Morgan Rice - Rytířské Klání

Ten jenom pokrčil rameny.

„Mně na tom nesejde,” odpověděl.

Kendrick se podíval na Atmeho s Brandtem, kteří jeho pohled opětovali. Všichni tři přemýšleli, kolik námahy asi zabere získat si důvěru svých nových spojenců. Dalo se to však chápat. Byli pro ně cizinci a navíc vlastně všechny potíže, kterými si teď procházeli, způsobil jejich příchod.

„Tam vpředu!” vykřikl Koldo.

Kendrick pohlédl oním směrem a spatřil pás stop, který se táhnul pouští do nedohledna. Bezpochyby je tam zanechali jeho lidé na cestě sem. Písek smíšený se solí na ostrém slunci ztvrdnul, a tak je ani vítr nebyl schopen zahladit.

S těžce odfrkujícími koňmi se zastavili na konci stopy a zadívali se na ni.

„Čekal bych, že je poušť už dávno zahladí,” poznamenal Kendrick překvapeně.

Naten se jenom ušklíbl.

„Tahle poušť nezahladí vůbec nic. Nikdy tu neprší a písečné bouře nejsou kromě stěny časté, a tak si země všechno pamatuje. Ty vaše zpropadený stopy by je přivedly přímo k Písečné stěně a odtamtud už rovnou k nám. To by byl konec Útesu.”

„Přestaň se do něj navážet,” řekl Koldo přísně.

Všichni se na něj podívali. Kendrick mu za takovou podporu byl vděčný.

„Proč bych to měl dělat?“ odsekl však Naten. „Tihle lidi ten problém vytvořili. Mohl jsem teď být na Útesu, pěkně v bezpečí a pohodlí.“

„Pokračuj jako teď,“ zahrozil Koldo, „a pošlu tě tam okamžitě zpátky. Budeš zproštěn své služby v armádě i titulu z toho plynoucího a sám potom otci vysvětlíš, proč se tak stalo, a proč jsi jednal s jím dosazeným velitelem bez špetky respektu.“

Naten konečně sklopil zrak a poodjel stranou od ostatních.

Koldo se podíval na Kendricka a pokýval hlavou.

„Omlouvám se za nedostatek disciplíny v mém mužstvu,“ řekl. „Jsem si jistý, že víš, že velitel nemůže občas ručit úplně za všechny své lidi.“

Kendrick vděčně přikývnul.

„Je to tedy stopa tvého lidu?“ zeptal se Koldo a znovu se zadíval k zemi.

Kedrick přitakal.

„Bezesporu.“

Koldo si povzdechl a vydal se podél řady otisků.

„Měli bychom po ní jet až tam, kde začíná. Jakmile se pak ztratí v kamení, začneme se vracet a zametat.“

Kendrick to příliš nechápal.

„Ale jak uděláme, abychom sami za sebou nezanechali další stopy?“

Koldo pokynul za sebe a Kendrick spatřil, že jeho rytíři mají na zadcích svých koní složené dlouhé houně, určené k zametání stopy.

„Stopa nebude,“ řekl Ludwig. „Nezanecháme za sebou skoro nic.“

Koldo se usmál.

„Takto udržujeme Útes neviditelný pro nepřítele už po dlouhá staletí.“

Kendrick se podivil nad vynalézavostí těchto lidí, zatímco se celá družina pustila znovu do jízdy. Sledovali stopu pouští, vstříc prázdnému horizontu. Kendrick se nerad ohlížel, ale tentokrát se nedokázal ubránit a ještě jednou se podíval na Písečnou stěnu. Nemohl se přitom zbavit pocitu, že už se sem nikdy znovu nevrátí.

Erec stál na své přídi lodi, Alistair a Strom vedle něj a všichni se s obavami dívali na zužující se koryto řeky. V patách jim plula jeho malá flotila, všechno, co zbylo z loďstva, jež vyplulo z Jižních ostrovů. Jako dlouhý had se pomalu sunuli po té nekonečné řece a pronikali stále hlouběji do srdce Impéria. Na některých místech byla řeka široká jako oceán a její břehy se ztrácely z dohledu, zatímco jinde se úzkostlivě svírala na dostřel šípu z obou stran. Erec teď viděl, že vplouvají do další takové zúženiny, sevřené z obou stran skalami.

Zkušený voják, kterým Erec bezesporu byl, se v takových situacích měl vždy na pozoru. Celá jeho loď byla v nejvyšší pohotovosti. Nelíbilo se mu plout do tak uzavřených prostorů, protože se tam jeho lodě stávaly mnohem náchylnější k nenadálému přepadení. Ohlédl se, aby zkontroloval, že je nikdo z té ohromné imperiální flotily, se kterou se setkali na moři, nepronásleduje. Nebylo po nich ani památky. To však neznamenalo, že tu kolem nebyli jiní nepřátelé. Věděl, že se imperiáni nevzdají, dokud nenajdou to, co hledají.

S rukama opřenýma v bok se otočil a přimhouřil oči, aby studoval opuštěné krajiny na obou březích. Pustina se táhla donekonečna, většinou tvořena vysušeným pískem a kamenitými úseky, a postrádala jakýkoli náznak osídlení. Erec si prohlížel břehy řeky a byl vděčný, že alespoň na tomto místě nebyly žádné pevnosti ani nic dalšího, co by naznačovalo imperiální přítomnost. Chtěl se svou flotilou plout proti proudu tak rychle, jak jen to bylo možné, najít Gwendolyn a ostatní, osvobodit je a co nejrychleji znovu zmizet. Odveze je potom zpátky do bezpečí Jižních ostrovů. Nepřál si po cestě potkat žádné komplikace.

Na druhou stranu, jej okolo panující ticho a totálně opuštěná krajina ani trochu nenechávaly v klidu. Nemohl se zbavit pocitu, že se imperiáni někde skrývají a čekají na příležitost k přepadu.

Navíc tu bylo ještě větší nebezpečí než útok nepřítele. Smrt hladem. Začínal to být velmi vážný problém. Projížděli naprostou pustinou, kde nebylo co lovit, jejich zásoby se tenčily každým dnem a řeka rybami nijak zvlášť neoplývala. Teď už byli několik dní na třetinových přídělech a kručení břicha bylo nejčastějším zvukem, který se napříč palubami ozýval. Už příliš mnoho dní se museli spokojit s jediným jídlem denně. Pokud se krajina brzy nezmění a nepřibude v ní alespoň trochu života, budou mít velmi vážný problém. Nevypadalo to však, že by ta řeka vůbec někdy měla skončit. Co když se nikdy do Volusie nedostanou?

Anebo ještě hůře: co když tam Gwendolyn ani ostatní už dávno nejsou? Nebo jsou dokonce mrtví?

„Další!“ vykřikl Strom.

Erec se na něj podíval a spatřil jednoho ze mužů posádky, jak na vlasci vytahoval z vody jasně žlutou rybu. Mrštil jí na palubu, kde sebou začala divoce zmítat a poskakovat sem a tam. Námořník jí přidupl ocas, aby si ji všichni mohli prohlédnout. Potom jeden za druhým zavrtěli zklamaně hlavami. Ryba těch hlav také měla až příliš. Byla to další z jedovatých potvor, kterých, jak se zdálo, tu žilo více než obyčejných zvířat.

„Ta řeka je prokletá,“ řekl úspěšný avšak nespokojený rybář a znechuceně zahodil svůj prut.

Erec došel znovu k zábradlí a zadumaně se zahleděl do vody. Po chvíli ucítil, že za ním někdo stojí. Otočil se a pokýval hlavou na Stroma.

„Co když ta řeka vůbec z Volusie neteče?“ zeptal se jeho mladší bratr.

Erec v jeho tváři viděl obavy a sám se jim také nedokázal bránit.

„Někam nás dovést musí,“ odpověděl. „Zatím pořád vede víceméně na sever a pokud nedoplujeme do Volusie přímo, dostaneme se alespoň do její blízkosti. Třeba si potom budeme muset probojovat zbytek cesty pěšky.“

„Takže někde necháme naše lodě? Jak se odsud potom chceš dostat? Jak se vrátíme zpátky domů na Jižní ostrovy?“

Erec pomaloučku zakroutil hlavou a povzdechl si.

„Možná, že se nevrátíme,“ odpověděl upřímně. „Žádné tažení přece není bezpečné. Ale to by mě nikdy nezastavilo. Tebe snad ano?“

Strom se na něj usmál.

„Proto přece žijeme,“ odpověděl.

Erec mu oplatil úsměv a podíval se na přicházející Alistair. Postavila se vedle něj z druhé strany, rukama uchopila zábradlí a zadívala se na neustále se zužující řeku. Její pohled byl skelný, jako kdyby se ztrácela ve vlastních myšlenkách. Erec si všiml, že se s jeho milou něco změnilo, ale nebyl si jistý, co to bylo. Působila, jako kdyby skrývala nějaké tajemství. Umíral touhou se jí zeptat, ale nechtěl působit příliš zvědavě.