Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„To je přesně to, v co jsem říkal, že si přeješ věřit,“ odtušil robot.

Rod zaťal zuby a počkal, až ho zlost trochu přejde. „A jaká je tedy pravda o mně?“

„Že jsi zamilovaný.“

„K čertu, člověk buďto zamilovaný je, nebo není, a zatraceně dobře to o sobě ví.“

„Souhlasím, ale může si to odmítnout připustit.“

„Podívej se,“ odsekl Rod. „Už jsem zamilovaný byl a vím, jaké to je. Je to… hm…“

„Pokračuj,“ pobídl ho robot.

„No, je to jako“ — Rod zvedl hlavu a rozhlédl se po krajině — “víš, že je tu svět a že je skutečný, ale najednou nemáš ani jediný zatracený důkaz, že jsi středem světa a tou nejdůležitější věcí pod sluncem.“

„Neměl jsi nějaký takový pocit docela nedávno?“ zeptal se Fess.

„No… ano, zatraceně,“ zkřivil ústa Rod.

„S Kateřinou?“

Rod civěl na temeno koňovy hlavy. „Jak to k čertu víš?“ Oči se mu zúžily.

„Logika, Rode.“ Robotův hlas měl takřka blazeovaný přídech. „Pouhá logika. A jak ses cítil, když jsi byl s Gwendylon?“

„No…“ Rod pokrčil rameny a protáhl se. „Báječně, Fessi. Lépe než kdy v životě. Svět je najednou čistší a dny mladší. Cítím se tak zdravý a dobrý, že je to až neuvěřitelné. Je to pravý opak toho, jak se cítím, když jsem zamilovaný, ale líbí se mi to.“ Rod se náhle zamračil na Fessův zátylek. „No?“

Robot pokračoval v klidné chůzi, mlčky.

„Ukousl sis jazyk?“

„Nejsem vybaven jazykem, Rode.“

„Neutíkej od tématu.“

Kůň byl ještě chvíli zticha a pak řekl: „Mýlil jsem se, Rode. Miluješ a jsi milován — ale nejsi zamilovaný.“

Rod se zamračil na prašnou cestu dole. „Proč-ne, Fessi?“

Robot ze sebe vydal zvuk podobný povzdechnutí. „V čem se ty dvě ženy odlišují, Rode?“

„No…“ Rod několikrát naprázdno přežvýkl. „Gwendylon je lidská. Chci říct, že je jen obyčejná, každodenní žena, jako já jsem obyčejný muž.“

„Ale Kateřina je něco víc?“

„Ach, ona je přesně ten druh ženy, který bych nejraději postavil na oltář… taková, kterou je třeba zbožňovat, a ne se jí dvořit…“

„A ne milovat?“ napověděl robot. „Rode, z těch dvou žen, která je lepší člověk?“

„Hm… Gwendylon.“

„Vynesení rozsudku,“ řekl robokůň, „se odročuje.“

Panství Loguirů byla velká, široká pláň mezi horami a mořem. Na východě a na severu ji ohraničovaly nízké hřebeny hor; na jihu se v polokruhu táhla pláž; strmý, sto stop vysoký útes se tyčil na severozápadě. Z jedné strany na ni útočil oceán, z druhé strany se řítil do údolí vodopád. Dlouhá mohutná řeka se klikatila plání k moři.

Pláň se skládala z šachovnice políček, tu a tam narušených chatrčemi Loguirových lidí.

Tom s Rodem stáli na pokraji jednoho z horských lesů, z nichž vedla severní cesta dolů do údolí.

Rod pomalu otočil hlavu a obhlédl okolí. „A kde je hrad?“ zeptal se.

„Přece za vodopádem, pane.“

Rod trhl hlavou a podíval se na Toma; pak přejel očima podél cesty.

Vedla přes planinu až k vodopádu a tam, kde se zvedal útes, byla ve skále vytesána velká brána s padací mříží a padacím mostem vedoucím přes přirozený příkop, vytvořený jedním z bočních ramen řeky. Lord Loguire zjevně proměnil útes ve svůj domov.

Rodovo obočí se nakrabatilo a vytvořil se mezi ním velký otazník. „To je hráz, to po obou stranách padacího mostu, Velký Tome?“

„Ano, pane; a říká se, že v ní jsou nálože střelného prachu.“

Rod pomalu přikývl. „A země před bránou se svažuje. Takže když zaklepou nezvaní hosté, stačí jen odpálit hráz a všechny spláchne třicet stop vysoká stěna vody. Velice chytré. Pak už postačí jen sedět a čekat. Vodopád hradu dodává dostatek čerstvé vody, takže jedinou starostí zůstává jídlo.“

„Říká se, že uvnitř jsou velké zahrady,“ dodal Velký Tom.

Rod potřásl hlavou v tichém obdivu. „Jsou tam dokonale v bezpečí a vybaveni na deset let obléhání. Bylo to místo někdy dobyto, Tome?“

Obr zavrtěl hlavou. „Nikdy, pane.“ Zašklebil se.

„Zdá se, že ten člověk, co to postavil, byl trošku paranoik… Ale předpokládejme, že tam mají pár rezervních pokojů pro unavené pocestné, co říkáš?“

Velký Tom ohrnul rty. „Jistě, pane, pokud by se jednalo o šlechtice. Loguirova pohostinnost je pověstná. Ale lidé, jako jsem já, a třeba i vy, kteří jsou míň než panoši, hledají pohostinnost v chatrčích.“

Slunce zamrkalo. Rod se zamračil a podíval se na oblohu. „Zase ten zatracený pták. Copak nechápe, že jsme pro něj příliš velká svačinka?“ Sejmul svou kuši a začal ji natahovat.

„Ne, pane.“ Velký Tom zvedl ruku. „Už jsi na něj vyplýtval čtyři šipky.“

„Prostě se mi nelíbí, když mne něco shora sleduje, Tome. Nemusí to být vždycky to, co si myslíš.“ Tomovo čelo se po tom kryptickém sdělení nakrabatilo. Tom si přiložil pažbu k rameni. „Kromě toho, poslední čtyři dny na něj střílím pravidelně jednou denně; už se z toho pomalu stává zvyk.“

Tětiva zadrnčela a šíp vystřelil, ale pták byl zase rychlejší. Šíp prosvištěl místem, kde se nacházel před chvílí, uletěl ještě nějakých padesát stop a pak začal padat. Pták, který vyletěl ještě výš, je pozoroval nehnutě.

Velký Tom pozvedl obočí a zašklebil se. „Nikdy ho nedostaneš, pane. To kuře ví, k čemu je kuše.“

„Skoro to tak vypadá.“ Rod si znovu zavěsil kuši na záda. „Co je to za země, když pod každým stromem žije elf a sokoli na obloze tě špehují?“

„To není sokol, pane,“ opravil ho Velký Tom. „To je říční orel.“

Rod zavrtěl hlavou. „Začal nás sledovat hned druhý den cesty. Co by dělal říční orel tak daleko od vnitrozemí?“

„To já nevím, pane. Ale můžeš se ho zeptat.“

„A vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby mi doopravdy odpověděl,“ zabručel Rod. „No, ublížit nám zřejmě neublíží, a my máme horší problémy. Přijeli jsme sem, abychom se dostali do hradu. Umíš zpívat, Velký Tome?“

Tom vytřeštil oči. „Zpívat, pane?“

„Jo, zpívat. Nebo hrát na dudy nebo něco jiného…“

Tom se kousl do rtu a zamračil se. „Dokážu vyloudit nějaké zvuky na pastýřskou fujaru a napůl mrtvý člověk by to třeba mohl považovat za hudbu. Ale co je to za pošetilost, pane?“

„Hloupá pošetilost.“ Rod rozvázal svůj sedlový vak a vytáhl z něj malou harfu. „Od této chvíle jsme potulní pěvci. Doufejme, že obyvatelé útesu zrovna po hudbě prahnou.“ Vytáhl ze sedlového vaku altovou flétnu a podal ji Tomovi. „Myslím, že se to fujaře dost podobá.“

„Ano, pane, velice. Ale — “

„Ale, nestarej se, dovnitř nás pustí. Lidé, kteří bydlí daleko od hlavního města, často nejsou v obraze; lační po novinkách a nových písních, a potulní pěvci nabízejí obojí. Znáš 'Heigolandskou romanci'?“

„Nikoliv, pane.“

„Škoda, ta má v přístavním městě vždycky úspěch. No, nevadí. Po cestě tě to naučím.“

Rozjeli se dolů cestou, zpívajíce sice neuměle, ale s chutí. Říční orel zakřičel a odletěl pryč.

„Nesete novinky ze severu?“ zeptal se strážný dychtivě; a Rod, který si byl vědom, že potulní pěvci byli středověkými ekvivalenty žurnalistů, odpověděl souhlasně.

Teď stál spolu s Tomem před shromážděním osmadvaceti šlechticů, jejich žen a sluhů ve věkovém rozmezí od hezkých, sotva dospělých služtiček až po devadesátiletého hraběte z Vallenderie a všichni měli stejně nedočkavý lesk v očích. Jenže Rod neměl, co by jim řekl.