Elaine Cunningham - Spletité sítě

Ibn pokrčil rameny. „Strávili jsme spolu spoustu času, kapitáne. Myslel jsem si, že ti tohle varování dlužím. Nalož si s ním, jak chceš.“ S těmi slovy se obrátil na patě a vykročil ven.

„Tohle není tvůj přítel, panenko,“ varoval Hrolf Liriel. „Ibna jsem měl vždycky rád – teda tak rád, jak je to v jeho případě možný – ale občas má podivný nálady. Bude lepší si na něj dát pozor.“

Tohle varování znělo Liriel v hlavě ještě ve chvíli, kdy se probírala dlouhou dřevěnou budovou, jež skrývala ruathymské nakradené knižní poklady. Od chvíle, kdy včera přirazili ke břehu, na Ibna ani nepomyslela, a to ji teď nesmírně znepokojilo. Ignorovat nepřátele nepřinášelo drowům právě dlouhý život. Ovšem v jejím případě jich bylo tolik a měli tak různé podoby, že je jen těžko dokázala všechny udržet v hlavě.

V době, kdy odpolední slunce začalo vrhat dloužící se stíny, měla již jasnější představu o tom, čemu čelila. Prohledala každé zákoutí Zelené síně, aby o živelné sféře vody zjistila cokoliv, co se jen dalo. Vzhledem k tomu, že někdo z jejích nepřátel měl schopnost přivolat vodního elementála, dávalo smysl seznámit se s těmito silami co nejpodrobněji. Čím více četla, tím víc byla skrytým sokem a jeho mocí ohromená. Nejvíc ji zaujala jedna konkrétní pasáž a z ní vyplývající možnosti.

„ Nereidky ,“ četla nahlas. „Tito tvaroměnci ze živelné sféry vody lákají a topí neopatrné námořníky. Často na sebe berou podobu nádherných žen a čáry okouzlují muže, aby je přivedly do záhuby. Nereidky nosí duchovní šál, jenž obsahuje jejich esenci. Pokud je jim odňat, stávají se otrokyněmi jeho nového majitele. Kouzelník může takovou zotročenou nereidku přinutit poslouchat, a dokonce ji použít jako průvodkyni živelnou sférou vody.“

„Pověsti,“ poznamenal drsný, hluboký hlas. „Jen příběh skaldů a nic víc.“

Liriel zdvihla oči od čtení a upřela je na vesnického šamana. Bylo třeba říct, že na ni opravdu zapůsobil. Přestože byl Ulf mohutný muž, podařilo se mu vstoupit do místnosti, aniž by jej zaslechla.

„Víc než jenom pověst,“ pronesla přímo. „Myslím, že přímo dnes ráno jsem jednu z nich viděla, jak jde po pláži s nějakým mužem. Už tehdy jsem si myslela, že s tou ženou není něco v pořádku, ovšem až teď jsem se dočetla pravdu.“

Ulf se zatvářil nedůvěřivě. „Jestli je to pravda, co se potom stalo s tím mužem? Podle příběhů okouzlují nereidky muže, aby je pak utopily, ale dnes se nikdo neztratil.“

Drowí dívka pokrčila rameny. Tohle sice musela uznat, ovšem své teorie se nehodlala vzdát. Zamyšleně začala točit prstenem, který jí navlékli zlobři únosci. Jestli všechna utonutí měly na svědomí mořské sirény, tak by mohl být dobrý nápad dát jej Fjodorovi. Zdálo se totiž, že muži jsou k jejich kouzlům mnohem náchylnější než ženy. Přirozeně.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptal se šaman s typickou seveřanskou přímostí. „Co doufáš, že tady na Ruathymu najdeš?“

„Všechno to, co o mně řekli Hrolf a Fjodor, byla čistá pravda,“ odpověděla Liriel. „Přišla jsem kvůli výpravě za runovou magií, a až bude moje runa hotová, chci použít Poutníkův amulet, abych ji vyryla do Yggsdrasilova potomka.“

Ulf se zamračil. „Znáš potřebné rituály? Dokázala bys posvátný strom vůbec najít?“

„To bych chtěla od tebe.“

„Nebudu tě učit,“ pronesl šaman přímo. „To je nemožné. Žádný křehký elf nemá dost síly ani vůle, aby dokázal tvarovat runy.“

Liriel se naježila. „Mluví z tebe neznalost. Jen si vyber nějakou zkoušku, a jestli selžu – jako že ne – teprve potom budeš moct tvrdit, že znáš rozsah mých sil!“

V šamanových ledově modrých očích problikla jiskra zájmu. „Jsi odhodlaná. To ti musím nechat. Ale jinak tě musím zklamat. Nevyberu žádnou zkoušku. Jestli je tvoje hledání runy upřímné, tak za tebou zkoušky přijdou nevyhnutelně samy.“

„A když v nich obstojím, budeš mě učit?“ trvala Liriel na svém.

„Ještě jsi neobstála,“ odbyl ji Ulf chladně, „a já v tebe žádnou důvěru nevkládám. Novou runu je vždy třeba vykoupit, a to za cenu vyšší, než je většina ochotná zaplatit.“

Než mohla Liriel odpovědět, rozlétly se dřevěné dveře knihovny dokořán a dovnitř vpadl světlovlasý mladík. Liriel v něm okamžitě poznala Ivara, jednoho z jejích průvodců na cestě do Intharu. Tuniku měl potřísněnou krví a oči v bezvousé tváři vytřeštěné.

„Musíš se mnou!“ tahal Ivar šamana za rukáv. „Lovci… někteří z nich jsou mrtví a Aumark Lithyl…“

„První sekyra je po smrti? Jak to?“ chtěl vědět Ulf.

„Ne, stále žije, ale potřebuje ošetření. Blízko strže zaútočil divoký kanec a Aumarka ošklivě zřídil.“

Šaman se zachmuřil a spěšně mladíka, i se zvědavou Liriel za patami, následoval. Kolem dveří do kulatého dřevěného domu se mezitím shromáždil malý dav. Se šamanovým příchodem se okamžitě rozestoupil. Liriel na chvíli zaváhala, ale pak se protlačila za ním. Správně usoudila, že bude mít příliš práce, než aby ztrácel čas jejím odháněním, a tak zaujala místo u zaoblené zdi, odkud mohla vše pozorovat a nepřekážet.

Zraněný náčelník ležel v rychle rostoucí kaluži krve. V boku měl hlubokou ránu, kde jej potrhal kancův klekták. Ulf ji za neustálé litanie pomazal bylinnou mastí a ovázal plátnem. Další byliny přihodil do ohně a místnost okamžitě zaplnil výrazně vonící dým. Liriel si se zájmem povšimla, že v bylinách, vonném dýmu i litanii se skrývala jemná magie. Aumarkovo zranění však bylo příliš hluboké a severská kouzla nebyla dost silná, aby krvácení včas zastavila. Obvazy se již stihly zabarvit krví.

Dívka si přiklekla vedle namáhajícího se šamana. „Ustup,“ poručila. Ulf ztuhnul, ale nakonec s rázným přikývnutím ustoupil.

Liriel odtáhla obvazy, položila jednu štíhlou ruku na okraj zející rány a druhou sevřela amulet Lloth. Zavřela oči a představovala si čarovnou temnotu svého domova – pevnosti Pavoučí královny – a pak se zaměřila na slova kněžského kouzla. Zároveň usilovně pátrala po něčem, co by Lloth nabídla výměnou za dar léčení, o nějž se chystala žádat. Lloth, zlá bohyně drowů a chaosu, neměla sebemenší důvod, proč by se měla o lidského válečníka starat, takže jí musela nějaký důvod poskytnout.

„K téhle zemi se blíží střetnutí mocných sil,“ modlila se mumlavě drowím jazykem. „Jasně to cítím, ačkoliv ještě neznám jména těch, co budou bojovat. Uzdrav tohoto vojevůdce a já stanu v boji po jeho boku jako kněžka Lloth. Drowové rozpoutali válku na povrchu a prohráli. Tahle válka však bude vybojovaná ve tvém jménu a bude vítězná. Všichni ti, kteří kráčejí pod sluncem, poznají skutečnou moc Lloth!“

Amulet jí v ruce zabrněl mocí. Podařilo se jí přilákat pozornost nevyzpytatelné bohyně. Spěšně pronesla slova kněžské modlitby a připravila se na tok moci skrz její tělo do bledého ruathymského válečníka. Ozvalo se ostré zasyčení a roztřepené okraje rány se pod její rukou stáhly k sobě. Aumarkovo tělo se při tom drastickém léčení zachvělo a pak opět ochablo.

Vyčerpaná a dezorientovaná Liriel otevřela oči a pomalu se vymanila z proudu léčivé síly. S úlevou si všimla, že náčelník začal hluboce oddechovat a do zvrásněných tváří se mu vrací zdravá barva.