Elaine Cunningham - Drowova dcera

Od dohořívajícího pozůstatku staré svíčky zapálila novou a znovu se vrátila ke studiu. Kniha od Kharzy byla velmi stará a příběhy v ní jednoduché, ale docela poutavé. Vyprávěly o neklidných lidech, kteří před dávnými časy vypluli v dlouhých člunech na moře, nejdříve aby plenili a zabíjeli, později aby se usadili. Přesto z každé stránky tryskala energie a láska k dobrodružství. Liriel si nakonec četla dlouho do noci a spotřebovala spoustu vzácných svíček.

Úvahami o lidech se nikdy nezabývala, avšak tyhle příběhy ji zaujaly. Nazažloutlých stránkách znovu ožívaly příběhy o odvážných hrdinech, podivných a divokých zvířatech, mocných primitivních bozích a kouzlech, která byla nedílnou součástí vzdáleného světa. Liriel hltala slovo za slovem, vstřebávala ten prastarý jazyk, myšlení tehdejších lidí a jejich podivnou magii. Její vzrušení rostlo s každou další stránkou.

Koncept runové magie ji fascinoval. Některé runy byly jednoduché a šlo se je snadno naučit; jiné byly jedinečné a hluboce osobní. Každá runa musela být před tím, než byla použita v kouzlu, napřed vytvořena. Takovému procesu se říkalo tvarování a probíhal ve třech stupních – plánování, tesání a aktivace. V průběhu cesty nebo jako výsledek prožitých dobrodružství začala runa v mysli sesílatele postupně nabývat konkrétní podobu. Až když byla plně zformovaná, bylo možné ji vytesat. Mnoho kouzel přímo určovalo, do jakého povrchu je třeba rýt. Například jednoduchá runa léčení musel být vyryta do větve stromu, konkrétně dubu.

„Co je to strom?“ zamumlala Liriel, ale ihned se vrátila ke čtení.

Posledním krokem bylo nabít runu silou skrze pomazání nebo vyřčení zaklínadla příslušného kouzla. I tento krok se zdál být velmi osobní; žádný koupený kouzelný svitek nemohl přinést výsledek. Liriel vstřebávala podivnou filozofii a zároveň zamyšleně přikyvovala. Kharza měl pravdu: na první pohled vypadala runová magie směšně jednoduše. Přesto však kladla na mága velké nároky. Magie přicházela skrze pouť, ať už duchovní, nebo dobrodružné poslání.

Pouť. Velké poslání.

Náhlá vlna touhy ji zasáhla se silou fyzického úderu. Náhle si uvědomila, že tohle bylo to, po čem celý život toužila. O tom byly všechny výpravy do Temných říší a nekonečné společenské přesouvání městem. Byla rozenou cestovatelkou uvězněnou mezi bytostmi, které byly spokojené se životem i smrtí v jeskyni velké jen dvě míle napříč. Jakkoliv byl Menzoberranzan kouzelný, pro někoho jako ona nebyl dost velký.

Liriel schovala tvář do dlaní a snažila se nahlas nekřičet. Mladá dívka dosud nepoznala zoufalství, teď na ni těžce dolehlo. Stěny jejího pokoje se k ní přibližovaly, dokud nepohltily světlo svíčky.

Náhle, stejně rychle jako přišel, okamžik zoufalství zmizel, vytlačený z hlavy smělým plánem. Liriel pomalu zvedla oči k věštecké misce.

A proč ne? pomyslela si vzpurně. Jestliže jí bylo povoleno nahlížet do Propasti a studovat její stvoření a tajemství, proč by se nemohla víc dozvědět o svém vlastním světě? Možná že v Zemích světla dosud žili nějací potomci Rusů životy plné vášnivé volnosti, jejichž zlomky zahlédla na stránkách staré knihy. Proč by je nemohla najít a naučit se jejich způsobům?

Došlo jí, že ani to by nemuselo být dost. Okamžitě myšlenku potlačila a vrátila se zpět k vzácnému svitku. Naučila se brát, co jí život přinesl, a zároveň nepřemýšlet o tom, co by mít nemusela.

Temná elfka zapálila další svíčku a začala studovat, jak by mohla získat přístup do Zemí světla.

Fjodor neměl nejmenší tušení, kolik času už v Temných říších strávil. Dokonce i čas tu byl podivně narušený a neskutečný. A nebylo to jen tím, že byl daleko od uklidňujícího rytmu slunce a měsíce. Neustálá vyčerpávající potřeba zůstávat ostražitý způsobovala, že každý okamžik se mu vryl pevně do paměti a zůstával v ní jasný a čistý dlouho poté, co měl uvolnit místo dalšímu. Jistým způsobem mu tohle zpomalování času připomínalo to, které zažíval během berserkrovské zuřivosti, a také bylo stejně vyčerpávající.

Do Temných říší si přinesl dostatek jídla a pití na dva dny, ale i když jedl i pil úsporně, bylo skoro všechno pryč. Horší však bylo, že mu docházela zásoba pochodní. Za celou cestu nenašel vůbec nic, co by mohlo vypadat jako hořlavé, a to byla potíž. Dokud měl světlo, mohl Fjodor sledovat stopu drowích zlodějů. Stál před těžkou volbou: jít dál, a nebo se pokusit najít cestu na Povrch, opatřit si zásoby a zkusit to znovu.

Fjodor pokračoval. Stopování bylo obtížné, a kdyby se teď zastavil, nemusel by stopu znovu najít. I když se drowové pohybovali v pětičlenné skupině, našlapovali lehce a v tomto pro něj cizím terénu se dala těžko zachytit jakákoliv stopa.

Když takhle zvažoval obtížnost svého úkolu, nepřišlo mu zatím na mysl, co by dělal, kdyby drowy skutečně našel. Věděl, co dokázal, a to ho pohánělo.

Ve své zemi, známé válečníky-berserkry, patřil Fjodor k nejlepším. Získal si úctu, a dokonce se mluvilo o tom, že má být jmenován Tesákem – náčelníkem zodpovědným za skupinu válečníků. Byl respektovaný, ale také se ho pro to, kým byl, báli. On se zase pro změnu bál toho, čím by se mohl stát.

Jednou z rašemenských nejméně pochopených tradic byla destilace jhuildu, nápoje tak silného, že se mu běžně – a zcela trefně – říkalo „ohnivé víno“. Méně silná varianta byla vyráběna pro obchodní účely, ovšem chuť na ni si vyvinulo jen nemnoho cizinců. Každý berserkr nosil bezednou láhev s nekonečnou zásobou jhuildu a čas od času z ní upíjel, aniž by pociťoval silnější účinek než po jakékoliv obyčejné lihovině. Před bitvou se však používal při rituálu, který zažehával plamen vášně a pozdvihoval válečníkovu zručnost a zuřivost do jinak nedosažitelných výšin. Tohle se Rašemenci učili od kolébky a nikdo bez správného výcviku nedokázal berserkru úspěšně propadnout.

Na rozdíl od kolegů válečníků byl Fjodor přirozeným berserkrem. Zuřivost k němu přicházela i bez jhuildu nebo rituálu. Bojoval s větší úporností než jeho druhové, ale bez kontroly. Dokud záchvat šílenství trval, nedokázal myslet strategicky nebo změnit taktiku, aby pomohl a ochránil ostatní Rašemence. Jediné, co Fjodor dokázal, bylo zaútočit a pobíjet nepřátele, dokud proti němu nějací stáli. Jednoho dne to bude znamenat jeho smrt, tím si byl Fjodor jistý. Nebyla to však smrt, čeho se bál. Fjodorovým nejhlubším strachem bylo, že přijde den, kdy nedokáže rozeznat přátele od nepřátel.

Bitva na lesní mýtině ho silně znepokojila. Před tou nocí bojoval, jen aby ochránil své krajany a svou zem. Tentokrát ale propadl šílenství kvůli bandě drowích zlodějů! Co přijde dál? Spojí se s thayskými kouzelníky při útoku na kruhové věže rašemenských Čarodějnic? Ne, bude mnohem lepší, když zemře v téhle vzdálené zemi.

Cesta před ním začala zničehonic strmě stoupat. Fjodor se vyškrábal na vrchol svahu a zdvihl pochodeň vysoko do vzduchu. Před ním opět prudce padala a zatáčela strmě doprava. K jeho nesmírnému překvapení vycházelo zpoza zatáčky slabé světlo.

Opatrně a tak tiše, jak jen dokázal, se k němu připlížil. Zvuk kapající vody s každým okamžikem sílil a vzduch byl vlhký jako na jaře v mokřinách. Když konečně obešel roh, připravil ho pohled, který se mu naskytl, o dech.