Blake Pierce - Kdyby to věděla

V momentě, kdy vystoupala po schodech na verandu, se jí zdálo, jako by se vrátila o rok zpět v čase. Znovu se cítila jako agentka, až na absenci zbraně u pasu. Ale vzhledem k tomu, že ve skutečnosti byla agentka v důchodu, neměla nejmenší tušení, co řekne po zaklepání na dveře.

Tím se však nenechala zastavit. Zaklepala na dveře se stejnou autoritou, s jakou by to udělala před rokem. Když slyšela hlasitou konverzaci, která vycházela zevnitř domu, rozhodla se držet se pravdy. Lhaní v situaci, ve které ani neměla být, by jí jen přitížilo, pokud by ji přistihli.

Kate byla trochu zaskočena mužem, který otevřel dveře. Měřil asi metr devadesát a svaly na něm jen hrály. Muskulatura jeho ramen jasně ukazovala, že posiloval. Z fleku by mohl dělat profesionálního wrestlera. Jediná věc, která trochu ničila celkový dojem, byla zlost v jeho očích.

„Jo?“ zeptal se. „Kdo jste?“

V zápětí Kate udělal pohyb, který jí tak scházel. Ukázala mu svůj odznak. Doufala, že pohled na něj dodá váhu jejímu představení. „Jmenuji se Kate Wise a jsem agentka FBI v důchodu. Doufala jsem, že bychom si spolu mohli na chvíli promluvit.“

„O čem jako?“ zeptal se nevrle.

„Jste Brian Neilbolt?“ zeptala se Kate.

„To jsem.“

„Takže vaše bývalá přítelkyně byla Julie Hicksová, správně? Rozená Julie Meadeová?“

„Kurva, už zase? Tak hele, už mě sbalili a vyslýchali ti podělaní poldové. A teď ještě federálové?“

„Buďte v klidu, já vás nepřišla vyslýchat. Mám jen pár otázek.“

„To mi zní trochu jako výslech,“ řekl. „Kromě toho, neříkala jste náhodou, že jste v důchodu? Jsem si tedy jistý, že nemusím dělat nic z toho, oč mě žádáte.“

Předstírala, že se jí jeho poznámka dotkla a dívala se jinam. Ve skutečnosti však hleděla přes jeho vypracovaná ramena do prostoru za ním. Viděla tam kufr a dva batohy opřené o zeď. Na vrchu kufru ležel list papíru. Velké logo na něm jasně ukazovalo, že se jedná o fakturu z cestovní kanceláře Orbitz. Zdá se, že Brian Neilbolt opouštěl na nějakou dobu město.

To není zrovna dobrý scénář, když vás sbalili a vyslýchali pro vraždu své ex-přítelkyně.

„Kam máte namířeno?“ zeptala se Kate.

„Do toho vám nic není.“

„S kým jste tak hlasitě telefonoval, než jsem zaklepala na dveře?“

„Tak znova, do toho vám nic není. Teď, pokud mě omluvíte…“

Chystal se zavřít dveře, ale Kate nehodlala ustoupit. Udělala krok dopředu a vrazila nohu mezi dveře a futra.

„Pane Neilbolte, žádám vás jen o pět minut vašeho času.“

Bylo vidět, jak jím projela vlna zuřivosti, která však zase rychle opadla. Svěsil hlavu a Kate se na chvíli zdálo, že nějak zesmutněl. Měl podobný výraz v obličeji, který předtím viděla u Meadeových.

„Říkala jste, že jste v důchodu, je to tak?“ zeptal se Neilbolt.

„Přesně tak,“ potvrdila jeho slova.

„V důchodu,“ řekl. „Takže, vypadněte kurva z mojí verandy.“

Kate se odhodlaně zapřela a dávala jasně najevo, že nemá v plánu odejít.

„Řekl jsem, ať do prdele vypadnete z mojí verandy!“

Kývl hlavou a pak se natáhl, aby ji odstrčil. Ucítila sílu jeho paží na svém rameni a zareagovala tak rychle, jak jen mohla. Sama byla překvapená, jak rychle její reflexy a svalová paměť naskočily.

Jak zavrávorala, chytila se oběma pažemi Neilboltovy pravé ruky. V tom samém okamžiku poklekla na koleno, aby zastavila svůj pohyb dozadu. Poté se ho s vypětím všech sil pokusila přehodit přes rameno, avšak to pro ni bylo příliš velké sousto. Jakmile si uvědomil, co má Kate v úmyslu, zasadil jí tvrdý úder loktem do žeber.

Kate na chvíli zalapala po dechu, ale ten úder loktem rozhodil Neilboltovu rovnováhu. Znovu se ho pokusila přehodit přes rameno a tentokrát úspěšně. Možná až příliš úspěšně, vzhledem k tomu, že použila veškerou svoji sílu.

Neilbolt vyletěl z verandy a při dopadu narazil na spodní dva schody. Zařval bolestí, ale ihned se zase pokusil postavit na nohy. Šokovaně se podíval na Kate a snažil se přijít na to, co se právě stalo. Poháněn vztekem a údivem, belhal se trochu zmateně po schodech směrem k ní.

Když se blížil k poslednímu schodu, překvapila ho náhlým kopnutím kolene, které směřovalo rovnou do obličeje. Jak se mu snažil vyhnout, trefila ho z boku do hlavy a znovu šla do kolen. Tvrdě mu přitiskla hlavu k verandě, zatímco jeho ruce a nohy zůstaly na schodech. Poté vytáhla pouta z bundy a nasadila mu je takovou rychlostí, jakou získáte jen po třicetileté praxi.

Odstoupila od Briana Neilbolta a podívala se na něj dolů. Vůbec se nebránil poutům; vlastně se zdálo, že je trochu mimo.

Kate sáhla po telefonu, aby zavolala policii, když v tom si všimla, že se jí klepe ruka. Byla celá nabuzená, plná adrenalinu. Přistihla se dokonce, jak se na jejím obličeji objevil úsměv.

Bože, jak mi tohle chybělo.

I přesto, že ten úder do žeber bolel jak čert – mnohem víc, než kdyby takhle dostala před pěti nebo šesti lety. A ty klouby v kolenou takhle bolely vždycky po rvačce?

Dopřála si chvilku klidu, aby si ten moment mohla naplno vychutnat, než zavolala na policii. Brian Neilbolt zatím ležel omráčený u jejích nohou. Možná přemýšlel nad tím, jak je možné, že mu nakopala zadek ženská, která je alespoň tak o dvacet let starší než on.

Upřímně, Kate očekávala nějaké nepříjemnosti kvůli posledním událostem, ale její představy se ani zdaleka neblížily tomu, co ji čekalo na policejní stanici třetího okrsku. Z pohledů policistů, kteří kolem ní procházeli během svých kancelářských pochůzek, jí byla jasné, že něco přijde. Někteří se na ni dívali s úctou a údivem, zatímco jiní vykazovali spíše známky posměchu.

Kate se tím nenechala rozhodit. Stále ještě byla pěkně napumpovaná z potyčky na Neilboltově verandě.

„Vy jste paní Wise, je to tak?“ zeptal se.

„To jsem.“

V jeho očích se objevil záblesk uznání. Podobné pohledy vídávala v jednom kuse, když se s ní ostatní agenti a policisté, kteří byli obeznámeni s jejími záznamy, setkali úplně poprvé. Ten pohled jí opravdu chyběl.

„Kapitán Budd by s vámi rád mluvil.“

Upřímně řečeno, Kate byla poněkud zaskočená. Doufala totiž, že bude mluvit s někým výše postaveným, jako byl například zástupce komisaře Greene. Ačkoliv byl do telefonu docela drsný, věděla, že tváří v tvář by ho dokázala přesvědčit. Kapitán Randall Budd byl naproti tomu poměrně přímočarý typ člověka. Před pár lety se s ním jednou setkala. Nedokázala si sice vybavit jeho obličej, ale moc dobře věděla, že působil odhodlaným a ryze profesionálním dojmem.

Přesto nechtěla působit ustrašeně nebo nervózně. Vstala a následovala policistu ven z čekárny. Procházeli přes otevřenou kancelář, kde se jí dostalo několika dalších nejistých pohledů, dokud ji policista nezavedl do chodby. Uprostřed chodby se nacházela kancelář Randalla Budda. Dveře do ní byly otevřené, jako kdyby ji už nějakou dobu očekával.

Policista neřekl ani slovo; jakmile ji dovedl k Buddovým dveřím, otočil se a odkráčel pryč. Kate nahlédla dovnitř a uviděla, jak jí kapitán Budd rukou naznačuje, ať jde dál.

„Jen pojďte dál,“ řekl. „Nebudu vám lhát. Nejsem z vás dvakrát nadšený, ale nekoušu. Mohla byste za sebou zavřít dveře?“

Kate vešla dovnitř a udělala, oč byla žádána. Poté si sedla na jednu ze tří židlí, které stály na druhé straně Buddova stolu. Stolu, na kterém se nacházelo víc osobních předmětů než pracovních položek: fotky rodiny, podepsaný míček na baseball, osobní hrnek na kávu a jakási sentimentální plaketa s nábojnicí.