Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Rod zabočil do chodby, rozkýchal se v prachu, který se zvedl pod jeho nohama, a přitom zaslechl zašrarmocení za svými zády. Na rameno mu dopadl pařát a on se rychle obrátil, připraven udeřit.

Ano, byl to Durer, měřící si Roda svým obvyklým pohledem, ve kterém se podezíravost mísila s nenávistí. „Co tady hledáš?“ zakrákal.

Rod smetl jeho kostnatou ruku ze svého ramene a opřel se o zeď. „Nic zvláštního, jen se tak rozhlížím kolem. Zrovna nemám nic lepšího na práci, leda že by sis přál poslechnout píseň?“

„Jdi s tím svým kvákáním k čertu!“ odsekl Durer. „A přede mnou si na pěvce hrát nemusíš; já vím, kdo jsi.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Jak víš, že ve skutečnosti nejsem pěvec?“

„Slyšel jsem, jak zpíváš. Teď táhni do svého pokoje, pokud nemáš co na práci jinde.“

Rod se poškrábal na nose. „Hm, co se mého pokoje týče,“ řekl jemně, „vypadá to, že můj společník pro něj našel lepší upotřebení než spánek. Takže jsem v poněkud choulostivé situaci, jestli mi rozumíš.“

„Skandál!“ zasyčel rádce.

„Ach ne, řekl bych, že Velký Tom bere tyto věci velice přirozeně. A jelikož teď nemám kde být, myslel jsem si, že nemůže škodit, když se tu trochu porozhlédnu.“

Durer ho probodl pohledem o intenzitě laserového paprsku. Pak, velice váhavě, o několik kroků ucouvl.

„To je pravda,“ řekl. „Nejsou zde žádná tajemství, která bychom před tebou museli skrývat.“

Rod se násilím ovládl a redukoval záchvat smíchu na mírnou křeč ve svém nitru.

„Nemůžeš však vědět,“ pokračoval strašák, „že v těchto místech straší.“

Rod pozvedl obočí. „Neříkej.“ Zatahal se za spodní ret a zamyšleně si Durera změřil. „Zdá se, že znáš hrad dokonale.“

Durerovy oči zaplály jako elektrický oblouk. „Žádný, kdo v tomto hradě bydlí, nemůže o sobě něco takového tvrdit. Ale já jsem Durer, rádce vévody Loguire! Je mou povinností znát dobře jeho hrad — ne však tvou!“

Ale Rod už se odvrátil a podíval se do temné chodby. „Víš,“ řekl zadumaně, „ještě nikdy jsem neviděl ducha…“

„Nikdo, kdo zůstal na živu, aby o tom mohl vyprávět, ho neviděl! Vejít tam je akt čiré hlouposti!“

Rod se dobrosrdečně usmál. „Fajn, to je pro mne jako stvořené. Kromě toho, setkání s duchem by mohlo dát vzniknout skvělé baladě.“

Mužík vytřeštil oči, pak mu po tváři přeběhl pohrdavý úsměv. Začal se dusit smíchem, který zněl, jako když se táhne řetěz po rezavém železe: „Pak tedy jdi, blázne! Však uvidíme, jestli toho nebudeš litovat!“

Rod se zašklebil, pokrčil rameny a vešel do temné chodby.

„Moment!“ křikl na něj Durer.

Rod si povzdechl a otočil se. „Co zase chceš?“

„Než se vydáš vstříc své smrti,“ řekl Durer a oči se mu horečnatě zaleskly, „řekni mi: kdo jsi?“

Mráz přeběhl Rodovi po zádech. Připadalo mu, jako by mužík si viděl skrz jeho kůži.

Opřel se o zeď, snaže se vypadat co nejvíc nenuceně „Pěvec, přirozeně. Co jiného bych měl být?“

„Nikoliv, jsi hlupák! Copak si myslíš, že jsem slepý? Jsi špion!“

Rodova ruka sklouzla na jílec dýky. Jeho svaly se napjaly.

„Špion z Clovisova domu!“ zavyl Durer.

Rodovy svaly se uvolnily a ulehčené si vydechl, aniž si vůbec uvědomil, že zadržoval dech. „Hádej znovu, skrčku.“

Durer se zamračil. „Nejsi z Domu? Pak tedy… Ne, jsi jejich špion! Ani teď jsi to nepopřel!“

V Rodově mozku se náhle rozbřesklo.

Pohodlně se opřel o zeď, ruce si založil na prsou a zašklebil se.,A jaké zájmy máš v Clovisově domě ty, drahý rádce? Proč by měl chtít Clovis vědět, co tady podnikáš?“

„Ha!“ zasyčel Durer a oči se mu vzteky rozšířily. „Hlupáku, myslíš si, že ti odpovím na takové… Aha! Hanba na mou starou hlavu, že ji to hned nenapadlo! Jsi špionem královny!“

Rod odstoupil ode zdi a uvolnil svou dýku z pochvy. Nijak zvlášť se nestaral o to, jestli Durer ví, že ho Kateřina poslala; ale odpovědět mu nechtěl. „Na něco jsem se tě ptal,“ řekl tiše.

V mužíkových očích se objevil strach. Uskočil, až zády narazil na zeď. „Zadrž! Stačí, když zavolám, a je tady tucet zbrojnošů!“

Rod mu věnoval pohled, který byl něčím mezi úsměškem a zašklebením. „To by ti moc neprospělo, kdybys byl mrtvý dřív, než by sem dorazili.“ Kývl směrem k temné chodbě. „Navíc bych pravděpodobně zmizel, než by mne zahlédli.“

Mužík vyděšeně vytřeštil oči a začal se třást.

Ale ten starý parchant měl tuhý kořen, to mu Rod musel přiznat. Jeho hlas zněl jako hlas cikád na podzim, ale přesto promluvil. „Možná… jen možná, opravdu nemáš nic společného s Clovisovým domem! A pokud jsi přišel od královny, pak jsi zde samozřejmě vítán!“

Rod napůl odvrátil hlavu a změřil si mužíka kosým, podezíravým pohledem.

„Řekl jsem ti, co sis přál slyšet!“ Rádce rozhodil s patetickou dychtivostí ruce. V očích se mu objevila podivná světélka. „Ano, a řeknu ti i den, kdy vyrazíme na královnino hlavní město! Můžeš jí to říct a ona může vyrazit na jih, abychom se setkali v půli cesty! Dokonce i to ti řeknu!“

Vyskočil a zaťal prsty jako drápy. „Jen se drž dál od té chodby! Pokud přicházíš od královny, nechci, abys přišel o život!“

Rodova tvář byla nehybná jako kámen. „Ne. Ale něco tam skrýváš a já mám podivné tušení, že je to mnohem důležitější než datum, na které je stanoveno povstání. Myslím, že se tam přece jen podívám.“ Obrátil se a vykročil do zaprášené chodby.

Durer běžel několik kroků za ním a kvílel: „Ne, ne! Musíš zanést zprávu na sever! Jdi odtamtud, hlupáku!“

Rod pokračoval v chůzi.

Mužík za ním prskal vzteky. „Tak jsi tedy jdi vstříc své smrti! Nepotřebujeme tě! Zanesu zprávu na sever sám! Zemři, blázne, když ti není rady!“

Jeho ječení a hysterický smích se ozvěnou odrážel ode zdí, mučil Rodovy uši a zanikal v zatuchlých, temných hlubinách hradu Loguire. Když Rod zahnul za roh, smích utichl. Zmizel i poslední slabý odlesk světla pochodní z hlavní chodby; tma teď byla dokonalá.

Rod pomalu kráčel dál, kousaje se do spodního rtu. Mužík očividně skutečně věřil, že umře… což je zvláštní, přihlédneme-li k tomu, že Roda od cesty chodbou zrazoval. Znamenalo to, že skutečně chtěl, aby Rod doručil zprávu o připravovaném povstání proti Kateřině. Ale proč chtěl hrát s povstalci dvojí hru?

Pokud se nějakým způsobem nejednalo o trojí hru…

Také bylo zřejmé, že v hloubi této chodby něco ukrývá, a bojí se, že to Rod najde a nějak se mu podaří zůstat při tom naživu.

Na druhé straně čekal, že zemře, což zase znamená, že nemůže Durerovo velké tajemství nikomu prozradit…

Pokud by samozřejmě…

Rod se zastavil, shledávaje, že neví, kudy kam. Měl matný dojem, že zatímco uvažoval, několikrát zahnul za roh, ale nedokázal si vzpomenout na kterou stranu ani kolikrát.

Hlas se mu maličko chvěl, když zašeptal: „Fessi.“

„Ano, Rode,“ odpověděl okamžitě lhostejný hlas za jeho uchem. Bylo to svým způsobem uklidňující.

„Fessi, jsem ve strašidelné části hradu.“

„Strašidelné?“

„Má takovou pověst.“

Po krátké odmlce robot řekl: „Rode, anylýza tvého hlasu indikuje mírný strach. Nevěříš na duchy, že ne?“