Blake Pierce - Svezení

Pokud měl Harry pravdu.

Jake se pomalu nadechl: „Harry, já vážně nevím, jestli s tím něco ze své pozice zmůžu. Nebude jednoduché přesvědčit vedení, aby z toho udělali oficiální případ FBI. Z časti jde i o to, že FBI nebude chtít převzít případ, který místní policie považuje za ojedinělou vraždu. Ale…“

„Jaké ale?“

Jake po krátkém zaváhání dodal: „Dej mi čas, ať to promyslím. Ozvu se ti.“

„Díky, kamaráde,“ řekl Harry.

Rozloučili se a oba zavěsili.

Jake se zakabonil a v duchu zanaříkal, proč proboha sliboval Harrymu, že se mu ozve. Byl si jistý, že se mu nepodaří přesvědčit zvláštního agenta pověřeného vedením Erika Lehla, že by tento případ měla převzít FBI. Rozhodně ne na základě takto vzdálené souvislosti.

Sakra, já si vůbec nevěřím.

Ale řekl to, co řekl, a Harry čekal v Arizoně, až se mu Jake ozve nazpátek. A to jediné, co mu Jake bude schopný říct, bude to samé, co mu měl říct už teď, než zavěsil – že do tohohle se FBI rozhodně pouštět nebude.

Nějakou dobu zíral na svůj mobil a snažil se přimět k tomu, aby Harrymu zavolal nazpět. Ale nepřemluvil se k tomu – alespoň ne prozatím.

Na místo toho se usadil a konečně se pustil do snídaně. Napadlo ho, že další hrnek kávy by mu mohl pomoci lépe vymyslet, jak se vypořádat s touhle situací.

Anebo taky ne.

Jake si uvědomoval, že v poslední době nebyl příliš ve formě. Cítil se na nic ještě před tím telefonátem od Harryho a nebylo to jen kvůli tomu, že se nezmohl dorazit na Rileyino slavnostní uvedení do úřadu.

Případ, který s Riley před několika týdny vyřešili – ohavné vraždy ostnatým drátem – ho naprosto vyčerpal. Čím byl starší, tím častěji se cítil vyhořelý. Energie se mu zpátky nevracela tak jako kdysi. A měl podezření, že si toho všímají i kolegové zde z oddělení. Vlastně se domníval, že to je důvod, proč mu Erik Lehl zatím nepřidělil žádný další případ.

A možná to tak bylo správně.

Možná se na to sám ještě necítil.

Anebo na to už možná vůbec neměl – a mít nebude.

Povzdechl si do hrnku od kávy a hlavou mu prolétla myšlenka: Možná je opravdu na čase odejít do důchodu.

Tahle myšlenka ho v poslední době napadala často. Byl to jeden z důvodů, proč vyvinul takové úsilí, aby přesunuli Riley Sweeneyovou na oddělení behaviorální analýzy. A také to byl důvod, proč udělal z této čerstvé agentky svého parťáka. Za celou tu dobu, kdy působil jako profilovač, se nikdy nesetkal s někým, kdo by oplýval podobným talentem jako on sám – schopností zcela se ponořit do mysli vraha.

Bez ohledu na to, kdy přesně odejde do důchodu, chtěl za sebou zanechat někoho, kdo bude pokračovat v jeho práci – mladého agenta, který se vydá v jeho šlépějích a zaujme jeho místo. Připravit na to Riley možná vůbec nebude snadné, což mu přidělávalo vrásky. Často ji popisoval jako „neopracovaný diamant“.

A ona skutečně byla neopracovaným diamantem. A i když už absolvovala Akademii, Jake byl přesvědčený, že stejně bude náročné se těch hrubých hran zbavit – její zbrklosti, tendenci vykládat si pravidla po svém nebo je rovnou porušovat a neřídit se rozkazy a nedostatku disciplíny, když používá svůj talent.

Musí se toho ještě hodně co učit, pomyslel si Jake.

A nebyl si vůbec jistý, jestli má sílu na to zhostit se nelehkého úkolu ji naučit vše, co potřebuje. Zvlášť když už byl za vrcholem svých sil.

Jedním si ale jistý byl – nesmí na ni být moc hodný. Tedy, ne že by ji do teď nějak rozmazloval. Spíš se musel držet zpátky, aby nevybuchl, když provedla nějakou šílenou začátečnickou chybu. Ale měl ji rád, byť se to snažil nedávat příliš najevo. Připomínala mu jeho samotného, když byl mladší.

Občas tedy cítil nutkání k ní být až příliš shovívavý.

Ale to nesmí.

Mají před sebou spoustu tvrdé práce. A musí ji vycvičit co nejrychleji.

Ve chvíli, kdy Jake dojedl snídani, už zase přemítal o Harrym Carnesovi, který pořád čekal na to, že mu zavolá nazpět.

Co bych tak pro něj mohl udělat? dumal Jake.

Muselo se nechat, že myšlenka, že by vyrazil do terénu, byla pro Jakea povzbuzující.

A proč ne?

Nevypadalo to, že by mu Erik Lehl plánoval přiřadit v dohledné době nějaký případ.

A když mu nepřidělí případ, bude sedět v kanceláři a věnovat se nudnému papírování.

Ledaže…

V Jakeově hlavě se začal rodit nápad.

Zbývá mu ještě spousta dovolené. Mohl by požádat Lehla o tři dny volna, jet do Arizony a tam by zjistil, jestli Harrymu nemůže nějak pomoci.

Ale Riley Sweeneyová je na cestě sem, aby se hlásila do služby.

Když nastoupí sem do služby a její zkušenější parťák bude zrovna na dovolené, nebude to pro ni moc užitečné.

Proč by ale nemohla jet se mnou?

Pro čerstvou agentku by to mohla být příležitost, jak nasbírat nějaké zkušenosti, aniž by se ocitla ve velkém nebezpečí.

Na tváři se mu objevil spokojený úsměv.

Jake opustil kancelář a zamířil za Erikem Lehlem.

A kdo ví? Třeba se z toho nakonec vyklube něco zajímavého.

Do budovy oddělení behaviorální analýzy v Quanticu se Riley blížila s příšernou náladou. Cesta sem z jejího bytu v DC byla horší, než čekala. Doprava v ranní špičce byla tak hustá, že se jí málem nepodařilo najet na sjezd z dálnice.

Kdybych dojížděla v opačném směru, bylo by to ještě horší, opakovala si v duchu.

Beztak ale nebude žádná sranda dojíždět v takovém provozu každé ráno. A odpoledne po práci se vracet domů – bude to aspoň o něco snesitelnější?

Když konečně dorazila k vyhrazenému parkovišti, spatřila dva vjezdy – jeden pro návštěvníky a jeden pro personál.

Který vjezd má použít?

Nikdo jí k tomu nic neřekl. Nikdo ji ani nekontaktoval od té doby, co předevčírem po ceremonii obdržela vzkaz, že se má hlásit do služby zde v Quanticu, a ne v DC.

Když si ten vzkaz přečetla, byla si jistá, že to byl nápad agenta Crivara. Teď už ale začala mít pochyby. Už spolu pracovali na několika případech, které nebyly ani trochu jednoduché. Nevyvinul by alespoň nějakou snahu, aby ji zkontaktoval a probral s ní chystanou změnu?

Dnešní den tak pro ni byl naprostou záhadou. Vůbec nevěděla, co ji dnes čeká – a vlastně nejen dnes, ale celkově v dohledné budoucnosti.

Riley si v tu chvíli uvědomila, že ať už jí budoucnost přichystá cokoli, tak vše, čím si v posledním roce prošla, ji dovedlo přesně na toto místo. To, že se zapojila do vyšetřování vražd na koleji, když studovala na univerzitě i to, že pomáhala Jakeovi s řešením případů během svého výcviku, to vše ji směřovalo právě sem.

Nebyla návštěvník.

Byla agentkou FBI.

Přejela k vjezdu pro personál. V budce u vjezdu seděl pracovník ostrahy.

Riley vytáhla svůj odznak a ukázala ho muži v budce.

„Už vás očekávají,“ přikývl pracovník ostrahy.

Následně jí podal parkovací kartu a pokynul jí, aby vjela dovnitř.

Riley zaplavila vlna emocí. Poprvé v životě někomu ukázala svůj odznak FBI a něco to znamenalo.

Mám svoje parkovací místo!

Nadšení ji rychle opustilo, když zjistila, že není tak jednoduché najít volné místo k zaparkování. Do mysli se jí vplížily vzpomínky na včerejší večer.