Morgan Rice - Rytířské Klání

Godfrey cítil, jak mu po zádech stékají potůčky potu a proklínal sám sebe, že se většinu života zaobíral především pitím piva. Myšlenka na Daria však nepřestávala nutit jeho bolavé nohy zůstávat v pohybu a probíhat jednou ulicí za druhou. Nakonec se všichni vynořili z dlouhého kamenného podloubí a vběhli na náměstí. Ani ne sto metrů od nich byla městská brána. Byla to impozantní stavba vysoká dobrých patnáct metrů. Godfrey se rozhlédl a sevřel se mu žaludek, protože spatřil, že křídla brány jsou otevřena dokořán.

„NE!“ vykřikl, zapomínaje na to, že má zůstat nepozorován.

Zmocnila se jej panika, protože spatřil vězeňský vůz, tažený několika páry koní a hlídaný početnou imperiální stráží. Byla to vlastně velká železná klec na kolech a mířila branou ven z města.

Godfrey přidal do kroku s takovým odhodláním, že to jeho nohy nakonec přestaly stíhat a on málem upadl.

„To nestihneme,“ řekl Merek, který jej doběhl a chytil za paži.

Ten jej ale nevrle setřásl. Sám věděl, že je vše ztraceno – vůz byl příliš daleko, nabíral rychlost a navíc byl velmi silně hlídán. Godfrey navíc už opravdu nemohl udělat ani krok.

Teď zůstal stát uprostřed náměstí, opřel se rukama o kolena a zhluboka oddechoval.

„Nemůžeme ho nechat odjet!“ sípal mezi nádechy.

Ario zakroutil hlavou a přišel k nim.

„Už je pryč,“ řekl. „Teď musíme zachránit sebe. Bojovat proti nim můžeme zase někdy jindy.“

„Osvobodíme ho při příští příležitosti,“ přidal se Merek.

„Jak!?“ rozkřikl se Godfrey rozzlobeně.

Nikdo z nich mu nedokázal odpovědět. Všichni tam jenom stáli a dívali se, jak se železná křídla brány zase zavírají a šance na záchranu mizí.

Dariův vůz vyrazil na svou cestu a s každým okamžikem byl dál a dál v poušti. Brzy po nich nezůstane nic víc než jenom oblak prachu, a i ten posléze zmizí. Godfrey cítil, jak jej bodá u srdce. Nemohl se zbavit pocitu, že zklamal i toho posledního člověka na světě, kterému ještě mohl být co platný. Ztratil poslední naději na své vykoupení.

Tu bylo najednou nastalé ticho přerušeno zdivočelým psím štěkotem. Godfrey se podíval odkud zvuk přicházel a spatřil Draye přibíhajícího z jedné z uliček. Pes štěkal a vrčel jako šílený. Pelášil napříč náměstím. I on byl zoufalý a chtěl svého pána zachránit. Když doběhl k veliké železné bráně, vyskočil na ni a začal zuřivě hryzat její mříže. Úspěch samozřejmě nemohl přijít.

Godfrey s hrůzou spatřil, jak jeden z imperiálních vojáků, kteří stáli na stráži, na Draye pohlédl a dal signál druhému. Ten vytáhl meč a učinil ke psovi krok s jasným záběrem se jej zbavit.

To se nesmělo stát. Godfrey později ani nevěděl, kde se v něm vzala odvaha. Nejspíše už toho na něj bylo jednoduše příliš. Příliš mnoho nespravedlnosti, kterou už nedokázal nadále mlčky snášet. Když nemohl zachránit Daria samotného, musí se alespoň pokusit zachránit jeho milovaného psa.

Slyšel sám sebe křičet, cítil, že už zase běží, ale všechno bylo jako kdyby byl mimo sebe. Zmocnil se jej neskutečný pocit síly. Uvědomil si, že v některém z předchozích okamžiků dokonce tasil svůj krátký meč a teď se řítil na nic netušící stráže. Jeden z nich se stačil překvapeně otočit, ale jenom proto, aby mu Godfrey v následujícím okamžiku vrazil meč do břicha.

Obrovitý imperián se na útočníka nevěřícně podíval, vykulil oči a potom se sesunul k zemi jako hromada starých hadrů.

To už se na Godfreyho vrhnuli dva další. Tasili své strašlivé meče a on věděl, že jeho zbraň se s nimi nemůže rovnat. Uvědomil si, že za tento čin zaplatí životem.

To se ale už ozvalo zavrčení, ohlašující, že Dray nehodlá jenom tak stát stranou. Skočil na jednoho ze strážných a málem přitom v letu narazil i do Godfreyho. Zahryznul se tomu muži do krku a cukáním vlastního těla jej strhnul k zemi. Tam mu vyrval hrdlo.

Ve stejném okamžiku už konečně dorazili i Merek s Ariem. Oba dva zároveň vrazili zbývajícímu strážnému své krátké meče do zad. Zabili jej ještě než stačil seknout po Godfreym.

Všichni se zastavili a zhrozeně si prohlíželi tu řezničinu kolem. Do jednoho byli šokováni tím, co právě provedli a také tím, že v sobě Godfrey vůbec našel k podobnému činu odvahu. Dray mu začal olizovat ruku.

„Nenapadlo by mě, že v sobě máš něco takového,“ řekl Merek obdivně.

Godfrey se nemohl ani pohnout.

„Já ani nevím, co jsem právě udělal,“ řekl slabým hlasem. O ničem nepřemýšlel, nic neplánoval, neměl ani čas začít se bát. Jenom nechal vztek, aby převzal kontrolu. Dělá to z něj snad hrdinu?

Akorth s Fultonem se mezitím zděšeně rozhlíželi na všechny strany, ve snaze zahlédnout případné imperiální posily.

„Musíme odsud okamžitě vypadnout!“ křičel Akorth. „Hned!“

Godfrey cítil, jak jej někdo chytil za ramena a potom táhnul pryč. Zabralo pár okamžiků než si uvědomil, že musí spolupracovat a dát se spolu s ostatními na útěk. I s Drayem po boku se všichni rozeběhli zpět do uliček Volusie, vstříc čemukoliv dalšímu, co si na ně osud přichystá pro příště.

Darius seděl opřený zády k železným mřížím, jeho zápěstí byla spoutána stejně jako jeho kotníky a mezi oběma okovy se táhnul dlouhý, těžký řetěz. Jeho tělo bylo pokryté ranami a modřinami. Měl pocit, jako kdyby vážilo tunu. Vězeňský vůz poskakoval na nerovné cestě a on vyhlížel ven, pozoroval pouštní oblohu a cítil se strašlivě opuštěně. Jeho kočár projížděl nekonečně pustými kraji, kde nebylo možno zahlédnout vůbec nic zajímavého. Připadal si, jako kdyby se ocitl na samém konci světa.

Jeho klec byla částečně zastíněna, ale přesto se pruhy slunečního světla dostávaly dovnitř, a tak se musel v jednom kuse potýkat s trýznivým pouštním vedrem. Potil se, i když se snažil vůbec nehýbat a klidně dýchat.

Bylo mu to ale jedno. Celé jeho tělo hořelo horečkou z ran, bolelo jej od hlavy až k patě a sebemenší pohyb mu působil učiněná muka. Nekonečný řetěz bojů, bez možnosti si odpočinout více než jednu jedinou noc, jej naprosto vyčerpal. Teď zavřel oči a snažil se rozehnat vzpomínky na to všechno, ale pokaždé, když to udělal, docílil jenom toho, že viděl všechny své kamarády umírat v aréně vedle něj, zatímco on pokračoval dál v boji. Desmond, Raj, Luzi a Kaz, ti všichni tam zůstali. Všichni zemřeli, aby on mohl přežít.

Byl šampiónem, dokázal něco nemožného, ale to pro něj znamenalo jenom velice málo. Věděl, že smrt přichází tak jako tak, a že jeho odměna - svoboda, se nakonec proměnila v další boj v nové aréně. Tentokrát v hlavním městě Impéria. Stane se podívanou pro ještě větší a náročnější publikum a bude bojovat s ještě horšími nepřáteli. Odměnou za všechno co vykonal, i za oběti jeho bratří, tedy vlastně stejně byla vidina smrti.

Raději by zemřel rovnou teď, než aby si tím vším musel projít znovu. Jenže ani toto nemohl nijak ovlivnit. Byl spoutaný a zcela bezmocný. Jak dlouho ještě tato muka potrvají? Bude přinucen sledovat, jak poslední věc, kterou na světě ještě miluje, umírá také, než sám naposledy vydechne?

Znovu zavřel oči a zoufale se snažil ty vzpomínky vyhnat z mysli, když tu se mu najednou vynořila jedna mnohem starší, až z dob jeho dětství. Hrál si tehdy před chatrčí svého dědy v blátě. Učil se sekat dřevěnou tyčí. Znovu a znovu jí udeřil do terče z bambusových prutů, až jej děd nakonec vyrušil.