Morgan Rice - Rytířské Klání

„Přestaň si pořád hrát s těmi klacky,“ zamračil se tehdy. „Chceš, aby si tě začali všímat? Chceš, aby si mysleli, že jsi bojovník?“

Potom mu hůl dokonce vzal a přelomil ji přes koleno. Darius se naježil hněvem. Pro něj to bylo něco víc než jenom hůl. Byla to zbraň, jediná, kterou kdy v životě měl. Znamenala pro něj úplně všechno.

Přesně tak, chci, aby věděli, že jsem válečník. Přesně tohle chci, aby si o mě lidé mysleli, pomyslel si.

Jenže jeho děd se už otočil zády, odcházel pryč a Darius neměl dostatek odvahy aby za ním onu rebelantskou větu vykřikl nahlas.

Namísto toho jenom zvedl rozbitou hůl ze země, držel oba kusy v rukou a po tvářích mu tekly slzy. Toho dne přísahal sám sobě, že se jim jednou všem pomstí. Za utrpení jeho vesnice a nutnost otročení pro Impérium.

Jednoho dne je všechny rozdrtí. Válečník – to bude to, co o něm všichni budou říkat.

*

Nevěděl, kolik času, hodin nebo dnů uplynulo, ani kdy vlastně upadl do spánku, ale když se probudil, všiml si, že jasná ranní pouštní slunce zářící na obloze předtím byla najednou o notný kus dále a jejich svit zoranžověl. Bylo pozdní odpoledne a blížil se večer. Vzduch byl o poznání chladnější a jeho bolavé tělo ztuhlo, takže bylo najednou těžší se pohnout. Dokonce měl problémy si i na tvrdé podlaze vozu byť jenom poposednout. Také cítil strašný hlad, jako kdyby několik dní za sebou nejedl. Koně uháněly neúnavně dál a dál po kamenité pouštní půdě a vůz se mnohdy zmítal tak, že se Darius udeřil hlavou o mříže. Zamrkal očima, aby se alespoň trochu vzbudil, když už si je nemohl promnout svázanýma rukama, a přemýšlel, jak daleko to může do Kapitolu ještě být. Už teď měl pocit, že cestuje celé věky.

Několikrát zamrkal a podíval se ven. Očekával, že jako vždy spatří prázdný horizont, poušť a nic než poušť, ale tentokrát uviděl něco jiného. Poprvé od vsazení do této klece se ve svém posedu napřímil.

Vůz začal zpomalovat a hromobití několika párů koní také utichalo. Silnice se rovněž zdála hladší, a obklopovala ji nová krajina. Darius spatřil něco, na co už potom nikdy v životě nezapomněl. Přímo z pouště se zvedala masivní hradba. Byla tak vysoká, že se zdála sahat až do nebes a táhla se kam až oko dohlédlo. Cesta je vedla k obrovské zářící zlaté bráně, nad níž se ochozy ježily kopími imperiálních vojáků. Darius si uvědomil, že musel spát mnohem déle než si myslel. Nejspíše několik dní, protože toto už musel být Kapitol.

Potom se zvuk klapotu koňských kopyt najednou razantně změnil, když vjeli na dřevěný most před branou. Projížděli kolem stovek vojáků, kteří tam drželi stráž a stavěli se do pozoru.

Ozvalo se mohutné zavrzání, když se zlatá brána, neuvěřitelný to příklad imperiální pompéznosti, začala otvírat dokořán, jako kdyby je chtěla pohltit. Za ní Darius spatřil to překrásné město. Podle jeho fortifikace navíc usoudil, že odsud není úniku. Jako kdyby osud chtěl potvrdit jeho myšlenky, dolehlo k němu náhle jakési vzdálené hřmění a on poznal, oč se jedná: byl to řev arény, divoké ovace publika lačného po krvi. To bude místo jeho posledního boje. Neměl strach. Jen se modlil k Bohu, aby mohl zemřít na svých nohou, pevně rozkročený a s mečem v ruce. Aby jej ani v posledních vteřinách neopustila odvaha a chrabrost, pro které žil.

Thorgrin s Angelou na zádech se třesoucíma rukama naposledy přitáhl za provaz a přehoupl se přes okraj útesu. Pot se z jeho těla jen řinul a on ztěží popadal dech. Podíval se zpátky dolů na strmé útesy a vlny, rozbíjející se o skaliska stovky metrů pod ním. Jejich loď, kotvící na pláži, se najednou zdála malá jako hračka. Byl sám překvapen, že dokázal vylézt tak vysoko. Reece, Selese, Elden, Indra, O’Connor a Matus jej následovali a teď se jeden jako druhý udýchaně hroutili na zem. Právě vyšplhali na Ostrov světla.

Thor klečel na jednom koleni, celé tělo se mu třáslo vyčerpáním a rozhlížel se po okolí. To co viděl mu nedávalo ani trochu naděje. Už z dálky cítili i viděli kouř a teď patřili na popel a dohořívající trosky rozprostírající se kam až oko dohlédlo. Okolí sálalo horkem z ohňů. Ti tvorové tento kdysi nádherný a vskutku idylický ostrov naprosto zdevastovali. Zcela jej obrátili v popel.

Znovu vstal, odhodlán neztrácet ani minutu. S bušícím srdcem začal prohledávat okolí ve snaze najít jakoukoliv stopu po Guwaynovi. Když však viděl v jakém stavu toto místo je, začal se bát toho, co nejspíše najde.

„GUWAYNE!“ volal do všech stran.

Jeho hlas se vracel zpátky v ozvěně, jako kdyby se mu chtěl vysmívat. Potom nepřišlo nic, než ticho.

A také křik Lycoples, poletující někde vysoko nad ostrovem. Kroužila nad nimi a také hledala. Znovu zavřeštěla a potom se jako šipka spustila dolů a směrem ke středu ostrova. Thor cítil, že se mu snaží naznačit cestu.

S ostatními v patách se rozběhl stejným směrem jako drak a po cestě se nepřestával v jednom kuse rozhlížet.

„GUWAYNE!“ volal. „RAGONE!“

Čím více však z té zdevastované a zčernalé krajiny viděl, tím více si byl jistý, že tu nic nemohlo přežít. Ostrov světla, kdysi oplývající svěží trávou a stromy, se nyní proměnil ve zjizvenou černou a zapáchající pustinu. Thor přemýšlel, jací tvorové kromě draků by mohli něco takového způsobit a především, kdo za tím vším stál. Kdo je sem mohl poslat a proč? Proč byl jeho syn tak důležitý, aby se někdo obtěžoval poslat pro něj armádu?

Podíval se na obzor v naději, že spatří jakoukoliv stopu, ale zas a znovu se jenom zklamával. Jediný pohyb, který bylo možné zaznamenat, byly plápolající ohně.

Chtěl věřit, že to Guwayne všechno nějak přežil, ale nedokázal si představit, jak by to bylo možné. Pokud čaroděj, tak mocný jako byl Ragon, nemohl ty útočníky zastavit, jak by mohl jeho syn zůstat naživu?

Po všem, čím si na své dlouhé cestě už prošel, teď Thor poprvé začínal ztrácet naději.

Běželi dál a dál, vyhýbali se ohňům, až se dostali na jedno z návrší, odkud bylo možné se lépe rozhlédnout. Byl to O’Connor, kdo vykřikl a ukázal prstem před sebe.

„Tam!“ řekl.

Ukazoval směrem, kde ze země trčel pahýl starověkého stromu. Nyní byl celý ohořelý, jeho větve strašidelně pokroucené, ale i tak byl stále ještě impozantní. Thor se pozorně zadíval a spatřil, že pod stromem někdo bez pohybu leží.

Okamžitě pocítil, že to musí být Ragon. Po Guwaynovi však nebylo ani vidu ani slechu.

Pln strachu se vrhnul kupředu a když po chvíli dorazil na místo, zhroutil se na kolena po Ragonově boku a zoufale těkal očima sem a tam ve snaze zahlédnout jakékoliv stopy po Guwaynovi. Doufal, že by třeba mohl být ukrytý v Ragonově hábitu, nebo vedle něj, či třeba někde poblíž mezi kameny.

Jenže ať se díval kam chtěl, dítě nebylo k nalezení.

Sehnul se nad Ragonem a pomalu jej otočil. Jeho roucho bylo spálené do černa. Thor se modlil, aby druid žil a když mu teď pohlédl do obličeje, svitla mu naděje, neboť se Ragonova víčka mírně zachvěla. Popadl ho za ramena a zjistil, že je jeho tělo velice horké na dotek. Zda to bylo kvůli ohni anebo magické energii, to nešlo odhadnout. Odtáhl mu kapuci z čela a vyděsil se. Ragonův obličej byl celý popálený a znetvořený od plamenů.

Tu sebou čaroděj najednou pohnul, začal lapat po dechu a kašlat. Thor viděl, že se snaží bojovat o život. Při pohledu na něj mu bylo do pláče. Jenom málokterý muž byl lepší než tento. Ragon k nim byl vždy laskavý a podobný osud si ani v nejmenším nezasloužil. Thor nepochyboval, že bojoval za záchranu ostrova i jeho syna do posledního okamžiku. Nemohl si pomoci, aby se za to všechno necítil zodpovědný.