Blake Pierce - Ještě než musí

Zavrtěl hlavou, zíraje na postel. Souhlasně přikývla, protože věděla, že všechna ta krev hledání důkazů prakticky znemožní. Dokonce si klekla na všechny čtyři, jen aby se přesvědčila, zda něco nezůstalo pod postelí. Nenašla ale nic kromě páru pantoflí a starého alba s fotografiemi. Vytáhla album a prolistovala jej. Na prvních stránkách byly fotky ze svatby, od nevěsty kráčející uličkou ve velkém kostele, až po šťastný pár krájející dort.

Se zamračením vrátila album tam, kde jej vzala. Vrátila se pak zpět k Dagneyové, stále stojící ve dveřích zády do ložnice. „Řekla jste, že máte záznamy s fotografiemi, správně?“

„Mám. Dejte mi vteřinku a já je všechny přinesu.“ Odpověděla rychle a s jistou naléhavostí, jasně toužící se dostat zpět do přízemí.

Když byla Dagneyová pryč, Harrison se vrátil do chodby. Ohlédl se zpět do ložnice a hluboce vydechl. „Viděla jsi někdy místo činu jako je tohle?“

„Nikdy s takovým množstvím krve,“ odpověděla. „Viděla jsem ošklivé scény, ale tahle bude v seznamu hodně nahoře… příliš mnoho krve.“

Když Mackenzie vycházela z pokoje, Harrison vypadal, že nad tím musí hodně přemýšlet. Spolu pak zamířili zpět dolů a do obývacího pokoje vešli, právě když se Dagneyová vracela hlavními dveřmi. Setkali se v místě, kde bar odděloval kuchyni od obývacího pokoje. Dagneyová položila složku na bar a Mackenzie ji ihned otevřela. První obrázek ukazoval tu samou postel, pokrytou krví. Jen na ní ležela dvě těla – muž a žena. Kurtzovi.

Oba byli oblečeni v něčem, co Mackenzie považovala za běžný spací úbor. Pan Kurtz (podle záznamů Josh) měl na sobě tričko a boxerky. Paní Kurtzová (Julie) byla oblečena v tílku s úzkými ramínky a v krátkých šortkách. Bylo zde několik variací fotografií, některé z nich byly pořízeny tak blízko k tělům, že se i Mackenzie několikrát vyděsila. Fotografie proříznutého hrdla paní Kurtzové byla obzvláště ohavná.

„Ve zprávách jsem nenašla žádnou identifikaci zbraně,“ řekla Mackenzie.

„To proto, že ještě nebyla určena. Všichni ale zatím předpokládají, že to byl nůž.“

Hodně velký nůž, to tedy, pomyslela si Mackenzie, když se jí podařilo odtrhnout zrak od těla paní Kurtzové.

Viděla, že i v okamžiku smrti se paní Kurtzová zdánlivě natahovala po svém manželovi. Její pravá ruka byla lehce přehozena přes jeho stehno. Bylo na tom něco sladkého, ale zároveň jí to trochu lámalo srdce.

„A co první pár, který byl zabit?“ zeptala se Mackenzie.

„To byli Sterlingovi,“ řekla Dagneyová, když vytahovala několik fotografií a stránek papíru z rubu složky.

Mackenzie se podívala na fotky a uviděla scénu podobnou té, kterou viděla na předchozích fotografiích a samozřejmě nahoře v pokoji. Pár ležící v posteli, všude krev. Jediný rozdíl byl v tom, že u Sterlingových šel manžel buďto spát nahý, nebo mu oblečení sundal vrah.

Scény jsou si příliš podobné, pomyslela si Mackenzie. Skoro, jako by byly naaranžované. Porovnávala fotografie Kurtzových a Sterlingových a hledala shody.

Odvaha a čistý úmysl zabít najednou dva lidi – a takovým brutálním způsobem. Toho chlápka musí něco neuvěřitelně pohánět. Je silně motivovaný. A zjevně se nebrání extrémnímu násilí.

„Opravte mě, jestli se mýlím,“ řekla Mackenzie, „ale policie v Miami pracuje s předpokladem, že to byla rutinní nezákonná vniknutí, správně?“

„No, nejdříve tomu tak bylo,“ řekla Dagneyová. „Ale podle toho, co víme, zde nejsou žádné známky vyloupení nebo krádeže. A protože jde tento týden už o druhý zabitý pár, je čím dál méně pravděpodobné, že šlo o pouhá nedovolená vniknutí.“

„S tím souhlasím,“ řekla. „Existuje nějaké spojení mezi oběma páry?“ zeptala se Mackenzie.

„Zatím se nic neobjevilo, ale máme tým lidí, kteří na tom pracují.“

„Byly u Sterlingových nějaké známky zápasu?“

„Ne, nic.“

Mackenzie se znovu podívala dolů na fotografie a najednou objevila dvě shody. Z jedné z nich jí naskočila husí kůže.

Pohlédla letmo na fotografii Kurtzových. Viděla ruku ženy, jak mrtvě spočívá na stehně jejího manžela.

A v ten okamžik to věděla: rozhodně to byla práce sériového vraha.

Mackenzie jela za Dagneyovou, která je vedla na policejní stanici. Po cestě si všimla, že si Harrison dělá do složky poznámky, čímž byl prakticky posedlý už cestou z DC. Uprostřed psaní si udělal krátkou pauzu a tázavě se na ni zahleděl.

„Ty už máš teorii, viď?“ zeptal se.

„Ne. Teorii nemám, ale všimla jsem si na obrázcích několika věcí, které mi přišly poněkud neobvyklé.“

„Chceš se podělit?“

„Zatím ne,“ řekla Mackenzie. „Když to udělám teď a pak znovu s policií, budu si to pak muset znovuoživit. Dej mi trochu času, abych si to trochu uspořádala.“

S ušklíbnutím se Harrison vrátil ke své práci. Nestěžoval si, když před ním něco zatajovala (což taky nedělala) a nikdy netlačil na pilu. Dělal vše proto, aby zůstal uctivý a efektivní zároveň, což oceňovala.

Cestou na okrsek začala v mezerách mezi domy, které míjeli, pokukovat po oceánu. Nikdy nebyla do moře zamilovaná tak, jako jiní lidé, ale rozuměla jeho vábení. I teď, když chytali vraha, cítila ten závan svobody, kterou moře představovalo. Ozářený dokonalým sluncem zářícím nad odpoledním Miami a zdůrazněný tyčícími se palmami byl oceán ještě krásnější.

O deset minut později vjela Mackenzie za Dagneyovou na parkoviště velké policejní budovy. Stejně jako všechno ostatní v tomto městě i tato budova působila nespoutaným dojmem. Několik obrovských palem se tyčilo podél úzkého pásu trávy před budovou. Dojem uvolněnosti a zároveň noblesy byl zprostředkován také její jednoduchou architekturou. Bylo to velmi přívětivé místo a tento vjem si Mackenzie s Harrisonem uchovali i poté, kdy vstoupili dovnitř.

„Dnes tu k tomuto případu budou jen tři lidé, včetně mě,“ řekla Dagneyová, když je vedla prostornou halou. „Když jste teď vy dva tady, můj šéf pravděpodobně zaujme velmi neangažovaný přístup.“

Bezva, pomyslela si Mackenzie. Čím méně oponentů a protiargumentů, tím lépe.

Dagneyová je zavedla do malé konferenční místnosti na konci haly. Vevnitř už u stolu seděli dva muži. Jeden z nich právě k MacBooku připojoval projektor, ten druhý něco zuřivě ťukal do malého tabletu.

Když je Dagneyová přivedla do místnosti, oba muži vzhlédli. Když zvedli hlavu, upřeli na ni obvyklý pohled… takový, který ji už dávno unavoval. Byl to pohled, který říkal: Jé, docela hezká ženská. To jsem tedy nečekal.

Dagneyová všechny krátce představila a Mackenzie s Harrisonem zasedli ke stolu. Muž se smartpadem byl policejní velitel Rodriguez, prošedivělý starší muž s hlubokými vráskami na opálené tváři. Ten druhý byl pravděpodobně nováček u sboru, Joey Nestler. Ukázalo se, že Nestler byl tím důstojníkem, který objevil těla Kurtzových. Poté, co byl představen, úspěšně dokončil připojování laptopu. Projektor ozářil ostrým bílým světlem malé plátno připevněné na stěně místnosti.

„Díky, že jste přišli,“ řekl Rodriguez a položil tablet vedle sebe. „Podívejte, nebudu ten typický místní policejní čmuchal, který se plete pod nohy. Vy mi řeknete, co potřebujete a když to řádně zdůvodníte, tak to taky dostanete. Na oplátku vás žádám, abyste nám to pomohli vyřešit rychle a aby se město neobrátilo v cirkus, zatímco bude probíhat vyšetřování.