John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

Willa probudil z bezesného spánku dotek Haltovy ruky na rameni. Vybalil se z pláštěnky, mrkl na stoupající měsíc a zamračil se. Nemohl spát víc než pouhou hodinu. Chtěl to říct, ale Halt mu položil prst na rty, aby byl zticha. Will se rozhlédl a zjistil, že Gilan už je vzhůru a že stojí nad ním s hlavou otočenou k severovýchodu, odkud přijeli, a naslouchá.

Will vstával, pohyboval se opatrně, aby nenadělal zbytečný hluk. Mimovolně sáhl po zbraních, když ale pochopil, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, ulevilo se mu. Druzí dva soustředěně naslouchali. Potom Halt zvedl ruku a ukazoval k severu.

„Je to zase tam,“ řekl tiše.

Pak to Will uslyšel, i přes nářek Kamenných píšťal a svist větru v trávě, a krev mu ztuhla v žilách. Bylo to pronikavé, zvířecí vytí nabírající na síle a výšce, nelidský zvuk, který se k nim po větru nesl z hrdla nějaké hrozné příšery.

Po pár vteřinách se ozvalo další vytí. Bylo trochu hlubší a zdálo se, že přichází o něco víc zleva než to první. Willovi nebylo třeba říkat, co ty zvuky znamenají. Věděl to.

„To jsou kalkarové,“ pochmurně řekl Halt. „Mají novou oběť a vyrazili na štvanici.“

Řev lovících kalkarů se vytrácel kamsi na sever a tři hraničáři prožili bezesnou noc. Když ty zvuky předtím zaslechli poprvé, Gilan šel osedlat Blaze. Kvůli strašlivému vytí těch dvou bestií hnědák nervózně frkal. Halt ale Gilana gestem ruky zastavil.

„Za něčím takovým se nepustím potmě,“ řekl stručně. „Počkáme do úsvitu, pak se poohlédneme po jejich stopách.“

Najít stopy bylo dost snadné, neboť kalkarové se zřejmě nijak nesnažili svůj postup skrývat. Dvě mohutná těla zdupávala vysokou trávu a zanechávala za sebou zřetelnou stopu směřující k severovýchodu. Halt našel stopu první z příšer, pak o pár minut později objevil Gilan druhou, asi tři sta kroků vlevo a postupující rovnoběžně — dost blízko na to, aby si netvoři přišli na pomoc v případě napadení, ale dost daleko, aby se vyhnuli pasti nastražené na toho druhého.

Halt se chvíli rozmýšlel a potom dospěl k rozhodnutí.

„Ty si vezmeš toho druhého,“ řekl Gilanovi. „Will a já půjdeme za tímhle. Chci mít jistotu, že oba udržují stejný směr. Nerad bych, aby se jeden z nich vrátil a vpadl nám do zad.“

„Myslíte, že vědí, že jsme tady?“ zeptal se Will a ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl klidně a lhostejně.

„Mohli by. Ten člověk z plání, kterého jsme viděli, měl čas, aby je varoval. Nebo je to jen náhoda a oni vyrážejí za dalším úkolem.“ Podíval se na pruh pošlapané trávy, vytrvale směřující stále jedním směrem. „Rozhodně se zdá, že mají nějaký cíl.“ Otočil se opět ke Gilanovi. „V každém případě měj oči otevřené a dávej dobrý pozor na Blaze. Koně ty šelmy ucítí dřív než my. Nechceme padnout do léčky.“

Gilan přikývl a odklonil Blaze zpátky k druhé stopě. Halt dal rukou signál a všichni tři hraničáři se rozjeli vpřed směrem, kterým se pustili kalkarové.

„Já budu sledovat stopu,“ řekl Halt Willovi. „Ty koukej po Gilanovi, pro jistotu.“

Will upřel pohled na vysokého hraničáře, který ujížděl stejným tempem nějakých dvě stě kroků od nich. Blaze byl vidět jen od plecí nahoru, dolní polovinu těla skrývala vysoká tráva. Kvůli terénním nerovnostem zmizel čas od času z dohledu jezdec i kůň. Když se to stalo poprvé, Will zareagoval poplašným výkřikem, protože to vypadalo, že Gilan se prostě propadl do země. Halt se rychle otočil, šíp už napůl vytažený, ale v tom okamžiku se Gilan s Blazem znovu objevili a nejspíš ani netušili, že nakrátko způsobili paniku.

„Omlouvám se,“ zamumlal Will a mrzelo ho, že dovolil svým nervům, aby nad ním zvítězily. Halt se na něj pronikavě zadíval.

„To je v pořádku,“ řekl klidně. „Chtěl bych, aby ses ozval pokaždé, když si budeš myslet, že se něco děje.“ Halt věděl až moc dobře, že Will by mohl příště váhat, jestli se znovu nejedná jen o planý poplach. To zaváhání by jim všem mohlo být osudné.

„Vždycky mi řekni, když se ti Gilan ztratí z očí. A pak mi řekni, až se znovu objeví,“ požádal učně. Will přikývl. Rozuměl mistrovým důvodům.

A tak jeli dál, pronikavý nářek Kamenných píšťal jim v uších zněl stále silněji, protože se ke kruhu kamenů znovu přibližovali. Will si uvědomil, že tentokrát by se k nim měli dostat mnohem blíž, jelikož kalkarové nejspíš mířili přímo tam. Během jízdy se pravidelně ozývala Willova hlášení.

„Zmizel… ještě nic… V pořádku. Už ho zase vidím.“ Klesání a stoupání terénu bylo ve vlnách vysoké trávy téměř nepostřehnutelné. Will si vlastně nikdy nebyl jistý, jestli nějakým dolíkem projíždí Gilan, nebo oni s Haltem. Často to platilo současně.

Jedna nepříjemná chvíle nastala, když Gilan s Blazem zmizeli z dohledu, a neobjevili se za obvyklých pár vteřin.

„Nevidím ho…,“ hlásil Will. Pak: „Pořád nic… pořád nic… nikde není…“ Jak v něm narůstalo napětí, zvyšoval hlas. „Nikde nejsou… pořád nikde…“

Halt zastavil Abelarda, připravil si luk a očima zkoumal krajinu nalevo od nich, kde se měl objevit Gilan. Halt ostře zahvízdal tři vzestupné tóny. Zakrátko zaslechli zřetelně zahvízdanou odpověď, stejné tři tóny, tentokrát sestupně. Will s úlevou vydechl a právě v tu chvíli se Gilan znovu vynořil z trávy s plnou parádou. Zíral na ně a rozpřahoval ruce v jednoznačné otázce: Co se děje?

Halt jen mávl rukou a jelo se dál.

Když se blížili ke Kamenným píšťalám, byl Halt stále ostražitější. Kalkara, kterého s Willem sledovali, mířil přímo ke kamennému kruhu. Halt přitáhl Abelardovi otěže, zaclonil si oči a upřeně zkoumal ponuré kameny. Pátral po nějakém pohybu nebo náznaku, že na ně kalkarové třeba číhají a chtějí je přepadnout ze zálohy.

„Je to jediný slušný úkryt na míle daleko,“ prohodil. „Nemůžeme riskovat, že tam na nás ty zatracené potvory čekají. Pojedeme ještě opatrněji.“

Dal Gilanovi znamení, ať přijede k nim, a vysvětlil mu situaci. Nato se rozestoupili po obvodu kamenů a pomalu se přibližovali ze tří různých směrů. Dávali přitom pozor na koně, jestli něco nevětří. Místo však bylo pusté. Zblízka bylo nervy drásající kvílení větru v otvorech Kamenných píšťal skoro nesnesitelné. Halt si zamyšleně kousal ret a zíral přes travnaté moře na dvě rovné stopy, které zanechávali kalkarové.

„Trvá nám to moc dlouho,“ prohlásil konečně. „Jakmile budeme jejich stopu vidět na pár set kroků před sebou, pojedeme rychleji. Zpomal, když dorazíš k nějakému kopečku, nebo pokaždé když nebude stopa vidět dál než na padesát kroků.“

Gilan kývl na srozuměnou a přesunul se na své místo. Pobídli teď koně do lehkého klusu, jakým hraničářští koně uměli urazit velké vzdálenosti. Will se dál díval po Gilanovi, a pokaždé, když se cesta ztrácela z dohledu, Halt nebo Gilan zahvízdali a zpomalilo se do kroku, dokud se krajina před nimi opět neotevřela.

Když padla noc, zase se utábořili. Halt pořád odmítal sledovat ty dva zabijáky potmě, i když díky měsíci byla jejich stopa snadno viditelná.

„Za tmy je pro ně moc snadné obrátit se zpátky,“ vysvětloval. „Až nás nakonec odhalí, chci být dostatečně varován.“