Blake Pierce - Ještě než musí

„Zatím nic. Ale naši lidé na tom pracují. Nemělo by to trvat dlouho.“

Mackenzie položila hovor a snažila se, aby měl Harrison svoji chvilku na zármutek. Už neplakal, ale bylo vidět, že to v sobě zadržuje.

„Díky.“ řekl Harrison a setřel si slzu z tváře.

„Za co?“ zeptala se Mackenzie.

Pokrčil rameny. „Že jsi zavolala McGrathovi a na letiště. Je mi líto, že to komplikuji zrovna uprostřed případu.“

„To není třeba,“ řekla. „Harrisone, je mi moc líto tvé ztráty.“

Potom už auto vpadlo do ticha a ať už se to Mackenzie líbilo nebo ne, přešla opět do pracovního režimu. Byl tu někde vrah, zjevně toužící vykonat mstu na šťastných párech. A pokud to byl on, mohl ji právě teď očekávat. Mackenzie se nemohla dočkat, až se s ním setká.

Vysadit Harrisona u motelu pro ni bylo smutné. Přála si, aby pro něj mohla udělat víc, přinejmenším alespoň dodat nějaká konejšivá slova. Nakonec mu jen vlažně zamávala, když odcházel do svého pokoje zabalit si věci a zavolat taxi na letiště.

Když za ním zaklaply dveře, vložila Mackenzie do své GPS adresu, kterou jí poskytla Dagneyová. Autodílna Lipton byla přesně sedmnáct minut jízdy od motelu a na cestu se vydala ihned.

Být v autě sama jí přišlo poněkud zvláštní, ale opět se rozptýlila sledováním scenérie Miami. Bylo úplně jiné, než ostatní plážově orientovaná města, která kdy navštívila. Zatímco malá města, ležící u pláží, byla většinou pískově žlutá až vybledlá, v Miami bylo všechno zářivé a blyštivé, navzdory právě písku a slané vodě, přicházející od oceánu. Sem tam zahlédla budovu, která jakoby na toto místo nepatřila, zchátralou a opuštěnou – připomínku toho, že na všem se dá najít nějaká ta kaňka.

Kochala se výhledy na město a do autodílny dorazila dříve, než sama čekala. Zaparkovala ve dvoře přeplněném nepojízdnými auty a náklaďáky, které byly zjevně kanibalizovány na náhradní díly. Vypadalo to, že provoz autodílny je v permanentním stavu těsně před krachem.

Než vešla dovnitř, rychle si o místě udělala přehled. Byla zde sešlá kancelář, momentálně neobsazená. Samotná dílna měla tři pracovní boxy, pouze v jednom z nich však byl automobil; byl na zvedáku, ale nevypadal, že by na něm někdo pracoval. V garáži se jeden muž probíral bednou na nářadí, druhý byl v zadní části dílny, stál na malých štaflích a prohrabával staré lepenkové krabice.

Mackenzie se vydala k muži, který k ní byl nejblíže, k tomu, co se hrabal v bedně s nářadím. Odhadla jej na blížící se čtyřicítku, měl dlouhé mastné vlasy visící přes ramena. Porost na jeho tváři by se sotva dal nazvat vousem. Když se po ní ohlédl, jak k němu přichází, vesele se usmál.

„Hej, zlato,“ řekl s malou dávkou jižanského přízvuku. „Co pro tebe dneska můžu udělat?“

Mackenzie vytasila svůj odznak. „Za prvé mi přestaňte říkat zlato. Poté mi můžete říct, jestli jste Mike Nell.“

„Jo, to jsem já,“ řekl. Hleděl na její průkaz s výrazem strachu ve tváři. Pak se podíval na její tvář, jakoby se snažil rozhodnout, jestli se nejedná o nějaký žert.

„Pane Nelle, chtěla bych vás —“

Prudce se otočil a vrazil do ní. Tvrdě. Zavrávorala dozadu a zakopla o pneumatiku ležící na zemi. Když ztratila oporu a padala na záda, už jen zahlédla mizejícího Nella. Utíkal pryč z dílny a stále se ohlížel přes rameno.

To vygradovalo rychle, pomyslela si. Jsem si pekelně jistá, že něčím vinen je.

Instinkt jí radil sáhnout po zbrani, tím by ale ztropila scénu. Rozhodla se pro pronásledování. Když vstávala, její ruka sklouzla k něčemu, co leželo na podlaze. Byl to momentový klíč, pravděpodobně ten, kterým byla sundána pneumatika, o kterou zakopla.

Zvedla jej a rychle vstala. Vyběhla před autodílnu a zahlédla Nella na chodníku, jak se chystá přeběhnout silnici. Bleskově se rozhlédla oběma směry, a když viděla, že v dosahu není žádné auto, napřáhla se.

Hodila klíč vzduchem nejsilněji, jak jen mohla. Klíč plul asi patnáct stop, které ji dělily od Nella a zasáhl jej přímo do zad. Zakňučel ve výrazu překvapení a bolesti, pak se zhroutil a klesl na kolena a tváří skončil v uliční zeleni.

Doběhla k němu a zaklekla na něj, než vůbec stihl pomyslet na to, že by se pokusil vstát.

Jeho ruce mu přitlačila na záda. Pokusil se vykroutit, ale zjistil, že jak byla jeho ramena zkroucená dozadu, způsobovalo mu to jenom víc bolesti. S rychlostí, kterou nacvičovala posledních několik měsíců, sundala ze svého opasku pouta a nasadila je Nellovi na zápěstí.

„To bylo hloupé,“ řekla Mackenzie. „Chtěla jsem se jen zeptat na několik otázek… a vy jste mi rovnou na jednu z nich odpověděl.“

Nell nic neřekl, jen konečně akceptoval, že už se z jejího sevření nedostane. Auta dál projížděla kolem a z garáže vyběhl druhý muž.

„Co to má sakra znamenat?“ zeptal se.

„Pan Nell právě napadl agentku FBI,“ řekla Mackenzie. „Obávám se, že už dnes nebude schopen dokončit svou práci.“

Mackenzie sledovala Nella přes poloprůhledné zrcadlo v pozorovatelně. Vypadal naštvaně a v rozpacích – to zamračení mu ve tváři zůstalo od té doby, kdy jej spoutaného Mackenzie zvedla na nohy před jeho zaměstnavatelem. Nervózně se kousal do rtu, pravděpodobně jako projev touhy po cigaretě nebo drinku.

Mackenzie se od něj odvrátila, aby si prostudovala jeho spis. Ten popisoval stručný příběh problémového života Mika Nella, který byl na útěku už od svých šestnácti let a byl zatčený za drobné krádeže a úmyslné ublížení na zdraví v osmnácti. Posledních dvanáct let jeho života vykreslilo portrét zkrachovalé existence – napadení, krádež, vloupání a několik pobytů ve vězení.

Kromě Mackenzie jej s despektem pozorovali také Dagneyová a velitel Rodriguez.

„Hádám, že už jste se s ním setkali mockrát, že?“ zeptala se Mackenzie.

„Ano,“ řekl Rodriguez. „A bůhvíproč jej soudy vždycky jenom plesknou přes ruku. Nejdelší trest, který dostal, byl zrovna ten, ze kterého byl teď podmínečně propuštěný. A byl to jen roční trest. Jestli se ukáže, že je ten osel zodpovědný za ty vraždy, soudci budou muset stáhnout ocasy mezi nohy.“

Mackenzie vrátila spis Dagneyové a vykročila ke dveřím. „Dobrá tedy, uvidíme, co nám může říct,“ řekla.

Opustila místnost a chvíli postála v chodbě, než vyrazila vyslechnout Mika Nella. Zkontrolovala ještě telefon, jestli jí Harrison neposlal zprávu. Předpokládala, že už je teď na letišti a že už asi mluvil s dalšími příbuznými, aby zjistil víc o tom, co se děje doma. Bylo jí ho opravdu líto, a i když jej moc dobře neznala, přála si, aby pro něj mohla něco udělat.

Pak už své emoce odložila, vrátila telefon do kapsy a vstoupila do výslechové místnosti. Mike Nell k ní vzhlédl a ani se nesnažil skrýt výraz opovržení. Teď v něm ale bylo i něco dalšího. Neudělal nic proto, aby si nevšimla, jak si ji prohlíží, jeho zrak setrvával především na jejích bocích.

„Líbím se vám, pane Nelle?“ zeptala se, když si sedala.

Zjevně zmatený z té otázky se Nell nervózně usmál a řekl: „Hádám, že jo.“

„Předpokládám, že víte, že budete mít potíže, protože jste vztáhl ruce na agentku FBI, i když to technicky bylo jen postrčení.“

„A co ten váš kousek s momentových klíčem?“ zeptal se.