Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„Vím. Ustup o krok, pokud by ti to nevadilo.“

Duch váhavě ucouvl a zasténal. „Jaký to přízrak stojí na tvé straně a pomáhá ti?“

Rod se zašklebil. „Černý kůň, vyrobený z chladného železa. Je sice v hradní stáji, ale může se mnou mluvit i odtamtud.“

„Pooká!“ zavyl Horacio. „Přízračný kůň, zrádce světa duchů!“

„Ne.“ Rod pochmurně zavrtěl hlavou. „Vůbec to není duch. Řekl jsem, že je vyrobený z chladného železa, ne?“

Duch rozhodně zavrtěl hlavou. „Nic takového existovat nemůže.“

Rod si povzdechl. „Tak o tom nerozumuj. Víc, věř, je toho na zemi a na nebesích, milý Horacio, než se vám filozofům ve snu zdá! Ale to jen tak mimochodem. Všechno, co by tě teď mělo zajímat, je, že ti protentokrát nemíním ublížit. Jen tady něco hledám. Trochu se tu porozhlédnu a zase půjdu. OK?“

„Ty jsi tu pán. Proč se ptáš?“ řekl duch hořce.

„Zdvořilost,“ vysvětlil mu Rod. Pak ho najednou něco napadlo. „Mimochodem, jsem pěvec…“

Duch úžasem otevřel ústa, pak se vrhl vpřed a dychtivě rozpřáhl paže: „Hudba! Ach, sladké tóny písní! Zahraj nám, pane, a budeme ti plně k službám!“

„Počkej na moment.“ Rod zvedl ruku. „To tys nechal vystavět tyto chodby, Horacio Loguire, a proto bych tebe měl požádat o svolení kráčet v nich pokojně. Dej mi je a já ti zahraju.“

„Můžeš kráčet, můžeš kráčet, kudy si přeješ!“ ujistil ho duch spěšně. „Jenom už nám zahraj, člověče!“

Velice hezké, pomyslel si Rod. Chytrý způsob, jak mu zachovat tvář. Koneckonců, jaký by mělo smysl dělat si nepřátele z těch, kteří ti mohou pomoci.

Vzhlédl, rozhlédl se a utrpěl menši šok. Byl obklopen souvislou zdí duchů minimálně na tři řady hlubokou a všichni hladově vyvalovali oči jako lidé na pokraji smrti hladem v továrně na špagety.

Suše polkl a sundal harfu, s tichou modlitbičkou za to, že neměl možnost odložit ji na půdě.

Sáhl do strun a shromáždění duchů vydalo hlasité zasténání extáze, podobné mumlání pohřebních zvonů ve větru.

Roda napadlo, že je v báječné pozici na uzavírání výhodných obchodů. „Poslyš, lorde Horacio, když zahraji dvě písně, prozradíš mi, kde jsou tajné chodby?“

„Ano, ano!“ kýval hlavou duch horlivě. „Hrad i všechny mé državy jsou tvé! Celé království, přeješ-li si to. Jenom už hraj, člověče! Po celých deset stovek let jsme neslyšeli jediný akord lidské hudby! Jen hraj a celý svět bude tvůj!“

Rodovy ruce se rozběhly po strunách a duchové se roztřásli jako školačky po prvním polibku.

Zahrál jim 'Zelené pláně a 'Opilého námořníka', což byly nejstarší písně, které znal. Z toho přešel na 'Půlnoc duchů a 'Nešťastná slečna Baileyová . Už už se chtěl pustit do 'Přízračných jezdců , když ho napadlo, že se duchům třeba písničky o duších moc nelíbí. Koneckonců, smrtelníci si pro pobavení vyprávějí duchařské historky, takže duchové by naopak mohli ocenit písně o obyčejném, každodenním životě, něco pokojného a uklidňujícího, vzpomínky na zelené pastviny a bublající potůčky a zemi dunící pod kopyty stád.

A tak místo toho zahrál tolik z Beethovenovy Šesté, kolik si dokázal vzpomenout, což nebylo na irskou harfu zrovna lehké.

Poslední tón konečně dozněl v dutě se rozléhajících chodbách. Duchové byli na moment zticha, pak ze sebe vydali uspokojený, ale lítostivý povzdech.

Potom se ozval dunivý hlas Horacia Loguire: „To byla hezká písnička.“ A pak, velice opatrně, dodal: „Zahraj ještě jednu, člověče.“

Rod se usmál a rozhodně zavrtěl hlavou. „Hodina už pokročila, mylorde, a do rozednění toho ještě musím hodně udělat. Příští noc se vrátím a zahraju vám znovu, ale, dnes už musím jít.“

„No dobře,“ přikývl Horacio a znovu si lítostivě povzdechl. „Nu, zachoval ses k nám hezky, člověče, jednal jsi s námi zdvořile a k ničemu jsi nás nenutil. A patří se ve jménu pohostinnosti zdržovat svého hosta? Ne; ale pojď se mnou a já ti ukážu dveře vedoucí do tajných chodeb a povím ti o všech jejich zákrutech a křižovatkách.“

Všichni duchové s výjimkou Horacia zmizeli za zvuku myších nožiček utíkajících po podzimním listí. Horacio se obrátil a vyrazil do hloubi chodeb, následován Rodem.

Rod počítal kroky; po padesátém duch udělal ostrou otočku o devadesát stupňů, zcela pomíjeje zákony setrvačnosti, a prošel dveřmi. Rod se pokusil to po něm zopakovat a vyvázl z toho jen s lehkým klopýtnutím.

Duchův hlas se v jeskyni podobné místnosti rozléhal zlověstnou ozvěnou. „Původně to samozřejmě byla jeskyně, vyrobená Bohem mnoho století předtím, než jsem sem přišel. Jeho daru jsem využil pro velkou hodovní síň.“ Místnost se rozezvučela hlasy tisíce ozvěn a duch-patriarcha si ztěžka povzdechl. „Veselé a bouřlivé hostiny tu byly pořádány v oněch časech, člověče. Mnoho půvabných děv a statečných rytířů.“ V jeho hlase zaznělo vzrušení. „Zářící světly a jásající hudbou byla tato síň v těch dávno zapomenutých dnech a zaznívaly tu příběhy a ságy starší, a přesto mnohem živější než ty, které se vyprávějí dnes. Víno barvilo tváře mých dvořanů do červena a život proudil žílami jejich spánků, plníc jejich uši hučením krve!

Voláním života…“ Duchův hlas zeslábl; jeho ozvěna odumřela na chladných kamenných zdech jeskyně, až byla celá bývalá hodovní síň zase tichá.

Někde v dálce dopadla kapka vody a naplnila ticho tisícem ozvěn.

„To všechno už je pryč, člověče,“ zamumlal duch. „Pryč a mrtvé, zatímco pět tuctů synů z mé krve vládlo této zemi po mně a po smrti za mnou přicházelo sem do chladných síní. Mrtví jsou všichni mí stateční druzi, ochotné děvy — pryč, proměněny v prach pod tvýma nohama.“

Rod se nahrbil, jako by se ho mezi lopatkami dotkl mrazivý vítr. Pokusil se poněkud nadlehčit na tlustém koberci prachu, který pokrýval zem staré hodovní síně.

„A teď!“ duchův hlas ztvrdl v náhlém hněvu, „teď jiní vládnou těmto síním, plémě šakalů a hyen, jež se rouhá mým starým druhům tím, že tu chodí v lidských podobách!“

Rod nastražil uši. „Jak to myslíš, můj pane? Někdo ti tuhle síň zabral pro sebe?“

„Zpropadení zakrslí strašáci!“ zvolal Loguire zlostně. „Sprostá lůza, zbabělci nízkého rodu — a jejich pán se stal rádcem odnože mého rodu, vévody Loguira!“

„Durer,“ vydechl Rod.

„Tak sám sebe nazývá,“ zavrčel duch. „A je to příhodné jméno, protože jeho srdce je tvrdé a duše křehká.

Ale zapamatuj si, člověče,“ duch obrátil své propastné oči na Roda a Roda se zmocnil pocit, že se mu při pohledu na řeřavé uhlíky v nich kůže vlasů odlepila od lebky. „Zapamatuj si dobře,“ pokračoval duch a přitom napřáhl ruku s ukazováčkem namířeným na Roda, „že tvrdá a křehká ocel bude zlomena jediným mocným úderem, starého dobrého železa. A stejně tak bude tahle zlotřilá parodie na člověka rozdrcena mužem, který je hoden označení muž!“

Duchova ruka poklesla. Sklonil hlavu a celá jeho postava se nahrbila. „Jestli,“ zamumlal tiše, ještě někdo takový, kdo může sám sebe nazvat mužem, žije v těchto temných dnech…“

Rod se od ducha diskrétně odvrátil a rozhlédl se po jeskyni. Byla tam jen tma, hustá a svírající se. Zamrkal a potřásl hlavou, aby se zbavil pocitu, že ta tma tlačí na jeho oční bulvy. „Lorde Loguire,“ začal, pak se zarazil a začal znovu: „Lorde Loguire, to já bych mohl být tím tvým kusem železa — stejně mi tak už kdysi říkali. Ale abych porazil rádce, musím toho o nich vědět co nejvíc. Proto mi pověz: jakou práci dělají v těchto chodbách?“