Morgan Rice - Rytířské Klání

„Nedělej si starosti,“ ozval se sladký Angelin hlas.

Podíval se na ni. Stála vedle něj, o dvě hlavy menší, a tahala jej za koženou vestu.

„Všechno bude v pořádku,“ usmála se.

Thor se na ni také usmál a pohladil ji po vlasech. Měl její přítomnost rád. To děvče se pro něj postupně stalo nevlastní dcerou, kterou sám zatím neměl. Dodávala mu pocit, že není zcela odloučen od rodiny.

„A když ne,“ dodala s dalším úsměvem, „tak se postarám, aby bylo!“

Hrdě přitom pozvedla malý luk, který pro ni vyrobil O’Connor, a natáhla levou paži, jako kdyby chtěla na někoho zamířit. Thor se usmál, poopravil její úchop, založil na tětivu krátký šíp s dřevěnou špicí a pomohl jí natáhnout. Angela sama potom tětivu uvolnila a dívala se, jak ta malá šipka roztřeseně proletěla nad vodní hladinou a potom padla do moře na druhé straně lodi.

„Trefila jsem nějakou rybu?!“ vyhrkla nadšeně a rozběhla se k zábradlí, aby se přesvědčila.

Thor se podíval do zpěněných vod spolu s ní a pochyboval, že by taková rána mohla cokoliv zranit, ale i tak se spokojeně usmíval.

„Určitě ano,“ pokýval hlavou. „Možná, že dokonce žraloka.“

Vtom se však v dálce ozval řev, který na jeho tvář okamžitě vrátil ustaraný výraz. Trhnul sebou, ruka mu sjela k meči a zachmuřeně se zadíval na obzor.

Oblačnost, která je po většinu cesty provázela, se teď už skoro úplně roztrhala a Thor spatřil, jak se na horizontu zvedají černá mračna. Tu a tam z nich vykukovala skaliska, vinoucí se kolem kruhového ostrova. Ostrov vypadal jako hora, vystupující rovnou z moře, jejíž vrcholek byl useknut mečem nějakého obrovského boha, a teď z ní zbýval jenom pařez. Nebylo možné jej zaměnit za žádný jiný ostrov na světě.

Byl to Ostrov světla.

Thora bodlo u srdce, když v oblacích spatřil obrysy jakýchsi černých okřídlených oblud, připomínajících obrovské gargoyly. Kroužili nad ostrovem jako supi a v jednom kuse skřípavě řvali. Uvědomil si, že pluje přímo vstříc jakési temné armádě a kouř, který vidí, stoupá z hořícího ostrova. Zdálo se, že před plameny nebyl ušetřen ani metr jeho povrchu.

„RYCHLEJI!“ vykřikl Thor zoufale a přitom věděl, že je to k ničemu. Snad ještě nikdy v životě se necítil tak bezmocný jako teď.

Jenže co mohl dělat? Díval se na plameny, šlehající do výšky, na kouř stoupající z nich a na obludy, poletující sem a tam. Slyšel Lycoples jak někde v dálce řve a věděl, že přichází pozdě. Nikdo na ostrově nemohl přežít. Nikdo – Ragon, Guwayne, ba snad ani tráva. Všechno bylo bezpochyby spáleno na uhel.

„NE!“ křičel Thor a bil pěstí o zábradlí lodi, která jej nadále poslušně unášela vstříc Ostrovu světla, proměněnému v ostrov smrti.

Gwendolyn se ocitla samotná zpátky v Prstenu a v hradu v Králově Dvoře. Když se však rozhlédla kolem sebe, zjistila, že něco není v pořádku. Hrad byl opuštěný, nebyl v něm ani nábytek a dokonce i vitráže v oknech chyběly. Zůstaly po nich jenom prázdné otvory. Ve vzduchu vířil prach a celé místo působilo dojmem, jako kdyby nebylo nikým obýváno už po tisíc let.

Gwen vyhlédla z okna, aby si prohlédla okolní krajinu. Prsten, který kdysi tak milovala pro jeho krásu a bohatství, teď připomínal spáleniště. Jako kdyby široko daleko nezůstalo naživu vůbec nic.

„Dcero,“ ozval se hlas.

Gwen se s úlekem otočila a spatřila matku, jak se na ni s unavenou a nemocnou tváří dívá. Vypadala tak, jak si ji Gwen pamatovala, když ležela na smrtelné posteli. Působila tehdy mnohem starší než kolik let od jejího narození ve skutečnosti uplynulo.

Gwen byla dojatá. Uvědomila si, že přes všechny neshody, které mezi sebou měly, jí matka i tak strašlivě chyběla. Možná že to ale nebyla přímo ona, kdo jí chyběl, nýbrž jednoduše pocit, že je zase doma, mezi členy své rodiny a v Prstenu. Co by tak dala za to, aby opravdu mohla znovu vrátit k tomu, co měla ráda.

„Matko,“ odpověděla a stále nevěřila vlastním očím.

Vztáhla k ní ruku, jen aby zjistila, že se obraz před jejíma očima náhle změnil a ona se ocitla na jakémsi ostrově. Stála na okraji pobřežního útesu a všechno kolem ní bylo spáleno na uhel. Vzduch byl naplněn pachem síry a dráždil ji v nose. Rozhlížela se kolem, snažíc se proniknout očima hustá oblaka dýmu, když tu spatřila zlatou kolébku. Byl to široko daleko jediný nespálený předmět.

Její srdce divoce tlouklo, když přistoupila blíže, aby se podívala, zda tam nespatří svého syna. Zčásti pocítla radost, že jej konečně znovu sevře v náručí a už nikdy nepustí, ale zároveň se i bála, že tam její dítě nebude – anebo že bude mrtvé.

Vrhla se kupředu a naklonila se nad kolébkou jenom aby zklamaně vydechla. Byla prázdná.

„GUWAYNE!“ zakřičela smutně.

Vtom někde vysoko na nebi uslyšela řev, který se ozval hned po jejím výkřiku, a spatřila nad sebou celé hejno jakýchsi temných létajících bytostí. Vypadaly jako gargoylové a odlétali pryč od ostrova. Její srdce se téměř zastavilo, když si všimla, že se v pařátech posledního z nich zmítá malé křičící děťátko. Její synek byl odnášen těmi obludami někam pryč a záhy jí zcela zmizel v oblacích kouře.

„NE!“ začala křičet.

Ten křik ji probudil. Posadila se na posteli a ihned se začala rozhlížet kolem sebe ve snaze najít své dítě, vzít jej do náručí a přisknout si jej pevně k tělu.

Jenže Guwayne tam nebyl.

Ztěžka oddychovala a zprvu nechápala, kde to vlastně je. Za okny začínalo svítat a jí zabralo několik dlouhých chvil než si uvědomila, že se nachází ve své komnatě v královském hradu na Útesu.

Krohn se zvedl ze země vedle její postele, vyhoupl se předními tlapami nahoru a začal jí olizovat ruku. Potom si na ni položil hlavu, jako kdyby ji chtěl ukonejšit. Začala jej hladit po srsti mezi ušima. Všechno se jí to jenom zdálo.

Guwayne, pomyslela si. Bylo to tak skutečné. Jako kdyby to ani nebyl obyčejný sen, ale spíše nějaká forma věštecké vize. Snažila se jí sdělit, že Guwayne, ať už byl kdekoliv, byl v nebezpečí. Zmocnila se jej nějaká temná síla a Gwen tomu věřila.

Vstala z postele a rozrušeně se rozhlédla. Věděla, že musí za každou cenu najít své dítě i svého muže, ale že to zároveň teď nemůže udělat.

Hřbetem ruky si utřela slzu, skanuvší jí po tváři a oblékla si hedvábný župan. Potom rychle přešla komnatu ke klenutému oknu. Studená kamenná podlaha ji přitom studila do nohou. Otevřela vitrážované okno, nechala slabé paprsky vycházejícího slunce padnout na svou tvář, dívala se na okolní krajinu. V barvách východu slunce to byl vskutku krásný pohled. Rozhlížela se po impozantních ulicích královského města i zemědělské krajině, která jej obklopovala. Přes kulaté kopce se táhly vinohrady a ovocné sady a všechno působilo ještě bohatším dojmem, než jak si to pamatovala z domovského Prstenu v dobách jeho největší slávy. Za tím vším se potom na obzoru třpytilo jezero a ještě za ním už se zvedala ohromná stěna Útesu, obkružujícího celé království. Jeho vrcholky byly zahaleny v mlze. Celé to místo působilo neskutečně bezpečným a pokojným dojmem.

Pomyslela na Thorgrina a Guwayna, kteří byli někde tam venku. Kde asi tak mohli být? Uvidí je vůbec ještě někdy?

Došla ke kamennému umyvadlu, aby se umyla a potom se začala oblékat. Sezením v této komnatě Guwayna s Thorgrinem zaručeně nenajde. Musí jednat a jestli jí někdo může pomoci, pak je to jistě zdejší král. Určitě musí být nějaký způsob.