Blake Pierce - Kdyby to věděla

Kate se otočila a viděla, jak sklíčeně a unaveně Jim vypadá. „Já vím,“ odvětila. „Přišla jsem, abych vás podpořila. A protože v obýváku byla opravdu tíživá atmosféra, rozhodla jsem se vám pomoci mytím nádobí.“

Jen přikývl a zdálo se, že snad na místě usne.

„Jedna naše známá říkala, že viděla před pár minutami vcházet ženu. Jsem opravdu rád, že jsi to ty, Kate.“

Kate si za ním všimla další osoby přicházející směrem ke kuchyni, která vypadala stejně unaveně a zlomeně jako on. Oči Deb Meadeové byly celé oteklé a rudé od vytrvalého pláče. Měla rozcuchané vlasy, a když se při pohledu na Kate pokusila o úsměv, okamžitě jí zase z tváře zmizel.

Kate odložila nádobí, které právě myla, rychle si usušila ruce o utěrku vedle dřezu a šla za svou kamarádkou. Nikdy sice nebyla na fyzický kontakt, ale moc dobře věděla, kdy je potřeba někoho obejmout. Trochu předjímala, že objetí nejspíš vyvolá v Deb další pláč, ale nic takového se nestalo.

Nejspíš už se prozatím vyplakala, pomyslela si Kate.

„Slyšela jsem o tom teprve dnes ráno,“ řekla Kate. „Je mi to tak líto, Deb. Vy oba,“ řekla a přesunula zrak na Jima.

Jim přikývl na znamení poděkování a poté se podíval směrem do chodby. Když viděl, že tam nikdo nepostává a vzdáleně slyšel mumlání hostů z obývacího pokoje, přistoupil blíž ke Kate, jakmile se od ní Deb odtáhla.

„Musíme se tě na něco zeptat, Kate,“ takřka zašeptal Jim.

„A prosím,“ dodala Deb a chytla ji za ruku. „Předtím, než řekneš ne, nás prosím vyslechni.“ Kate cítila, jak se Debiina ruka začala třást, což jí lámalo srdce.

„Samozřejmě,“ řekla Kate. Prosebné pohledy a celková tíha jejich žalu visely nad její hlavou jako kovadlina, která měla každou chvíli spadnout.

„Policie nemá nejmenší tušení, kdo to mohl udělat,“ řekla Deb. Najednou se její vyčerpání přeměnilo v něco, co připomínalo vztek. „Na základě pár věcí z naší výpovědi a textových zpráv, které našli v Juliině telefonu, zatkla policie jejího bývalého přítele. Drželi ho ani ne tři hodiny a pak ho pustili. Jen tak. Jenže Kate… já vím, že to byl on. Musí to být on.“

Kate viděla podobný přístup nesčetněkrát během své práce agentky. Truchlící rodiny se dožadovaly okamžité spravedlnosti. Racionální uvažování vzalo za své a zbyla jen touha po vykonání určité pomsty na úkor řádného vyšetřování. A pakliže se výsledky nedostavily ihned, usoudila truchlící rodina, že je policie nebo FBI naprosto neschopná.

„Deb… jestliže ho tak rychle propustili, museli mít nějaký silný důkaz. Koneckonců… jak je to dlouho, co spolu chodili?“

„Třináct let. Ale on se s ní snažil neustále spojit, dokonce, i když už byla vdaná. Musela si kdysi zažádat o soudní zákaz styku.“

„Přesto ale… musel mít opravdu dobré alibi, aby ho policie takhle brzo propustila.“

„Jo, ale jestli ho měl, nikdo mi o tom neřekl,“ odvětila Deb.

„Podívej Deb,“ řekla Kate a jemně stiskla její dlaň. „Ta ztráta je příliš čerstvá. Dej tomu pár dní, než začneš zase uvažovat racionálně. Viděla jsem to už stokrát.“

Deb zakroutila hlavou. „Jsem si tím jistá, Kate. Randili spolu tři roky a ani na vteřinu jsem mu nevěřila. Víme s jistotou, že ji alespoň dvakrát uhodil, ale Julie si to vždy nechávala pro sebe. Byl hodně vznětlivý. Dokonce i on sám by ti to řekl.“

„Jsem si jistá, že Policie dělá —“

„Tohle je naše laskavost,“ přerušila ji Deb. „Chci, aby ses na to podívala. Chci, aby ses zapojila do případu.“

„Jsem v důchodu, Deb. To přece víš.“

„Vím. A taky vím, jak moc ti to chybí. Kate… toho chlapa, co zabil moji dceru, jen trochu postrašili a strávil nějaký čas ve vyšetřovací místnosti. A teď si v klidu vysedává doma, zatímco já musím plánovat pohřeb své dcery. To není spravedlivé, Kate. Prosím… podíváš se na to? Je mi jasné, že to nemůžeš udělat oficiální cestou, ale… cokoliv budeš moct. Byla bych ti vděčná.“

Debiiny oči v sobě skrývaly tolik bolesti, že ji Kate cítila proudit mezi nimi. Každá část jejího těla jí říkala, ať zůstane neoblomná a nedovolí falešným nadějím narušit Debiino truchlení. Ale Deb měla přece jen pravdu. Skutečně se jí stýskalo po práci. A i kdyby se mělo jednat jen o pár telefonátů na policejní oddělení v Richmondu nebo jejím bývalým kolegům z úřadu, bylo by to aspoň něco.

Pořád by to bylo lepší než se neustále ohlížet za svojí kariérou a chodit sama na střelnici.

„Můžu udělat následující,“ řekla Kate. „Po mém odchodu do důchodu jsem ztratila veškeré páky. Jasně, občas mi zavolají a zeptají se na můj názor, ale nemám už žádné kompetence. Nehledě na to, že tenhle případ by byl kompletně mimo mou jurisdikci, i kdybych byla stále aktivní. Ale zavolám pár svým starým kontaktům a ujistím se, že důkazy, které podporují jeho nevinu, jsou dostatečně silné. Upřímně, Deb, to je maximum, co mohu udělat.“

Na Jimovi i Deb byla vidět okamžitá vděčnost. Deb ji znovu objala a tentokrát se už spustil pláč. „Děkuji.“

„To nestojí za řeč,“ odpověděla Kate. „Ale opravdu vám nemůžu nic slíbit.“

„My víme,“ řekl Jim. „Ale aspoň teď víme, že se na to podívá někdo kompetentní.“

Kate nebylo dvakrát příjemné, že se na ni dívají jako na vnitřní sílu, která bude kopat za jejich tým. A nelíbilo se jí ani to, jak shazují práci policie. Ale znovu si uvědomovala, že je to obrovský smutek, co oslabuje jejich úsudek při hledání odpovědí, takže to pro tentokrát nechala být.

Myslela na to, jak moc unavená byla ke konci své kariéry – ani ne tak fyzicky unavená, jako spíš emocionálně vyčerpaná. Vždycky milovala svou práci, ale kolikrát uzavřela případ a pomyslela si: Bože, už mě to fakt unavuje…

V posledních letech se to stávalo čím dál častěji.

Ale tentokrát nešlo o ni.

Objímala svou kamarádku a přemítala nad tím, že je jedno, jak moc se lidé snaží hodit svou minulost za hlavu – ať už kariéru nebo vztahy – vždycky na ně někde zpoza rohu vykukuje.

Kate na nic nečekala. Vrátila se domů a sedla si na chvíli ke stolu ve své malé pracovně. Dívala se oknem pracovny na malý dvorek za domem. Sluneční paprsky prostupovaly oknem tak, že vytvořily obdélníkový obrazec na dřevěné podlaze. Podlaze, která vykazovala známky stárnutí stejně jako zbytek jejího domu z dvacátých let. Nacházel se v Carytownu v Richmondu, ale Kate se tu nikdy necítila jako doma. Carytown byla malá trendy část města, ze které se chtěla v brzké době odstěhovat. Měla dostatek peněz na to, aby si pořídila dům tam, kde chtěla, ale jen pouhá představa na stěhování ji vyčerpávala.

Byla to nejspíš ztráta motivace, co jí tak komplikovalo a ztěžovalo důchod. To a neochota upustit od neustálých vzpomínek, které jí připomínaly, kým posledních třicet let v úřadu byla. Když se tyto dva pocity střetly, často se cítila demotivovaná a bez nějakého skutečného cíle.

Ale teď tu byla žádost Deb a Jima Meadeových. Jistě, byla to poněkud bláhová žádost, ale Kate neviděla nic špatného na tom zavolat pár lidem. I kdyby z toho nakonec nic nebylo, alespoň by pak mohla zavolat Deb a říct jí, že udělala maximum.

První telefonát směřoval na zástupce komisaře virginské státní policie, muže jménem Clarence Greene. Během posledních deseti let s ním úzce spolupracovala na několika případech a oba se vzájemně respektovali. Doufala, že poslední uplynulý rok nezničil jejich vztah. Kate věděla, že Clarence nikdy nebýval ve své kanceláři, takže vynechala pevnou linku a zavolala mu rovnou na mobil.