Blake Pierce - Ještě než musí

„Zdá se, že chceme všichni to samé,“ řekla Mackenzie.

„Takže, tady Joey má všechny dokumenty, které zatím k případu máme,“ řekl. „Koronerova zpráva přišla dnes ráno a řekla nám jen to, co jsme předpokládali. Kurtzovi měli řezné rány a vykrváceli. Žádné drogy v krevním oběhu, úplně čistí. Zatím nemáme žádné zřejmé spojení mezi oběma případy. Pokud máte nějaké nápady, rád je uslyším.“

„Důstojníku Nestlere,“ řekla Mackenzie, „máte všechny fotografie z obou míst činu?“

„Ano, mám,“ řekl. Silně jí připomínal Harrisona – úzkostlivý, lehce nervózní a očividně se snažící uspokojit své nadřízené a kolegy.

„Můžete poskládat vedle sebe záběry celých těl a dát je na plátno, prosím?“ zeptala se Mackenzie.

Pracoval rychle a obrázky měl na plátně seřazené během deseti sekund. Bylo to téměř strašidelné, prohlížet si ty fotografie v tak jasném světle v zatemněné místnosti. Protože nechtěla, aby osazenstvo místnosti začalo přemítat o závažnosti obsahu fotek a ztratilo koncentraci, šla Mackenzie přímo k věci.

„Myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že tyto vraždy nejsou výsledkem běžného vloupání nebo nezákonného vniknutí. Nic nebylo ukradeno a také, což je fakt, zde nejsou žádné známky jakéhokoliv vloupání. Nejsou zde ani náznaky boje. To znamená, že ať už je zabil kdokoliv, byl buď pozván dovnitř, anebo měl alespoň klíče. Ty vraždy musely být spáchány velmi rychle. Také absence krve v dalších částech domu poukazuje na to, že vraždy se musely odehrát v ložnici – jinde v domě nejsou žádná známky zločinu.“

To, že to řekla nahlas, jí pomohlo uvědomit si, jak podivně to vypadalo.

Toho chlapa pozvali nejen do domu, ale zjevně i přímo do ložnice. To by ale znamenalo, že je velmi málo pravděpodobné, aby byl dovnitř skutečně pozván. Měl klíč. Nebo věděl, kde najít náhradní.

Pak ji vykolejily nové myšlenky a projekce.

„Chci se na ty fotky podívat, protože jsou na nich dvě pro mne neobvyklé věci. Zaprvé… podívejte se, jak všichni čtyři leží perfektně rovně na zádech. Jejich nohy jsou uvolněné a v normální pozici. Vypadá to, jakoby tak byli naaranžováni. A tady je druhá věc – pokud máme co do činění se sériových vrahem, myslím, že by to mohlo být zatím to nejdůležitější k povšimnutí. Podívejte se na pravou ruku paní Kurtzové.“

Dala ostatním čtyřem lidem v místnosti šanci všimnout si, o čem mluví. Říkala si, jestli Harrison pozná, na co poukazuje a vykřikne odpověď. Dostali asi tři sekundy, a když nikdo neřekl ani slovo, pokračovala.

„Její pravá ruka leží na manželově stehně. Je to právě jen tato část jejího těla, která není perfektně v pozici. Takže je to buď jenom souhra okolností, nebo vrah umístil jejich těla do této polohy a záměrně pohnul její rukou.

„A co jestli to opravdu udělal?“ zeptal se Rodriguez. „Kam tím směřujete?“

„Takže, podívejme se teď na Sterlingovy. Sledujte manželovu levou ruku.“

Tentokrát to ani tři sekundy netrvalo. Byla to Dagneyová, která viděla, kam tím Mackenzie směřuje. A když odpověděla, její hlas byl sotva slyšitelný.

„Natahuje ruku a má ji položenou na stehně manželky,“ řekla.

„Přesně,“ řekla Mackenzie. „Kdyby to bylo jen u jednoho páru, ani bych se nad tím nepozastavila. Ale protože je tu stejné gesto u obou párů, je evidentní, že to vrah udělal se stejným úmyslem.“

„Ale s jakým?“ zeptal se Rodriguez.

„Symbolika?“ hádal Harrison.

„Mohla by být,“ řekla Mackenzie.

„To ale není zrovna moc, na čem bychom mohli stavět, nebo ano?“ zeptal se Nestler.

„Ani ne,“ řekla Mackenzie. „Ale je to aspoň něco. Pokud je to pro vraha symbolické, má pro to důvod. Chtěla bych u toho začít: potřebuji seznam podezřelých, kteří byli v nedávné době podmínečně propuštěni z trestu za spáchání násilných trestných činů, souvisejících s nezákonným vniknutím. Sice si stále myslím, že o nezákonné vniknutí jako takové nešlo, ale je to zatím nejpřijatelnější místo, od kterého se můžeme odrazit.

„Dobrá, ten seznam vám můžeme dodat,“ řekl Rodriguez. „Něco dalšího?“

„Prozatím nic. Naším dalším postupem bude promluvit si s rodinou, přáteli a sousedy těch dvou párů.“

„Jo, mluvili jsme už s nejbližšími příbuznými Kurtzových – s bratrem, sestrou a rodiči. Jste u nich více než vítáni, ale nečekejte, že vám ještě mají co nabídnout. Bratr Joshe Kurtze říkal, že pokud ví, tak ti dva měli báječné manželství. Jedinkrát, kdy snad měli mít spolu spor, bylo během fotbalové sezóny, kdy Seminoles přehráli Hurricanes.

„Co sousedi?“ zeptala se Mackenzie.

„Mluvili jsme i s nimi, ale jen stručně a víceméně o stížnosti na hluk, kterou podali kvůli štěkajícímu psovi.

„Takže začneme tady“, řekla Mackenzie a podívala se na Harrisona.

Pak bez dalšího slova vstali a odešli.

Mackenzie byla poněkud znepokojena, že měla znovu navštívit ony městské domy. Když přicházeli k domu sousedů, přišlo jí v tom nádherném počasí téměř neskutečné, že uvnitř vedlejšího domu byla postel nasáklá krví. Mackenzie potlačila chvění a odvrátila zrak od domu Kurtzových.

Zatímco stoupali po schodech ke vstupním dveřím u sousedů, pípl Mackenzie telefon, aby jí dal vědět, že došla textová zpráva. Vyndala telefon z kapsy a na displeji byla zpráva od Ellingtona. Obrátila oči v sloup a pak si zprávu přečetla.

Jak to jde nováčkovi? Už ti chybím?

Málem odpověděla, ale nechtěla mu tím dodávat odvahu. Zároveň nechtěla před Harrisonem vypadat odměřeně nebo duchem nepřítomná. Věděla, že to může být poněkud ješitné, ale byla si naprosto jistá, že na ni hledí jako na zástupce vyšší třídy. S tím také telefon zasunula zpět do kapsy a pokračovala ke vstupním dveřím.

O několik vteřin později dveře otevřela žena, tvářící se velmi otráveně. Podle vzhledu ji odhadovali asi na pětačtyřicet. Měla na sobě volné tílko a šortky, které ale taky mohly být kalhotkami. Vypadala na pravidelnou návštěvnici pláže a zjevně také plastického chirurga, podle upraveného nosu a také poprsí.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se.

„Jste Demi Stillerová?“

„Ano. Proč?“

Mackenzie se blýskla svým odznakem, přičemž v této činnosti se stále zlepšovala. „Jsme agenti Whiteová a Harrison z FBI. Chtěli bychom si s vámi promluvit o vašich sousedech.“

„To by šlo, myslím,“ řekla Demi. „Už jsem ale mluvila s policií.“

„Vím,“ řekla Mackenzie. „Rádi bychom šli trochu víc do hloubky. Jestli tomu dobře rozumím, byli jste frustrovaní z toho štěkajícího psa.“

„Jo, to jsme byli,“ řekla Demi, pozvala je dovnitř a zavřela za nimi. „Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že je někdo zabil, když jsem volala policii.“

„Samozřejmě,“ řekla Mackenzie. „Kvůli tomu tu ostatně nejsme. Doufali jsme, že byste nám mohla říct něco o jejich životě. Znala jste je vůbec?“

Demi je zavedla do kuchyně k baru, kde se Mackenzie s Harrisonem posadili. Místo bylo rozvrženo stejně jako rezidence Kurtzových. Mackenzie viděla Harrisona, jak se tváří skepticky na schody vedoucí z obývacího pokoje nahoru.

„Nebyli jsme přátelé, jestli se ptáte na tohle,“ řekla Demi. „Občas jsme si řekli ahoj, když jsme se potkali, to ano. Také jsme s nimi párkrát grilovali vzadu na dvorku, ale to je asi tak všechno.“