John Flanagan: Rozvaliny Gorlanu

„Měli bychom se vydat na cestu. Merrone, ty se budeš muset vrátit do svého léna. Crowley chce, aby byla všechna vojska v pohotovosti a připravená k boji. Rozkazy dostaneme každou chvíli.“

Merron přikývl a zamířil ke svému stanu. Pak se zastavil a ještě se otočil. Něco v Haltově hlase, způsob, jakým řekl ‚ ty se budeš muset vrátit do svého léna‘, ho přimělo k zamyšlení.

„A co vy tři?“ řekl. „Kam pojedete vy?“

Willovi bylo jasné, co Halt odpoví, ještě dřív, než to uslyšel. Přesto mu však děsem ztuhla krev v žilách, když ta slova zazněla: „My půjdeme po těch kalkarech.“

Tábor bzučel jako úl, hraničáři strhávali stany, balili svou výstroj a přivazovali sedlové brašny. Několik prvních jezdců už odjelo zpět do svých lén.

Will utahoval popruhy na brašnách a dal zpátky těch několik věcí, které vyndali. Halt seděl pár kroků od něj, prohlížel si mapu oblasti kolem Pláně samoty a zamyšleně se mračil. Pláň jako taková byla rozsáhlá nezmapovaná oblast, kde bylo zakresleno jen pár bodů a žádné cesty. Padl na něj stín, a když vzhlédl, spatřil nad sebou stát Gilana s ustaraným výrazem ve tváři.

„Halte,“ mluvil tiše a naléhavě. „Jseš si tímhle jistý?“

Halt se mu podíval pevně do očí. „Velice jistý, Gilane. Musí se to prostě udělat.“

„Ale je to ještě kluk!“ namítl Gilan a zadíval se na Willa, který přivazoval brašnu za Cukovo sedlo. Halt zhluboka vzdychl a uhnul očima před Gilanovým pohledem.

„To já vím. Ale je to hraničář. I když je jen učeň, je členem sboru jako my všichni.“ Viděl, že Gilan hodlá dál protestovat kvůli obavám o Willa, a pocítil vlnu sympatie k bývalému učni.

„Gilane, kdyby byl svět dokonalý, takovému riziku bych ho nevystavil. Tohle ale není dokonalý svět. V tomhle boji bude muset každý sehrát svou roli, dokonce i kluci jako Will. Morgarath se připravuje na něco velkého. Crowleyovi zvědové tajně vyslechli, že ke všemu je ještě ve styku se Skandijci.“

„Se Skandijci? Proč?“

Halt pokrčil rameny. „Podrobnosti neznáme, ale já bych řekl, že doufá, že s nimi uzavře spolek. Za peníze budou bojovat proti komukoli. A zřejmě budou stejně tak bojovat za kohokoli,“ dodal hlasem plným odporu k žoldáctví. „Jde o to, že je nás moc málo. Cowley se zároveň snaží povolat armádu. Normálně bych se za kalkary nevydal s jednotkou menší než pět zkušených hraničářů. Ale on mi je prostě nemůže dát. Takže mi musejí stačit dva, kterým věřím nejvíc — ty a Will.“

Gilan se trošku usmál. „Tedy, za to každopádně děkuju.“ Haltova důvěra ho potěšila. Svého někdejšího mistra pořád uznával. Tak jako většina členů hraničářského sboru.

„A kromě toho jsem si myslel, že až spadneme do těch hrůz, ten tvůj starý rezavý meč by se nám mohl hodit,“ prohodil Halt. Hraničářský sbor rozhodl moudře, když povolil Gilanovi pokračovat ve výcviku s mečem. I když o tom vědělo jen málo lidí, Gilan byl jedním z nejlepších šermířů v Araluenu.

„A pokud jde o Willa,“ pokračoval Halt, „nepodceňuj ho. Vždycky si ví rady. Je hbitý a odvážný a už je zatraceně dobrý střelec. A co je nejlepší, rychle mu to myslí. Moje představa je taková, že jestli se dostaneme kalkarům na stopu, můžeme ho poslat pro posily. Nám to pomůže a on bude mimo nebezpečí.“

Gilan se zamyšleně poškrábal na bradě. Když mu Halt vše vysvětlil, zdálo se, že nic jiného hraničářskému sboru nezbývá. Podíval se staršímu druhovi do očí a kývnutím dal najevo, že situaci chápe. Pak se otočil, aby se postaral o svůj vak, a zjistil, že Will už mu ho zabalil a přivázal k sedlu. Usmál se na Halta.

„Máš pravdu,“ řekl. „Myslí mu to dobře.“

Všichni tři za chvíli odjeli, zatímco ostatní hraničáři ještě dostávali rozkazy. Mobilizovat araluenskou armádu nebude žádný malý úkol. Hraničáři budou mít na starosti její koordinaci a také doprovod jednotlivých vojsk z padesáti lén na seřadiště na Uthalských pláních. Jelikož Gilan a Halt byli pověřeni pátráním po kalkarech, bylo nutno uložit koordinaci jednotek z jejich lén jiným hraničářům.

Halt vedl své dva společníky cestou na jihovýchod. Moc toho nenamluvili. Závažnost úkolu, který měli před sebou, potlačila dokonce i Willovu vrozenou zvědavost. Zatímco tiše jeli vpřed, jeho vnitřní zrak mu neustále kreslil obrazy divokých tvorů, podobných medvědům s opičími rysy — tvorů, které možná nedokáže přemoct ani někdo tak zdatný, jako je Halt.

Nakonec ale hrůzostrašné obrazy ustoupily a Willa začalo zajímat, jaký je Haltův plán, pokud vůbec nějaký měl.

„Halte,“ ozval se trochu bázlivě, „kde podle vás kalkary najdeme?“

Halt se podíval na vážnou chlapeckou tvář vedle sebe. Postupovali hraničářským tempem zrychleného pochodu — čtyřicet minut v sedle, při jízdě rovnoměrným cvalem, pak dvacet minut po svých, kdy muži rovnoměrně klusali a odlehčené koně vedli.

Každé čtyři hodiny zastavovali k hodinovému odpočinku, pojedli rychlé jídlo složené ze sušeného masa, sucharů a ovoce, potom se zabalili do pláštěnek a spali.

Teď už nějakou dobu putovali a Halt usoudil, že je čas na odpočinek. Odvedl Abelarda z cesty pod ochranu stromů v nedalekém lesíku. Will a Gilan ho následovali, pustili otěže a nechali koně popásat.

„Nejlepší, co dokážu vymyslet,“ odpovídal Halt na Willovu otázku, „je začít u jejich brlohu a zjistit, jestli jsou někde poblíž.“

„A víme, kde to je?“ zeptal se Gilan.

„Podle nejlepších tajných zpráv, které máme, je to někde na Pláni samoty, za Kamennými píšťalami. Prozkoumáme tu oblast a uvidíme, co tam najdeme. Jestli v té oblasti jsou, měli bychom zjistit, že v okolních vesnicích postrádají pár ovcí nebo koz. Další věc ale bude přimět samotné vesničany k řeči. Lidi z plání toho dvakrát moc nenamluví ani v lepších časech.“

„Co to je, ta pláň, co o ní mluvíte?“ zeptal se Will s pusou plnou sucharů. „A co jsou vlastně Kamenné píšťaly?“

„Pláň samoty je rozsáhlá rovina s vysokou trávou, skoro bez stromů, převážně skalnatá,“ vykládal Halt. „Pořád tam fouká vítr, ať tam přijdeš v kteroukoli roční dobu. Je to ponuré místo a Kamenné píšťaly jsou jeho nejpochmurnější část.“

„Ale co jsou —“ začal Will, ale Halt hned pokračoval.

„Kamenné píšťaly? To vlastně nikdo neví. Je to kruh vztyčených kamenů vybudovaný v dávných časech rovnou uprostřed té části pláně, kde nejvíc fouká.

Nikdo nikdy nepřišel na to, k čemu původně sloužily, ale jsou seřazeny tak, aby se vítr stáčel kolem kruhu a profukoval řadami otvorů v těch kamenech. Neustále vydávají podivné skučení, i když na mou duši nechápu, proč si kdo myslel, že to zní jako píšťaly. Je to strašidelný a protivný zvuk a je slyšet na míle daleko. Po několika minutách už ho máš dost — ale on trvá dál a dál celé hodiny.“

Will mlčel. Představa ponuré pláně, po které se prohání vítr, a kamenů, z nichž bez ustání vychází strašidelné skučení, jako by zbavila pozdní odpolední slunce posledních zbytků tepla. Úplně se otřásl. Halt si toho všiml, naklonil se dopředu a povzbudivě ho poplácal po rameni.

„Hlavu vzhůru,“ řekl. „Nic není nikdy tak zlé, jak se zdá. Teď si trochu odpočineme.“

Na okraj Pláně samoty dorazili druhého dne v poledne. Halt měl pravdu, pomyslel si Will, bylo to rozlehlé, ponuré místo. Jednotvárná pláň se táhla před nimi míli za mílí, porostlá vysokou šedivou trávou, vysušovaná a ošlehávaná věčným větrem.