John Flanagan - Ledová země

Odmlčel se a Filemon svraštil čelo ve snaze pochopit, co mu tím sděluje.

„Přejete si, abychom vás doprovodili?“ zeptal se nakonec. „Máme jet s vámi?“

Halt zavrtěl hlavou. „Já už nikdy nechci nikoho z vás vidět,“ prohlásil zpříma. „Nechci nic od tohohle hradu, nic od jeho obyvatel. Vezmu si Deparnieuxova koně, protože jako vítěz souboje na něj mám právo. Pokud jde o to ostatní, klidně si to vem ty: hrad, zařízení, kořist, jídlo, všechno. Jestli to dokážeš uhájit před svými kumpány, máš to mít.“

Filemon nevěřícně kroutil hlavou. Takové neuvěřitelné štěstí! Cizinec hodlal odjet a hrad se vším všudy nechával jemu — obyčejnému kapitánovi tělesné stráže. Tiše si pro sebe hvízdl. Stane se po Deparnieuxovi vládcem zdejšího kraje. Bude z něj lord s hradem, ozbrojenci a sloužícími, kteří budou plnit jeho rozkazy!

„Ještě dvě věci,“ přetrhl Halt jeho zálibné úvahy. „Okamžitě propustíš ty lidi z klecí. A co se týče hradních sloužících a otroků, dám jim na vybranou, jestli chtějí zůstat, nebo odejít. Rozhodně je nehodlám nutit, aby zůstali u tebe.“

Kapitánovo ježaté obočí se při tom prohlášení stáhlo. Otevřel ústa, aby něco namítl, ale při pohledu do Haltových očí si to rozmyslel. Byly chladné, odhodlané a tvrdé.

„U tebe, nebo u tvého nástupce,“ dodal Halt. „Rozhodni se sám. Zkus něco namítnout a stejnou příležitost dostane ten, kdo přijde po tobě, až tě zabiju.“

Když Filemon ta slova uslyšel, pochopil, že Halt by se splněním hrozby neotálel. Buď on, nebo ten urostlý mládenec na bojovém koni by s ním bez milosti zatočili.

Zvažoval své možnosti: zlato, šperky, dobře zaopatřený hrad, jednotka ozbrojenců, která za ním půjde, protože jim bude moct zaplatit, a na druhé straně možný nedostatek služebnictva.

Nebo smrt, tady a hned.

„Přijímám,“ řekl.

Konec konců, pomyslel si Filemon, většina sluhů a otroků stejně nebude mít kam jít. Bylo dost pravděpodobné, že se rozhodnou zůstat na hradě v nezdolné lidské naději, že jejich osud vlastně nemůže být o moc horší a možná se dokonce o trochu zlepší.

Halt zvolna kývl hlavou. „Čekal jsem, že to uděláš.“

Evanlyn soustředěně svraštila čelo a se špičkou jazyka vystrčenou mezi zuby začala přiřezávat kus měkké kůže do správného tvaru.

Věděla, že si nemůže dovolit žádnou chybu. Našla ten kousek v přístavku, z kterého udělala stáj pro ponyho, a kůže bylo přesně tolik, kolik potřebovala. Byla měkká, pružná a jemná. Ve stáji viděla různé zbytky řemenů a postrojů, ale ty byly vysušené a tvrdé. Tohle byl kousek, jaký se jí hodil.

Evanlyn vyráběla prak.

Už vzdala pokusy naučit se trochu střílet z luku. Usoudila, že dřív, než by dokázala trefit alespoň stodolu, dávno by s Willem umřeli hlady. Povzdechla si. Být vychována jako princezna mělo nepochybně své nevýhody. Vyznala se v šití a vyšívání, poznala dobré víno, uměla uspořádat hostinu pro tucet šlechticů i s manželkami. Dovedla rozdělovat práci sloužícím a při nejnudnějších královských ceremoniálech vydržela celé hodiny sedět vzpřímeně a předstírat, že ji to zajímá.

To všechno bylo sice hezké, ale tady a teď se jí žádná z těch dovedností moc nehodila. Litovala, že v minulosti nevěnovala pár hodin základům lukostřelby. Nerada si přiznávala, že s lukem nic nesvede.

Ale prak! To bylo něco jiného. Když byla malá holka, vyrobili si ještě se dvěma bratranci praky, potulovali se v lesích kolem hradu Araluenu a strefovali se kamením do všeho možného. Vzpomínala si, že jí to šlo docela dobře.

Když měla desáté narozeniny, otec k její velké zlosti rozhodl, že je na čase, aby jeho dcera přestala vyrůstat jako nějaký rošťák a začala se učit způsobům urozené dámy. Toulky po okolí a střílení z praku skončily. Nastoupily vyšívání a příprava hostin.

Doufala, že se jí zacházení s prakem vybaví natolik, aby jí při troše cvičení teď posloužilo.

Při vzpomínce na královské dny na hradě Araluenu se pousmála. Byly tady tomu všemu na hony vzdálené. Dnes uměla jiné věci, pomyslela si hořce. Dokázala táhnout poníka po pás hlubokým sněhem, spát venku, koupala se mnohem méně, než by bylo ve slušné společnosti přípustné, a při troše štěstí by mohla dokonce zabít, vykuchat a uvařit vlastní úlovek.

Což by platilo pochopitelně jen v případě, že se jí povede vyrobit ten zatrápený prak. Vytvarovala kus měkké kůže podle velkého oblého kamene, zabalila ho do ní a kůži kolem kamene napnula, aby se vytvořila kolébka. Rozbalovala a zahalovala kámen znovu a znovu a vtlačovala jeho tvar do kůže. Rozbolely ji ruce námahou a mlhavě si vzpomínala, že když byla malá, tuhle část za ni dělali sluhové.

„Já jsem vážně skoro k ničemu,“ zabručela si pro sebe.

Ve skutečnosti se podceňovala. Její odvaha, odhodlání i věrnost byly obrovské, stejně jako vynalézavost.

Ve srovnání s někým, kdo vyrostl v obyčejných podmínkách, Evanlyn ne vždy našla nejlepší cestu, jak se vypořádat s potížemi. Ale vždycky našla alespoň nějakou. Nikdy se nevzdávala. A právě cílevědomost a schopnost přizpůsobit se by z ní učinily dobrou panovnici, kdyby se jí někdy podařilo dostat se zpátky do Araluenu.

Zaslechla šramot a otočila se. Srdce se jí sevřelo, když za sebou uviděla stát Willa. Jeho oči byly prázdné, výraz netečný. Na krátký, hrozný okamžik si pomyslela, že po ní chce další dávku hřejivé trávy. Zaplavila ji úzkost. Od poslední dávky uplynulo čtrnáct dní. Když mu ji dala, pytlíček zůstal v podstatě prázdný. Netušila, co by se dělo, kdyby to na něj zase přišlo.

Den co den žila v neustálém strachu, že Will bude chtít další trávu, a ten strach se mísil se zoufale živenou nadějí, že je třeba už vyléčený. Od toho dne, kdy povolil tětivu luku, čekala na další náznaky, že se mu vrací paměť. Ale marně.

Will ukázal na džbán s vodou na lavici a Evanlyn si oddechla úlevou. Nalila mu hrnek vody a on se odkolébal, s myslí stále upřenou k dalekým místům, která jsou známá pouze závislým. Uvědomila si, že vyléčený dosud není, ale aspoň že ten okamžik, jenž ji děsil, se prozatím odkládal.

Oči se jí zamžily slzami. Rychle je utřela a vrátila se k práci. Už předtím uřízla dva dlouhé proužky kůže ze sedlového vaku a nyní je připevnila každý z jedné strany kolébky. Vložila kámen do praku a na zkoušku s ním zatočila. Uběhlo sice hodně času, ale něco si vybavovala. Kámen měl přesnou hmotnost a dobře seděl v kolébce. Podívala se na Willa. Krčil se u stěny chaty, oči měl zavřené a pro svět byl ztracený. Věděla, že takhle zůstane celé hodiny.

„Nemá smysl dál mařit čas,“ řekla si pro sebe a potom zavolala na Willa: „Wille, jdu na lov. Hned jsem zpátky.“

Sebrala zásobu oblázků a vyrazila. Předchozí pokusy s lukem ji poučily, že když byla chata obydlená, divoká zvěř se jí obloukem vyhýbala. Špatná zkušenost z minulosti, pomyslela si. S jejími loveckými pokusy to určitě nemělo nic společného.

Cestou využila příležitost a procvičovala se ve vrhání. Vložila kámen do praku a zatočila s ním nad hlavou. Když temně svištěl, uvolnila jedno z ramen a vrhla kámen směrem k nedalekým stromům.

Zpočátku nebyly výsledky nijak povzbudivé. Rychlost byla dobrá, ale žalostně chyběla přesnost. Když však neúnavně házela dál, začala se jí vracet někdejší zručnost. Kameny, které vypouštěla, stále častěji zasahovaly cíl.