Elaine Cunningham - Drowova dcera

V tom okamžiku se stíny na vzdálenějším konci mýtiny zdánlivě pohnuly. Ze stromů se vynořila jediná přízračná postava. A vzápětí další. Brzy jich bylo šest. Lidských tvarů, ale tak mrštných a vznešeně se pohybujících, že se zdály být neskutečné a nehmotné. Pomalu a nenápadně se na tichých nohou vyplížily z chránící temnoty lesa na mýtinu.

Fjodor se zachvěl a potlačil překvapené vydechnutí. Temní elfové! O drowech slyšel mnoho děsivých příběhů. Jeho krajané se s nimi čas od času setkávali v dolech hluboko pod kamennými vrcholky Rašemenu. On sám dosud žádného neviděl. Se svýma zářícíma rudýma očima a pokožkou natolik temnou, že pohlcovala měsíční světlo, vypadali nádherně. Také byli na lovu a žádný žijící dravec nebyl více smrtící.

Aniž by vydal jediný zvuk, se Fjodor svezl k zemi. Ačkoliv byl od skupiny drowích elfu dostatečně vzdálený, nechtěl zbytečně riskovat. Pro jejich oči by teplo koně a člověka zářilo jasněji než maják. Zavedl Sašu za sněhem zapadaný trs ostružiní, kde se přikrčil a pozoroval.

Temní elfové obklíčili kráčející chýší, se zbraněmi lesknoucími se v měsíčním světle v rukou. Jeden z nich – štíhlý muž s liščí tváří a s hustou hřívou zrzavých vlasů – vystoupil dopředu. Rukou črtal ve vzduchu podivné obrazce a zaklínal v ostrém jazyce plném sykavek.

„Tenhle les se dnes v noci hemží kouzelníky,“ zamumlal si Fjodor neklidně. Sledoval, jak se drowovy nohy odlepily od země a jak se vznesl ke dveřím do chýše. Zatímco visel v chladném řídkém vzduchu, pronesl kouzelník další zaklínadlo a pak sáhl po západce na těžkých dřevěných dveřích.

„Ale ne, ten si ještě bude přát, aby to nedělal,“ pomyslel si Rašemenec s krutým úsměvem. Sama chýše měla vlastní magické ochrany, ale nepřítomný kouzelník jistě umístil přímo kolem vzácné kořisti i další.

Katastrofa přišla okamžitě po dokončení myšlenky. Ze dveří vyšlehl záblesk karmínového světla a odmrštil drowího kouzelníka zpět. Ten narazil do blízké borovice a zřítil se k zemi. Z větví se nárazem uvolnila záplava sněhu, která ho pokryla jako chladivý těžký rubáš. Nikdo z ostatních drowů nepřišel kouzelníkovi na pomoc, neboť všechny oči se upíraly na velké dřevěné dveře, které se zničehonic objevily uprostřed mýtiny. Všechny zbraně se pozdvihly k boji.

Dveře se rozlétly dokořán a z neviditelného místa za nimi se vyhrnuli válečníci s psími hlavami, oděni jen do vlastního kožichu. Gnolové, protože těmi netvoři byli, patřili k přirozeným nepřátelům elfů a jako takoví se na zloděje s tmavou kůží s hlasitým vytím a řinčením mečů okamžitě vrhli. Další a další proudili skrz magický portál jako rojící se včely z úlu. Fjodor jich napočítal dvacet. Pak už ale vypukla bitva a v nastalém zmatku se nemohl dál dopočítat.

Mladík sledoval boj s bušícím srdcem a přes to všechno, co kdy o drowech slyšel, se přistihl, že si přeje jejich vítězství. Pouhých šest drowů stálo proti tvorům dvojnásobné velikosti a čtyřnásobného počtu, ovšem jak bojovali! Fjodor byl válečník z národa slavných bojovníků, a ještě nikdy neviděl takové šermířské umění. Ohromeně sledoval bleskové kmitání a sekání elfí oceli, které doprovázelo drowí tanec. Studoval temné elfy, jak bojují, jak se pohybují. Jak zabíjejí.

Gnolové rychle padali a na okamžik se zdálo, že vítězství připadne elfům. Pak Fjodor zaslechl známý obávaný zvuk: suché, těžké pleskání obřích křídel doprovázené chvějivým nezemským jekem, příliš ostrým, než aby vyšel ze živého hrdla. Drowové ho rovněž zaslechli a vzhlédli k nebi. Jejich rudé oči se při pohledu na tu hrůzu, která se k nim řítila, rozšířily.

Neexistují slova, která by dokázala popsat temnotvory. Sice létali, ale nebyli to ptáci. Dříve to byli živoucí tvorové, avšak kouzla Rudých mágů je pokřivila a změnila na znetvořené karikatury. Fjodor neměl tušení, jakým druhem zvířete byli temnotvoři dřív, ale zajisté nějakým velkým. Jak se stvoření řítilo dolů způsobem lovícího sokola, zastřela jeho roztažená křídla měsíc.

Temnotvor se přiřítil k nejvyššímu drowovi, muži, který bojoval se dvěma štíhlými meči. V tom okamžiku si právě držel od těla tři gnoly, zatímco tančil na hromadě těl jejich padlých spolubojovníků. Jestli to bylo proto, aby je zastrašil, a nebo protože s nimi chtěl bojovat z očí do očí, to Fjodor nedokázal říct.

Mohutné spáry se rozevřely a temnotvor zaútočil. V posledním okamžiku se drow vrhl s neskutečnou hbitostí stranou a netvorovy pařáty se místo něj sevřely kolem tři gnolů. Obtěžkaný temnotvor začal stoupat vzhůru. Když si konečně všiml, že byl podveden, vydal zuřivý skřek a gnoly prostě upustil. Zmítající se a vyjící psovití muži padali k zemi. Dopadli tvrdě a zůstali tiše bez hnutí ležet. Obří křídla začala pravidelně bít vzduch, jak temnotvor stoupal k dalšímu střemhlavému útoku.

To však nebyl jediný drowí problém. Ze sněhu se zdvihl vír drobných třpytivých krystalků a s každým okamžikem nabýval na objemu a síle. Vtom s ostrým zapraskáním ustal a na jeho místě stalo osm stop vysoké stvoření zhruba lidského tvaru a podsadité jako trpaslík, které se na elfy okamžitě vrhlo. Fjodor tiše zaklel. Ať už byli sebezručnější, proti ledovému golemovi neměli drowové šanci.

Přesně jak očekával, se štíhlé meče temných elfů od pevného ledového těla nejnovějšího protivníka bez účinku odrážely. Obrovské bílá pěst se sevřela kolem jednoho z válečníků a ledový gólem zdvihl drowa vysoko do vzduchu. Golem si kořist pomalu prohlížel a při ranách, kterými ho drow neustále zasypával, ani nemrkl. Paže temného elfa začala těžknout a údery slábly, to jak chlad golemova nepřirozeného těla okrádal drowa o teplo a životní energii. S ledabylým mávnutím odhodil gólem mrtvé tělo a rozhlížel se po další oběti.

Fjodor pocítil, jak se mu vzadu na krku ježí chloupky a pažemi probíhá brnění. Sklonil zrak k zemi. Sníh pod jeho nohama se rozpustil na břečku.

„Ne,“ zašeptal Fjodor. „Zase ne, ne teď.“

Snažil se vzepřít narůstajícímu přívalu horka a zuřivosti, avšak bylo už pozdě a on to věděl. Jeho poslední vědomá myšlenka patřila Saše. Litoval, že jeho divoký poník ho do bitvy jistě doprovodí. Proti takovým protivníkům neměla naději přežít.

Pak se ho zmocnilo bojové šílenství.

Nisstyre se pod sněžnou pokrývkou zachvěl a pohnul. Po prodělaném pádu ho bolela každá kost a šlacha v těle. Útok ani trochu neočekával – jeho kouzlo mělo zneškodnit všechny pasti na dveřích – ale také byla pravda, že s lidmi, známými jako Rudí mágové, se ještě nikdy dřív nesetkal. Jestli tenhle pokus přežije, příště bude mnohem lépe připraven.

Konečně se vyhrabal ze závěje a zhluboka a trhaně se nadechl. Pak spatřil zjevení řítící se k němu dolů z kopce a málem zapomněl vydechnout.

Lidský muž – nebo to alespoň Nisstyre předpokládal – spěchal k mýtině. Tmavé vlasy se mu ježily kolem hlavy jako bodliny rozzuřeného ježka a tváře mu hořely intenzivním horkem. Válečníkův výraz zářil rudě při obyčejném i infračerveném vidění, přesto se mu koutky zvedaly do zneklidňujícího úsměvu. Zatímco dusal k bitvě, roztínal vzduch dlouhým mečem se širokou čepelí. Na první pohled vypadal válečník jako sedm stop vysoký obr, ovšem Nisstyre byl na iluze zvyklý, a tak ji dokázal prohlédnout. Muž byl ve skutečnosti ani ne šest stop vysoký, a i když se mohl pyšnit mohutnými svaly, neměl být ani zdaleka schopný mávat ohromným černým mečem takovým způsobem, jakým to očividně dělal. Čepel byla široká, její ostří vypadalo silné a tupé, přesto bylo každé máchnutí doprovázené jasně slyšitelným ostrým syknutím. Nějakým kouzlem, které ale Nisstyre neznal, byl tenhle válečník něčím víc, než by měl.