Blake Pierce - Kdyby to věděla

Užuž si myslela, že telefonát zůstane bez odezvy, když v tom ji pozdravil známý hlas. Kate si na okamžik připadala, jako kdyby svou práci nikdy neopustila.

„Agentko Wise,“ řekl Clarence. „Jak se sakra máte?“

„Dobře,“ odpověděla. „A vy?“

„Jako obvykle. Ale teda řeknu vám… nevěřil jsem, že na svém telefonu ještě někdy uvidím vaše jméno.“

„No, co se toho týče,“ řekla Kate. „Není mi příjemné přijít s něčím takovým po více než roční odmlce, ale mám přítelkyni, která právě přišla o dceru. Slíbila jsem jí, že se na to vyšetřování podívám.“

„Tak co ode mě chcete?“ zeptal se Clarence.

„No, hlavní podezřelý byl ex-přítel dcery. Zdá se, že ho zadrželi, ale do tří hodin byl zase na svobodě. Rodiče jsou samozřejmě zvědaví proč.“

„Ach,“ řekl Clarence. „Podívejte, Wise…tohle vám opravdu nemůžu sdělit. A se vším respektem, který k vám chovám, toto byste už měla vědět.“

„Nechci se nijak plést do případu,“ řekla Kate. „Jen mě zajímá, proč nikdo nesdělil rodičům důvod propuštění jediného podezřelého v případu. Je to truchlící matka, která hledá odpovědi a —“

„Tady vás znovu přeruším,“ řekl Clarence. Jak sama víte, s truchlícími matkami, otci i vdovami se setkávám poměrně pravidelně. Jenom proto, že jednu z nich náhodou znáte, ještě neznamená, že kvůli vám můžu porušit protokol nebo dělat, že se nedívám.“

„Úzce jsme spolu spolupracovali, takže jistě víte, že mi jde jen o to nejlepší.“

„Jsem si jistý, že ano. Ale to poslední, co teď potřebuji, je agentka FBI v důchodu, která se plete do probíhajícího vyšetřování, byť by si držela jakýkoliv odstup. Tomu přece rozumíte, ne?“

Jasně, že tomu rozuměla. Ale přece jen to musela zkusit ještě jednou. „Považovala bych to za osobní laskavost.“

„To je mi jasné,“ řekl Clarence trochu blahosklonně. „Ale moje odpověď je ne, agentko Wise. Teď, pokud mne omluvíte, půjdu k soudu promluvit si s jednou z těch vdov, o kterých jsem vám před chvílí říkal. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoci.“

Zavěsil bez slůvka rozloučení, a nechal tak Kate upřeně zírat na dřevěnou podlahu, kde se pomalu přesouval čtyřhran slunečního světla. Přemýšlela nad dalším krokem a uvědomila si, že zástupce komisaře Greene jí prozradil, že se chystá jet k soudu. Věděla, že by bylo rozumné brát jeho odmítnutí jako porážku. Avšak jeho neochota pomoct, ji nutila pátrat ještě urputněji.

Vždycky mi říkali, že jsem byla tvrdohlavá agentka, přemítala, jak se zvedala od stolu. Je fajn vědět, že se některé věci nezměnily.

O půl hodiny později už Kate parkovala auto v garážích poblíž policejní stanice ve třetím okrsku. Uvědomovala si, že na základě místa vraždy Julie Hicksové, rozené Meadeové, tady bude ten nejlepší zdroj informací. Jediným problémem bylo, že kromě zástupce komisaře Greenea neznala na celém oddělení nikoho jiného, natož pak ve třetím okrsku.

Sebevědomě vešla do kanceláře. Věděla, že jsou na ní jisté věci, kterých si pozorný policista všimne. Pro začátek neměla zbraň. Měla sice povolení nosit zbraň utajeně, ale vzhledem k tomu, k čemu se chystala, usoudila, že takové počínání by jí v konečném důsledku mohlo přivodit mnohem více nepříjemností, pokud by jí chytili při lži.

A nečestnost si opravdu nemohla dovolit. V důchodu nebo ne, v sázce byla její reputace – reputace, kterou si pečlivě budovala přes třicet let. Příštích několik minut se bude pohybovat na tenkém ledě, což se jí zamlouvalo. Takhle nervózní nebyla od doby, kdy odešla do důchodu.

Zamířila rovnou na informace, což byl osvětlený prostor, oddělený skleněnou tabulí od centrální místnosti. Za pultem seděla žena v uniformě, která zrovna něco razítkovala v účetní knize. Podívala se na Kate pohledem, jako by se snad ani neuměla usmát.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se recepční.

„Jsem vysloužilá agentka FBI a hledám nějaké informace o nedávné vraždě. Doufala jsem, že bych mohla dostat jména policistů, kteří ten případ vedou.“

„Máte identifikační průkaz?“ zeptala se žena.

Kate vytáhla řidičský průkaz a posunula ho přes skleněnou přepážku. Žena za pultem se na něj sotva podívala a posunula ho zase zpět. „Budu potřebovat váš průkaz FBI.“

„No, jak jsem řekla, jsem v důchodu.“

„A kdo vás poslal? Potřebuji jméno s kontaktními údaji, načež bude muset dotyčný vyplnit žádost, abyste mohla dané informace obdržet.“

„Vážně jsem doufala, že tyhle formality přeskočíme.“

„Pak vám ale nemůžu pomoct,“ odvětila žena.

Kate přemítala, jak daleko to může hnát. Někdo jistě upozorní Clarence Greenea, pokud to přežene, což by mohl být malér. Její mozek jel na plné otáčky, jak přemítala nad dalším postupem. Dokázala přijít jen s jedním, ale ten byl ještě riskantnější než to, o co se pokoušela nyní.

Kate s povzdechem odsekla: „Fajn, přesto dík.“

Otočila se na podpatku a odkráčela ven z kanceláře. Cítila se trochu zahanbeně. Co si k čertu myslela? I kdyby ještě pořád měla svůj průkaz FBI, bylo by nezákonné, kdyby jí richmondská policie poskytla jakékoliv informace bez souhlasu nadřízeného z DC.

Bylo víc než pokořující kráčet zpět k autu s tak příšerným pocitem – pocitem, že je jen obyčejný civilista.

Ale civilista, který nebere ne jako odpověď.

Vyndala telefon a zavolala Deb Meadeové. Když to Deb zvedla, stále ještě zněla unaveně a trochu mimo.

„Nezlob se, že ruším, Deb,“ řekla Kate, „ale znáš jméno a adresu toho ex-přítele?“

Jak se ukázalo, Deb znala obojí.

Ačkoliv Kate neměla svůj starý průkaz FBI, stále ještě vlastnila poslední odznak. Byl vystaven na krbové římse jako nějaký pozůstatek dávných časů, o nic lepší než vybledlá fotografie. Poté, co opustila policejní stanici ve třetím okrsku, zamířila pro něj domů. Dlouho váhala, jestli si také nevzít zbraň. Upřeně hleděla na svou M1911, ale na konec ji nechala v šuplíku nočního stolku. Brát ji s sebou k tomu, na co se chystala, si říkalo o malér.

Rozhodla se ale vzít si pouta, která skladovala v krabici od bot pod postelí, společně s dalšími poklady ze své kariéry.

Jen pro případ.

Odešla z domu a zamířila na adresu, kterou jí poskytla Deb. To místo se nacházelo v Shockoe Bottom, asi dvacet minut autem od jejího domu. Spíše než nervozitu pociťovala jisté vzrušení, jak se přibližovala k cíli. Uvědomovala si, že by to neměla dělat, ale zároveň se jí líbilo být zase na lovu – i když to bylo tajně.

Jakmile Kate dorazila na adresu ex-přítele Julie Hicksové, muže jménem Brian Neilbolt, vzpomněla si na svého manžela. Čas od času se jí vynořil v hlavě, ale někdy se zdálo, že tam nějakou dobu zůstane. A přesně to se stalo, když dorazila do cíle. Viděla ho, jak rozčarovaně kýve hlavou.

Zdálo se, jako by říkal: „Víš, že bys to neměla dělat, Kate.“

Trochu se pousmála. Byly chvíle, kdy jí neskutečně chyběl, v kontrastu s momenty, kdy měla pocit, že se z jeho smrti oklepala až příliš rychle.

Jak parkovala před adresou, kterou jí dala Deb, setřásla pavučiny vzpomínek pryč. Byl to poměrně pěkný dům, který byl rozdělen na dva byty oddělené verandami. Když vystoupila z auta, okamžitě poznala, že je někdo doma, neboť tam někoho slyšela hlasitě mluvit.