Morgan Rice - Rytířské Klání

Vzpomněla si na jejich poslední rozhovor, když spolu stáli na vrcholcích Útesu a sledovali Kendrickovu družinu odjíždět do pouště. Vzpomněla si na tajemství, které jí král vyjevil. Tajemství o jeho brzké smrti a spolu s ním i smrti celého Útesu. Chtěl jí toho povědět ještě mnohem více, ale byli vyrušeni. Jeho rádcové za ním přišli a odvedli jej v nějaké naléhavé otázce. Slíbil jí tehdy, že jí poví více, až budou mít soukromí, a že ji také hodlá požádat o laskavost. Přemýšlela, jakou laskavost měl asi na mysli. Co od ní může chtít?

Včera večer ji požádal, aby se s ním sešla v trůnním sále, hned jak vyjde slunce, a tak si teď musela pospíšit, neboť už bylo pozdě. Měla pocit, že si v noci kvůli těm snům ani pořádně neodpočinula.

Než však opustila komnatu, zakručelo jí v břiše tak mocně, že se znovu otočila a, pamatujíc si to strašlivé hladovění na cestě Velkou pustinou, rozhodla se v rychlosti posnídat. Na stolku měla jako každé ráno připraven podnos s chlebem, sýrem a pudinkem. Rychle něco z toho pobrala a začala jíst za chůze ke králi. Po chvíli zjistila, že si vzala mnohem více, než byla schopna sníst, a tak zbytek nabídla Krohnovi, který ji i teď následoval jako stín. Za všechno to jídlo, střechu nad hlavou i pohodlí byla králi neskonale vděčná. Dělal vše pro to, aby se tu cítila jako doma a Gwen musela uznat, že se mu to částečně dařilo.

Když vešla na chodbu, strážní se napřímili do pozoru a pozdravili ji. Gwen potom procházela matně osvětlenými chodbami hradu.

Když dosáhla konce hlavní chodby, jala se stoupat po kamenném točitém schodišti, až se dostala do nejvyššího patra, kde byla královská trůnní síň a jeho soukromé komnaty. Po několika dnech pobytu zde už hrad docela dobře znala. Prošla zkratkou přes jednu z komnat a chystala se zabočit do další chodby, když tu najednou koutkem oka zahlédla pohyb. Odhalila postavu zpola ukrytou ve stínu.

„Gwendolyn?“ řekl ten člověk až příliš jemným hlasem a s téměř neznatelným úsměvem se vynořil na světlo.

Gwendolyn na vteřinu zaváhala ve snaze vzpomenout si, s kým má tu čest. Během posledních dní byla představena příliš mnoha lidem, aby si mohla všechny neomylně zapamatovat.

Tuhle tvář však přesto nezapomněla. Byl to králův syn. Druhý z dvojčat, ten černovlasý.

„Ty jsi princ,“ vzpomněla si nahlas. „Třetí nejstarší, že?“

Věnoval jí úsměv, který se jí ani trochu nelíbil a přistoupil blíže.

„Vlastně jsem druhý nejstarší,“ opravil ji. „S bratrem jsme dvojčata, ale já se narodil jako první.“

Gwen si jej prohlédla a viděla, že je krásně oblečen, hladce oholen a že má učesané vlasy. Cítila z něj jakýsi vonný olej, nebo možná parfém. Důležitost a arogance z něj přímo sálala.

„Mám však radši, když se o mně nesmýšlí jako o jednom z dvojčat,“ pokračoval. „Jsem člověkem sám pro sebe. Mé jméno je Mardig. To, že jsem byl narozen jako dvojče je něco, co nemohu ze svého života vymazat. Je to má pozice, řekněme, ve hře o koruny.“

Gwen se jeho přítomnost nikterak nezamlouvala. Dobře si pamatovala, jak se k ní během hostiny choval a teď cítila, že i Krohn vedle ní je napjatý a dokonce mu trochu vstaly chlupy na hřbetu. Byla však zvědavá na to, co od ní princ chce.

„To se vždycky schováváš ve stínech?“ zeptala se.

Mardig se uchechtl a přistoupil ještě blíže. Tentokrát už to bylo příliš.

„Je to můj hrad,“ odpověděl stručně. „Je o mně známo, že se tu rád procházím.“

„Tvůj hrad?“ zeptala se. „Nepatří spíše tvému otci?“

Jeho výraz potemněl.

„Všechno má svůj čas,“ odpověděl tajemně a ještě se přiblížil.

Gwendolyn zjistila, že nedobrovolně ustupuje. Krohn začal výhružně mručet.

Mardig se na leoparda pohrdavě podíval.

„To nevíš, že v tomto hradě obyčejně nejsou zvířata?“ řekl.

Gwen se rozzlobeně zamračila.

„Tvůj otec nic nenamítal.“

„Můj otec na pravidla příliš nedbá,“ odpověděl. „Já ano. A královská garda se mi zodpovídá.“

Nejistě přešlápla.

„Proč jsi mě tu vlastně zastavil?“ zeptala se rozrušeně. „Abys mi zakázal mít s sebou leoparda?“

Zamračil se též, protože si uvědomil, že tato sokyně se mu jenom tak nepodřídí. Pozorně si ji prohlížel.

„V celém Útesu není jediné ženy, která by po mně alespoň tajně netoužila,“ řekl. „A já přesto v tvých očích nevidím ani náznak chtíče.“

Gwen se na něj zhrozeně podívala. Konečně bylo jasné, o čem tato rozmluva je.

„Chtíče?“ opakovala nevěřícně. „Proč by tam měl nějaký být? Jsem vdaná a láska mého života se ke mně brzy vrátí.“

Mardig se hlasitě rozesmál.

„Opravdu?“ zeptal se pobaveně. „Podle toho co jsem slyšel, musí být už dávno mrtvý. Anebo je ztracený ve světě tak daleko odsud, že už ani nenajde cestu zpět.“

Gwendolyn se zachmuřila a začínala mít opravdovou zlost.

„I kdyby se už nikdy neměl vrátit,“ procedila mezi zuby, „stejně nikdy nebudu s nikým jiným. S tebou rozhodně ne.“

Jeho tvář zbrunátněla.

Gwendolyn se otočila, aby odešla pryč, ale on ji chytil za paži. Krohn výhružně zavrčel.

„Já se tady neptám, když něco chci,“ řekl. „Prostě si to beru. Jsi v cizím království a vydána na milost svého hostitele. Bylo by rozumné, kdybys nevzdorovala svým únoscům. Koneckonců, bez naší pohostinnosti už bys byla dávno mrtvá někde v té pustině. Věř mi, že se v tomto hradu může stát mnoho nemilých věcí, které učiní z čestných hostů psance – i z těch nejdůležitějších a nejurozenějších.“

Gwendolyn už v životě čelila mnoha hrozbám a takováto řeč ji nemohla vystrašit. Zamračila se.

„Únoscům?“ zvedla obočí. „Kdo si myslíš, že jsi? Já jsem svobodný člověk, jestli sis náhodou nevšiml a můžu si jít, kam se mi zlíbí.“

Ošklivě se usmál.

„A kam chceš jít? Zpátky do pustiny?“

Spokojen sám se sebou zakroutil hlavou.

„Technicky vzato jsi volná a jít opravdu můžeš,“ dodal. „Ale nech mě předtím položit ti otázku: když je celý zbytek světa vlastně smrtelně nebezpečným místem, kam tedy chceš jít?“

Krohn se rozzuřeně vrtěl a Gwendolyn věděla, že nemá daleko do skoku. Setřásla Mardigovu ruku a rychle tu svou položila na Krohnovu hlavu, aby rozběsněného leoparda uklidnila a zabránila nejhoršímu. Potom se na prince znovu zamračila.

„Pověz mi něco, Mardigu,“ oslovila jej chladně. „Proč teď vlastně nejsi venku v poušti se svými bratry na výpravě? Jak to, že jsi jediný, kdo zůstal v hradu? To se bojíš?“

Usmál se na ni, ale ona pod tou maskou dobře viděla zbabělost.

„Rytířství je pro blázny,“ odpověděl. „Nicméně musím říci užitečné blázny, protože nevědomky čistí cestu pro nás ostatní. Když se na rytíře podíváš z jiné stránky, zjistíš, že jsou vlastně něco jako loutky. Já se nenechám tak snadno využívat.“

Zhnuseně se na něj podívala.

„Můj bratr i jeho Stříbrní by se takovým jako jsi ty vysmáli do obličeje,“ řekla. „Ty bys v Prstenu nepřežil ani minutu.“

Znovu se podívala kudy by unikla, ale stál jí v cestě.

„Máš dvě možnosti,“ řekla tedy. „Buď mě necháš jít, nebo tady Krohn dostane snídani, po které tolik touží. Myslím, že jsi přesně jeho typ.“

Podíval se na leoparda, z jehož vyceněných zubů odkapávaly sliny, zachvěly se mu rty a potom ustoupil stranou.