Morgan Rice - Rytířské Klání

„Volusia, Volusia, Volusia,“ prozpěvovali. „Bohyně slunce a hvězd. Matka oceánu a zvěstovatelka nového úsvitu.“

Uctívaná se rozhlížela do všech stran a obdivovala své nové město. Všude stály nové zlaté sochy, zpodobňující ji samotnou. Příkaz ty modly postavit byl jeden z vůbec prvních, které po získání moci udělila. Každý kout hlavního města teď měl svou zářící zlatou sochu. Všude kam se člověk podíval, viděl Volusii. Nebylo možné existovat a přitom ji nemít neustále na očích i v mysli.

Konečně byla spokojená. Konečně byla bohyní, kterou se chtěla stát.

Prozpěvování naplňovalo ranní vzduch, stejně jako vůně kadidla, páleného na každém oltáři v každé uličce. Muži, ženy i děti od rána plnili ulice a bok po boku se všichni klaněli. Volusia sama si byla zcela jistá, že si jejich úctu zaslouží. Sem do Kapitolu to byla dlouhá a náročná cesta, na které si musela lecos vytrpět a zbytek vybojovat. Jí se to však podařilo. Zničila imperiální armády a Kapitol byl nyní konečně její.

Impérium bylo její.

Její poradci tento názor nesdíleli, ale Volusia se nestarala o to, co si myslí. Věděla, že je neporazitelná, a že mezi nebem a zemí neexistuje žádná síla, která by ji mohla zničit. Nejen, že se nebála, ale dokonce toto všechno považovala za pouhopouhý začátek věcí příštích. Chtěla ještě více moci. Měla v úmyslu navštívit každý roh i osten Impéria a rozdrtit všechny, kteří se jí pokusí vzdorovat. Všechny, kdo jednoznačně nepřijmou její totální nadvládu. Bude shromažďovat větší a větší armády, až už nikdo nebude mít sebemenší naději v takové revoltě uspět a bude se muset podrobit.

Připravena začít další den, jala se Volusia pomalu a důstojně sestupovat po zlatých schodech. Když došla dolů, znovu rozpažila ruce, což způsobilo, že se lidé vrhali kupředu, aby se svými dlaněmi mohli dotknout těch jejích. Dav věřících se mohl přetrhnout, aby byl v její blízkosti. V blízkosti živoucí bohyně. Někteří její ctitelé dokonce v pláči padali na kolena a bili tváří o zem, když procházela kolem nich, zatímco jiní se jí vrhali přímo pod nohy v bláznivé touze, aby na ně šlápla. Nečinilo jí to sebemenší problém.

Konečně měla své věřící, které brzy vyšle do války.

*

Volusia stála na vysokých hradbách, obkružujících hlavní města Impéria, dívala se na čisté pouštní nebe a bylo jí skvěle. Na zemi pod hradbami nebylo nic než bezhlavé mrtvoly nepřátel, na kterých teď nezřízeně hodovala mračna supů. S typickými skřeky se sem slétali ze všech stran stále další a další. Mimo městské zdi vál slabý pouštní vítr, který až sem k ní přinášel těžký zápach hnijícího masa. Na jejím obličeji však ten masakr vyluzoval široký úsměv. Tito lidé se odvážili se jí protivit a zaplatili za to svou daň.

„Neměli bychom pohřbít mrtvé, bohyně?“ ozval se hlas.

Podívala se na jednoho ze svých vojenských velitelů. Jmenoval se Rory, byl to člověk vysoké postavy, měl široký hrudník, ostře řezanou bradu a byl až neobvykle pohledný. Povýšila jej nad ostatními generály proto, že jí bylo příjemné se na něj dívat. Navíc to byl schopný velitel, který chtěl vždy za každou cenu vyhrát. To dobře korespondovalo s její vlastní povahou.

„Ne,“ odpověděla a podívala se stranou. „Přeji si, aby hnili na slunci a byli požíráni těmi zvířaty. Chci, aby všichni viděli, co se stane těm, kdo se odváží vzdorovat velké Volusii.“

Muž zhnuseně odvrátil zrak.

„Jak si přeješ, bohyně,“ odpověděl.

Volusia se zadívala na obzor, a tu se vedle ní objevil její čaroděj Koolian. Na sobě měl černou kápi a plášť, zpod které zářily zelené oči a bradavicemi zhyzděná tvář. Byl to tvor, který pomáhal zosnovat vraždu její vlastní matky a jeden z mála členů jejího nejbližšího kruhu poradců, kterým mohla bezmezně důvěřovat. Teď se postavil vedle ní a rovněž se zahleděl do dálky.

„Víš, že tam venku stále jsou,“ připomenul jí. „Že si pro tebe přicházejí. I teď cítím, jak se blíží.“

Volusia se na něj ani nepodívala.

„Já také,“ odpověděla však po chvíli.

„Rytíři Sedmi jsou velmi mocní, má bohyně,“ pokračoval Koolian. „Mají celou armádu mágů a vojáků tolik, že se s nimi ani ty samotná nemůžeš měřit.“

„A nezapomínejme na Romulovy muže,“ dodal Rory. „Zprávy říkají, že už se blíží k našim břehům. To je milion mužů.“

Volusia dlouhou chvíli neříkala vůbec nic. Jediným zvukem byl vítr a krákání supů, nepřestávajících ani na vteřinu hodovat.

Rory se nakonec rozhodl pokračovat:

„Sama víš, že nemůžeme toto místo ubránit. Zůstávat zde pro nás znamená smrt. Co přikazuješ, abychom udělali, bohyně? Měli bychom opustit Kapitol? Nebo se snad vzdát?“

Teprve teď se na něj Volusia otočila se sladkým úsměvem.

„Měli bychom slavit,“ odpověděla.

„Slavit?“ zeptali se oba dva najednou šokovaně.

„Ano, měli bychom slavit,“ trvala na svém. „Až do úplného konce. Posilte brány a znovu otevřete velkou arénu. Vyhlašuji sto dní slavností a gladiátorských her. Možná, že na konci této války všichni zemřeme, ale pořád to ještě můžeme udělat s plnými žaludky a úsměvy na tvářích.“

Godfrey se hnal ulicemi Volusie, následován Ariem, Merekem a Akorthem s Fultonem. Spěchali k městské bráně než bude příliš pozdě. Stále ještě byli v povznesené náladě z toho, jak se jim podařilo sabotovat dění v aréně. Povedlo se jim otrávit toho slona a také najít Draye a pustit jej do arény zrovna ve chvíli, kdy ho Darius nejvíce potřeboval. Díky jejich pomoci, a také pomoci oné Finiánky jménem Silis, nakonec Darius zvítězil. Zachránili tak život svého přítele a alespoň trochu zmírnili vlastní vinu na tom, co se v ulicích Volusie stalo s Dariovým povstáním. Samozřejmě, Godfreyho role byla jenom podpůrná. Stál ve stínu, kde byl odjakživa nejlepší, a bez Dariovy udatnosti a bojových schopností by k tomu vítězství nikdy nedošlo. Godfrey však přesto věděl, že tentokrát jsou jeho zásluhy nemalé.

Jenže potom se všechno zhatilo. Godfrey Daria po zápase očekával u hlavní brány z arény, a měl v plánu jej další akcí osvobodit, jenže vůbec nečekal, že Darius bude vyveden zadní bránou ve vší tichosti a urychleně eskortován pryč z města. Po jeho vítězství se totiž zvedla ohromná vlna ovací. Dav přihlížejících nepřestával skandovat jeho jméno a otrokáři se této neočekávané a náhlé popularity zalekli. Neúmyslně vytvořili hrdinu a nakonec se rozhodli jej raději vyvést v tichosti z města předtím, než mohl obdiv přerůst v soucit nad jeho údělem a nakonec v povstání.

Teď s ostatními běželi k bráně a zoufale se snažili Dariovu eskortu dohnat, ale vypadalo to, že už bylo příliš pozdě. Cesta do Kapitolu byla dlouhá, většinou vedla liduprázdným krajem nebo dokonce přímo Velkou pustinou a navíc jistě budou cestovat za velmi silného vojenského doprovodu. Jakmile by Darius opustil město, nebyl by už žádný způsob, jak by mu Godfrey mohl ještě pomoci. Takže jej museli zachránit teď, jinak bude všechno jejich úsilí k ničemu.

Těžce oddechujíce probíhali ulicemi. Akorth s Fultonem museli být dokonce občas Merekem s Ariem popoháněni. Jejich pivní břichy opravdu nebyly stavěné na podobné sportovní výkony.

„Nezastavuj se!“ křičel Merek na Fultona a chytil jej za paži. Ario jednoduše udeřil Akortha loktem do zad, až hekl. Dělal to tak pokaždé, když muž začínal zpomalovat.