Blake Pierce - Kdyby to věděla

„Na úvod bych rád podotkl, že jsem velmi dobře obeznámen s vašimi záznamy,“ řekl Budd. „Více než stovka zatčení během vaší kariéry. Nejlepší ze třídy v akademii. Zlatá a stříbrná umístění v osmi po sobě jdoucích turnajích v kickboxu, jako doplněk ke standardnímu tréninku FBI, kde jste také úřadovala. Vaše jméno se šuškalo na každém rohu, když jste ještě byla ve službě, a většina lidí si vás tady u nás na oddělení nesmírně považuje.“

„Ale?“ řekla Kate. Nechtěla být ironická, pouze se pokoušela dát najevo, že je ochotna přijmout pokárání… ačkoliv věřila, že si to nezaslouží.

„Ale nehledě vašich úspěchů, nemáte absolutně žádné právo chodit po domech a napadat lidi jenom proto, že by mohli být zapleteni do vraždy dcery jedné z vašich kamarádek.“

„Nešla jsem za ním s úmyslem zaútočit,“ bránila se Kate. „Chtěla jsem se jen zeptat na pár otázek. Když pak ale začal být agresivní, tak jsem se prostě bránila.“

„Ten dotyčný řekl mým mužům, že jste ho shodila ze schodů verandy a třískla jeho hlavou o podlahu.“

„Nemůžete mě obviňovat, že jsem silnější než on, ne?“ zeptala se.

Budd se na ni podíval a pořádně si ji prohlédl. „Teď úplně nevím, jestli se snažíte být vtipná, berete to na lehkou váhu, či je to snad váš každodenní postoj.“

„Kapitáne, chápu vaši situaci i to, jak vám může pětapadesátiletá žena, která zmlátila někoho, koho vaši muži na krátko zatkli, způsobovat migrény. Ale zkuste prosím pochopit, že jsem Briana Neilbolta navštívila pouze proto, že mě o to požádala přítelkyně. A teď, když vím, co je zač, si upřímně myslím, že to nebyl zas tak špatný nápad.“

„Takže vy usuzujete, že mí muži svou práci odflákli?“ zeptal se Budd.

„To jsem neřekla.“

Budd protočil oči a povzdychl si. „Podívejte, nehodlám se o tom dohadovat. Popravdě, nepřál bych si nic jiného, než abyste odtud po našem rozhovoru, za pár minut, odešla, čímž bude celá věc vyřízená. Nicméně byste měla pochopit, že jste šla hodně přes čáru, a pokud se to bude ještě někdy opakovat, budu vás muset zadržet.“

Kate měla připravených několik odpovědí, ale jelikož byl Budd ochotný odpustit si zbytečné dohadování, rozhodla se učinit totéž. Moc dobře si uvědomovala, že by jí mohl ze své pozice skutečně zavařit, takže se snažila být slušná, jak jen to šlo.

„Rozumím,“ odpověděla.

Budd vypadal na malou chvíli zamyšleně, a poté spojil na stole ruce, jako by se snažil na něco soustředit. „A jen abyste věděla, jsme si jistí, že Brian Neilbolt Julii Hicksovou nezavraždil. Máme ho na záznamu z bezpečnostních kamer před barem, kde se v inkriminovanou noc nacházel. Vešel dovnitř kolem desáté a odešel až někdy po půlnoci. Pak máme ještě textové zprávy mezi ním a jeho současnou známostí, se kterou si psal mezi jednou a třetí hodinou ranní. Všechno sedí. On není náš člověk.“

„Měl sbalené tašky a kufry,“ podotkla Kate. „Jako kdyby se snažil narychlo opustit město.“

„V těch zprávách se domlouval se svou známostí na návštěvě Atlantic City. Měli vyrazit dnes ráno.“

„Aha,“ řekla Kate a kývla hlavou. Necítila se zahanbeně, ale začínala litovat svého agresivního jednání na Neilboltovo verandě.

„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Budd. „Opět se na to musíte podívat z mého úhlu. Neměl jsem jinou možnost než kontaktovat vašeho bývalého nadřízeného z FBI. Takový je protokol, ale to jistě víte.“

Věděla to, ale popravdě ji to vůbec nenapadlo. Najednou ji začal svírat takový zvláštní pocit.

„Vím,“ odpověděla.

„Mluvil jsem se zástupcem ředitele Duranem. Nebyl moc nadšený, a chce s vámi mluvit.“

Kate protočila panenky a pokývala hlavou. „Fajn. Zavolám mu a řeknu, že je to na váš popud.“

„Vy mi nerozumíte,“ řekl Budd. „Chtějí vás vidět. Ve Washingtonu.“

S těmito slovy se její pocity rychle přeměnily v něco, co už hodně dlouho necítila – skutečné obavy.

Po rozhovoru s kapitánem Buddem vyřídila Kate příslušné telefonáty, aby dala vědět svým bývalým nadřízeným, že obdržela jejich žádost o návštěvu. Nikdo jí do telefonu nesdělil bližší informace a vlastně ani nemluvila s nikým na vyšší pozici. Napsala tak pár drzých zpráv dvěma nešťastným recepčním, což byl vynikající způsob uvolnění stresu.

Následující den, kolem osmé hodiny ranní, vyrazila z Richmondu. Je trochu s podivem, že byla více vzrušená než nervózní. Připadala si jako absolvent, který po letech navštíví svou Alma Mater. Za poslední rok jí úřad FBI neskutečně chyběl a nemohla se už dočkat, až se tam vrátí… i když jí hrozil trest.

Cestou se snažila rozptýlit poslechem jednoho méně známého filmového podcastu, který jí doporučila její dcera. Po pěti minutách podcastu byli komentátoři přehlušeni, a Kate se tak raději zamýšlela nad posledními roky svého života. Nedá se říct, že by byla sentimentálním typem člověka, ale kdykoliv vyrazila na delší cestu, její mysl tíhla k nostalgii.

Takže místo toho, aby se soustředila na podcast, raději myslela na svou dceru – její těhotnou dceru, kterou zhruba za pět týdnů čekal porod. Měla to být holčička, Michelle. Otec dítěte byl slušný a hodný člověk, ale přesto si Kate vždycky myslela, že pro Melissu Wise není dostatečně dobrý. Melissa, jíž Kate odmala říkala Lissa, bydlela v Chesterfieldu, který de facto spadal pod oblast Richmondu, ačkoliv s tím místní obyvatelé nesouhlasili. Kate jí to nikdy neřekla, ale právě to byl ten pravý důvod, proč se přestěhovala zpět do Richmondu. Nebylo to jen kvůli citovým vazbám k městu z doby, kdy byla na škole, ale především kvůli své rodině – a že tam bude žít její první vnouče.

Vnouče, pomyslela si Kate. Jak se to stalo, že už je Melissa tak stará? A vůbec sakra, jak to, že už jsem já takhle zestárla?

A jak tak přemýšlela o své dceři a zatím nenarozené Michelle, klasicky sklouzla k myšlenkám na svého zesnulého muže, který byl před šesti lety zavražděn. Střelili ho zezadu do hlavy, když v noci venčil psa. Sebrali mu peněženku s mobilem, a Kate byla přivolána k identifikaci těla necelé dvě hodiny poté, co odešel se psem ven.

Ta rána byla po většinu času stále čerstvá, ale nedávala to na sobě znát. Kate odešla do důchodu o osm měsíců dříve, než byl její oficiální důchodový věk. Poté, co konečně rozprášila Michaelův popel, na opuštěném baseballovém hřišti nedaleko jejich domova ve Falls Church, se už zkrátka nedokázala plně soustředit na svou práci.

Možná proto se poslední rok neustále trápila svým odchodem ze zaměstnání. Opustila ho o měsíce dříve, než doopravdy musela. Co všechno jí ty měsíce mohly nabídnout? Co ještě mohla ve své kariéře dokázat?

Neustále dumala nad podobnými otázkami, ale nikdy svých činů nelitovala. Michael si zasloužil alespoň pár měsíců její plné pozornosti. Vlastně si zasloužil mnohem víc než to, ale Kate si byla jistá, že ani v posmrtném životě by od ní nečekal, že svou práci zazdí na příliš dlouhou dobu. Věděl by totiž, kolik bude zapotřebí práce, aby mohla řádně truchlit – a tou prací je myšleno doslova práce v úřadu, po dobu, jak jen to pro ni bude po jeho smrti emočně únosné.

Uvědomila si, že neměla pocit, jako by Michaela zklamala, což ji cestou do DC alespoň částečně uklidňovalo. Sama totiž věřila tomu, že smrtí nic nekončí. Netušila, zda to znamená posmrtný život nebo reinkarnaci, ale tato nevědomost jí nijak zvlášť nevadila. Věděla ale, že ať už je Michael kdekoliv, rozhodně by byl šťastný, že se vrací zpátky do DC – i když to bylo kvůli pořádnému průšvihu.