Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„Ne, nevěřím. Ale tak mě napadlo, Fessi — nevěřil jsem přece ani v elfy. Nebo Banshee. Nebo — “

„Elfové,“ přerušil ho Fess, „jsou mýtické postavy.“

„Hm, Fessi…“

„Ano, Rode?“

„Od chvíle, kdy jsme tu přistáli, jsem se setkal s několika elfy.“

„A fait accompli,“ připustil robot váhavě, „což jsem nucen přiznat. Ještě nemám dost údajů, abych vysvětlil konflikt s několika základními principy.“

„Pak jsi na tom stejně jako katolíci,“ zavrčel Rod. „Ale alespoň to není horší?“

„Ne-e-e.“ Robot se zamyslil. „Vstup prvních údajů u mne způsobil přetížení, ale mezitím jsem se tomu přizpůsobil.“

„Takže sis pořád jistý, že musí existovat nějaké racionální vysvětlení.“

„Přesně tak.“

„A jsi schopen zařizovat praktické záležitosti?“

„Naprosto schopen.“

„Protože jsi si jist, že je časem nějak srovnáš se zákony vědy.“

„To je naprosto jisté, Rode.“

„Teď mluvíš jako jezuita,“ zavrčel Rod. „Ale jeden z faktů je, že mám strach. A to z velice dobrého důvodu. Fessi…“

„Ano, Rode?“

„Pokud na téhle bláznivé planetě existují elfi, proč ne duchové?“

Další odmlka, pak Fess váhavě připustil: „Neexistuje důkaz, který by tuto hypotézu přímo vylučoval.“

Zasténání, tak tiché, že ho Rod stěží slyšel, a přitom tak hlasité, že mu projelo až do morku kostí, otřáslo stěnami chodby.

Rod zalapal po dechu: „Co to bylo?“

„Soubor zvukových vln o nízké frekvenci a vysoké amplitudě,“ odpověděl Fess pohotově.

„Díky, doktore Vyklouzi. Co je způsobilo?“

Zasténání se ozvalo znovu a přímo před Rodovou hlavou se objevil mlžný oblak s prázdnýma černýma očima a černým jícnem úst, visící ve vzduchu.

Rod zaječel a hodil sebou ke zdi. Strach mu zauzlil střeva, strach mu proměnil nohy ve vosk, strach mu změnil mozek v rosol a sevřel mu srdce.

Ozvalo se další zasténání, o půl oktávy výš než předchozí, a Rod škubl hlavou doprava. Tam se vznášel druhý duch.

Třetí zasténání a Rod obrátil oči v sloup; třetí přízrak visel přímo nad ním.

Tři duchové pluli vzduchem rovnou k němu a tlačili ho ke kamenné zdi. Jejich ústa vytvářela velká temná 'O', mrazivé kostěné prsty se po něm natahovaly.

Skrz ochromující paniku se Rodovým mozkem prodírala jediná myšlenka: Fess v duchy nevěří.

„Duchové!“ vyjekl Rod. „Duchové, Fessi, duchové!“

„Duchové,“ zadeklamoval robot, „jsou nehmotní, i kdyby existovali. Nejsou projevem hmoty ani energie, a tudíž nemohou hmotné bytosti způsobit žádnou škodu.“

„Řekni to jim! Řekni to jim!“ ječel Rod.

Ruka, která tiskla jeho srdce, se sevřela. Zalapal po dechu a rozkašlal se. Něco tísnilo jeho plíce, ocelový pás kolem jeho hrudi,“ který se stále svíral a svíral… Strach byl fyzická věc, nejasně se rýsující přítomnost, ozbrojená a nenávistná. Strach mohl ochromit, strach mohl zabít…

„Rode, zacpi si uši.“

Rod se pokusil uposlechnout robotovu rozkazu, ale nemohl. „Fessi!“ zaječel, „Fessi, já se nemohu hýbat!“

Náhle mu lebkou projel hlasitý, uširvoucí řev, který na okamžik přehlušil i sténání. Zformoval se do monotónních slov: „Z-A-C-P-I S-I U-Š-I.“

A strach byl pryč, zmizel — nebo alespoň skoro zmizel; redukoval se na mrazivý, známý tlak v žaludku. Rod se zase mohl hýbat, stejně snadno jako dřív. Nacpal si prsty do uší. Bzučení ustalo a on znovu uslyšel duchy, jejichž sténání se teď ozývalo jakoby z dálky. Znovu se v něm zvedla vlna strachu, ale už ne ochromující.

„Slyšíš je, Rode?“

„Jo, ale už to není tak zlé. Co je to, Fessi?“

„Nic zvláštního, Rode. Jejich sténání obsahuje harmonické frekvence v podzvukové části spektra, schopné u zástupců tvého druhu indukovat strach.“

„Aha.“

„Tón, který indukuje strach, vzniká simultánní emisí subsonických harmonií všemi třemi přízraky.“

„Takže k tomu, aby mne vystrašili, musí být všichni tři?“

„Správně, Rode.“

„A já nejsem doopravdy vystrašený, jen mám pocit, že se bojím?“

„Opět správně.“

„Fajn, to je úleva. Na minutu už jsem se bál, že se ze mne najednou stal zbabělec.“

„Všichni lidé se někdy bojí, Rode.“

„Ano, ale jen zbabělec dovolí, aby ho strach odradil.“

„To je přebytečné stanovisko, Rode.“

„Ále, k čertu s teorií! Omluv mne, zatím co ji budu uvádět do praxe.“

Rod odstoupil ode zdi. Pak pokračoval v chůzi, přímo skrze duchy, kteří se vznášeli před ním. Sténání náhle ustalo a pak, se zoufalým zavytím, duchové zmizeli.

„Jsou pryč,“ zaskřehotal Rod.

„Přirozeně, Rode. Jakmile jsi předvedl, že se jich nebojíš, dostali strach z tebe.“

„A-a-ano,“ vydechl Rod. Zeširoka se rozkročil, opřel si ruce v bok, zaklonil hlavu a zašklebil se. „Tak co, bubáci! Ještě někdo pochybuje, kdo je tady pánem?“

Stál a poslouchal, jak ozvěna jeho hlasu zaniká v prázdných chodbách. Hlasitá slova tu mohla znít docela působivě.

Ze vzduchu mu odpověděl ponurý, hřbitovní hlas: „Nech nás na pokoji, smrtelníku. Nech nás klidu našich hrobů. Nikomu tady v našich chladných příbytcích neubližujeme.“

„Nikomu kromě lidí, kteří sem přijdou,“ odsekl Rod. „Ty zabíjíte tak, jako byste zabili mne — tíhou strachu.“

„Jen několik,“ zasténal duch. „Jen velmi málo jich bylo. Byli to jen blázni a hlupáci.“

„Jestli jste tu zabili jen jediného člověka,“ křikl Rod v odpověď, „pak jste jich zabili víc, než bylo dobré!“

„Ty bys nezabíjel, člověče, kdybys bránil svůj dům?“

Rod si pohrdavě odfrkl. „Jaké právo máte na tyto chodby?“

Náhle byl duch zase tady a vznášel se přímo před ním. „Kdysi jsem býval Horaciem, prvním vévodou z Loguire!“ zaburácel zlostně. „To já postavil tuto pevnost! Nemám snad právo na jednu ubohou studenou chodbu?“

Strach se opět zavrtal do Rodova břicha; ucouvl o krok, pak zaťal zuby a znovu vykročil vpřed. „Máš tady jistá práva,“ připustil. „A vlastnická práva jsou devět desetin zákona. Ale kolik lidí jsi zabil, abys svého vlastnictví dosáhl?“

„Ani jediného.“ Duch to vyslovil skoro nešťastně. „Všichni zemřeli strachy.“

Rod přikývl a přehodnotil svůj názor na ducha. Horacio zjevně nezabíjel, pokud se tomu mohl vyhnout. Na druhé straně ho ale zřejmě docela těšilo, když to bylo nevyhnutelné…

„Nechci ti ublížit, Horacio.“ Rod se ironicky zašklebil. „Copak bych ti mohl ublížit, i kdybych chtěl?“

Duch trhl hlavou a jeho prázdné oči se upřely na Roda. „Ty nevíš, smrtelníku?“

„Duch,“ zazněl Fessův hlas za Rodovým uchem, „může být jako všechny nadpřirozené bytosti zraněn chladným železem nebo stříbrem, nebo prostřednictvím jiného dobře vodivého média, ačkoliv zlato je pro tyto účely obvykle pokládáno za příliš nákladné.“

Duch jako by se zvětšil a postoupil o krok proti Rodovi.

Rod ucouvl a vytáhl dýku. „Zůstaň, kde jsi,“ napomenul ho. „Chladné železo, vzpomínáš si?“

„A pak,“ pokračoval Fess, „znáš také tajemství jeho síly. Mohl bys sem přivést armádu se zátkami v uších.“

„A pak,“ řekl Rod, „znám tajemství tvé síly. Mohl bych sem přivést armádu se zátkami v uších.“

Duch se zarazil a obličej se mu protáhl. „Myslel jsem, že jsi říkal, že to nevíš.“