvětlovat. „Nikdy jsem je na vlastní kůži nezažil, ale slyšel jsem toho o nich spousty. Tady na severu budou ještě silnější než doma. Jsou to toulavé proudy. Jakmile se jednou zmocní lodi, odnesou ji tam, kam se jim zlíbí a jakákoliv navigace a veslování, jsou naprosto zbytečné.“

Thor si povšiml, že nabírají na rychlosti. Proud je začal unášet vstříc prázdnému horizontu, nad kterým se klenuly narůžovělé mraky, vypadající krásně i zlověstně zároveň.

„Ale teď nás to nese na východ,“ řekl Reece, „a my přitom potřebujeme na západ. Všichni naši lidé jsou na západě. Impérium je na západě.“

Matus pokrčil rameny.

„Poplujeme tam, kam nás proud ponese.“

Thor bezmocně přešlápl. Každou vteřinou byli unášeni dál a dál od Gwendolyn a jejich lidí.

„A kde to skončí?“ zeptal se O’Connor.

Matus pokrčil rameny.

„Znám dobře jenom proudy kolem Hořejších ostrovů,“ odpověděl. „Takhle daleko na severu jsem nikdy v životě nebyl. Nemám tušení, co tu můžeme očekávat.“

„Konec to má,“ řekl Reece temným hlasem. Všichni se na něj podívali.

Z výrazu jeho tváře nebylo možno číst dobré zprávy.

„Něco jsem o tom kdysi četl. V Domě učenců v Králově Dvoře jsme měli impozantní sbírku map, které pokrývaly skoro každý kout světa. Severní proudy podle těch map vedou k východnímu okraji světa.“

„Východní okraj?“ řekl Elden. „Budeme úplně na druhém konci světa než ostatní.“

Pokrčil rameny.

„Ty knihy byly prastaré a já byl ještě děcko. Všechno, co si z toho pamatuju, bylo, že tyhle proudy jsou považovány za vstupní bránu do Země duchů.“

Thor se díval na Reece a přemýšlel.

„Povídačky starý babičky,“ řekl O’Connor. „Nic jako brána do Země duchů není. Byla uzavřena před staletími. Dávno předtím, než si naši dědové poprvé utřeli nos.“

Reece pokrčil rameny a odmlčel se. Ostatní se znovu zadumaně zadívali na moře. Thor patřil do náhle rychle ubíhající vody a přemýšlel.

Kam je to osud zase nese?

*

Thor seděl znovu sám na přídi člunu a nadále hodiny a hodiny zíral na mořskou hladinu. Každou chvíli jej do tváře uhodila sprška mořské vody. Okolní svět vnímal jenom matně. Přál si být něčím zaměstnán. Chtěl pracovat s plachtami, veslovat – cokoliv – jenže teď nemohli dělat vůbec nic. Severní proudy je unášely tam, kam samy chtěly a oni mohli jenom sedět, dívat se, jak se kolem přelévají vlny a čekat, kdy a kde to všechno nakonec skončí. Byli naprosto vydáni napospas osudu.

Neustále se jenom díval na jednotvárný obzor, přemýšlel, kam to plují a k okolí byl stále lhostejnější. Už ani necítil chlad a vítr. Všechno se to slilo do jedné velké, nudou prosycené monotónní šmouhy ocelové barvy zdejších vod. Rackové, kteří je na cestě tu a tam doprovázeli, už dávno zmizeli z dohledu. Ticho bylo stále tíživější a nebe pomalu temnělo. Opravdu z toho člověk měl pocit, že se stále více propadávají do nicoty a nakonec nezbude nic ani z nich samotných. Východní konec světa.

Uběhlo několik dalších hodin a z denního světla už zbývalo jenom málo, když se Thor najednou ve svém posedu napřímil, protože na obzoru něco spatřil. Zpočátku si byl jistý, že je to jenom přelud, ale proudy je i nadále nesly stejným směrem a tvar brzy nabyl konkrétnější podoby. Bylo to skutečné.

Poprvé za mnoho hodin něco upoutalo jeho pozornost. Vstal a s rukama založenýma v bok se díval směrem kupředu.

„Je to opravdové?“ ozval se hlas.

Byl to Reece, který si tvaru rovněž všimnul a teď se přišel k Thorovi podívat. Elden, Indra a ostatní se záhy přidali.

„Že by ostrov?“ podivil se O’Connor.

„Vypadá to jako jeskyně,“ řekl Matus.

Když se ještě o něco přiblížili, všimli si, že to, k čemu se blíží, skutečně je velký kus skaliska, vynořujícího se přímo z mořských vln, uprostřed kterého zela velká černá jeskyně. Skála i její otvor byly stovky metrů vysoké a působily jako doširoka rozevřená ústa nějakého obludného obra, připraveného spolknout celý svět.

Proud hnal příď jejich lodě přímo k jeskyni.

Thor se užasle díval na ten výjev. Mohla to být jenom jediná věc. Skutečná brána do Země duchů.

Darius šel pomalým krokem po bahnité cestě. Vedle něj kráčela Loti a oběma dělalo společnost napjaté ticho. Ani jeden neřekl od srážky s otrokářem a jeho vojáky jediné slovo. Dariova mysl vířila tisícem a jednou myšlenkou, ale všechny zůstávaly nevysloveny. Namísto toho ji jenom tiše doprovázel. Přál by si ovinout jí ruku kolem ramen a povědět jí, jak moc je šťastný, že je v pořádku a poděkovat, že ho zachránila při pokusu o její záchranu a že už nikdy nedopustí, aby je něco znovu rozdělilo. Přál si vidět, jak se její pohled naplní radostí a slyšet z jejích úst, jak moc si váží toho, že pro ni riskoval vlastní život – anebo alespoň, že jej zase ráda vidí.

Namísto toho však kráčeli v hlubokém a značně trapném tichu. Loti neříkala vůbec nic. Od okamžiku, kdy způsobil tu lavinu, už se na něj dokonce ani nepodívala. Dariovo srdce divoce tlouklo, ale nijak mu to nepomohlo při zjišťování, co si teď dívka asi myslí. Viděla jej používat zvláštní síly a viděla i tu lavinu. Tehdy se celá zhrozila a od té doby o něj ani nezavadila pohledem.

Darius si říkal, že důvodem bude nejspíše fakt, že používání magie bylo mezi jeho lidem tabu a jako takové bylo považováno za něco skutečně velmi hanebného. Možná se jej jednoduše bála. Anebo, a to by bylo nejhorší, jej prostě už nemilovala. Třeba si myslela, že je určitým způsobem obluda.

Dariovo srdce se lámalo na kousky, jak tak tiše pokračovali dál. Neustále to všechno převracel v hlavě. Právě riskoval vlastní život, aby zachránil dívku, která už o něj nadále nemá zájem. Za schopnost umět teď číst její myšlenky, by zaplatil cokoliv. Ale proč vůbec nic neříká? Není to tím, že je z toho všeho prostě v šoku?

Darius jí chtěl něco povědět. Stačilo by cokoliv, co by prolomilo ticho. Ale sám nevěděl, kde by vlastně měl začít. Myslel si, že ji zná, ale teď už si tím nebyl tak jistý. Zčásti se na ni i zlobil, kvůli tomu, že mu ani nepoděkovala, ale zároveň se také styděl, že její záchranu nakonec musel dokončit díky magii. Dobře věděl, co si jeho lidé myslí o používání kouzel. Ale byla to doopravdy tak strašná věc? I když to někomu mohlo zachránit život? Řekne to Loti ostatním? Pokud ano, bylo zcela jisté, že jej vesničané vyženou.

Kráčeli dál a dál, až už to Darius nemohl vydržet a začal mluvit.

„Jsem si jistý, že tvoje rodina bude ráda, že jsi bezpečně zpátky doma.“

Loti se, k jeho velkému zklamání, vůbec nechopila příležitosti na něj pohlédnout a namísto toho nadále jenom nepřítomně sledovala bahnitou cestu. Teprve po dlouhé chvíli zakroutila hlavou.