John Flanagan - Ledová země

Kroužková košile sice náraz šípu ztlumila, ale hrot, ostrý jako břitva, ji přece jen prorazil a pronikl do masa. Bylo to bolestivé, ale lehké zranění, pomyslel si a rychle zahýbal paží, aby měl jistotu, že nebyl poraněn žádný důležitý sval či šlacha. Kdyby se měl souboj protahovat, mohla by ruka tuhnout a ztěžovat obranu štítem.

I tak bylo zranění nepříjemné. Zatraceně nepříjemné, přidal, když ucítil, jak mu teplá krev stéká do podpaží. Halt mu za to zaplatí, sliboval si. A draze.

Protože teď Deparnieux nabyl přesvědčení, že Haltův plán pochopil. Chtěl mu znemožnit výhled tím, že ho bude ustavičně nutit, aby při útoku v posledním okamžiku zvedal štít a chránil si oči, a potom uhne stranou, až ho útočící Deparnieux bude míjet.

Jenže rytíř neměl vůbec v úmyslu přistoupit na Haltovu hru. Místo prudkého útoku s napřaženým kopím chtěl zvolit pomalejší, uvážlivější postup. Sílu a prudkost útoku vlastně ani nepotřeboval. Neměl proti sobě rytíře v brnění, který by se ho pokoušel vyhodit ze sedla. Uprostřed bojiště proti němu stál osamělý pěšák.

Když si to naplánoval, odhodil zbytečné kopí na zem, sáhl si na záda a ulomil dřík šípu u samého ramene. Mrštil ho za kopím.

Nato vytasil široký meč a pobídl koně do volného cvalu k místu, kde na něj čekal Halt.

Držel si Halta po levé ruce, aby mohl štítem dobře odrážet šípy. Dlouhým mečem v pravé ruce zlehka opisoval drobné kroužky a vnímal jeho důvěrně známou hmotnost i dokonalou vyváženost.

Horác nyní přihlížel s rozbušeným srdcem. Teď už mohl souboj vést pouze k jedinému konci. Jakmile Deparnieux zanechal zbrklých nájezdů a začal postupovat promyšleněji, znamenalo to pro Halta vážné problémy. Horác věděl, že devět z deseti rytířů by bezhlavě pokračovalo v útocích, byli by rozzuření Haltovou taktikou a odhodlaní rozdrtit ho silou. Deparnieux, jak Horác viděl, byl tím jedním rytířem z deseti, který rychle pochopil bláhovost takového počínání a přišel na to, jak Halta připravit o jeho největší výhodu.

Rytíř na koni byl od malé postavy vzdálen jen padesát kroků a zvolna se přibližoval. Stejně jako předtím se luk mihl vzhůru a vypustil šíp. Deparnieux hbitě, téměř s opovržením, trhl štítem do výše, aby šíp odrazil. Uslyšel, jak při dopadu zvonivě zaskřípal, a opět štít spustil dolů. Spatřil další šíp, zacílený na jeho hlavu. Viděl, že střelec pouští tětivu a znovu zdvihl štít. Šíp prudce vylétl směrem k němu.

Byla tu však jedna důležitá maličkost, o níž nevěděl.

Tento šíp byl jedním ze tří, které si Halt zastrčil do vysoké boty. Byl jiný, měl podstatně těžší hrot, vyrobený z tvrzené oceli. Na rozdíl od běžných válečných šípů v Haltově toulci neměl široký hrot listového tvaru. Hrot byl tvarovaný spíše jako špička dláta se čtyřmi malými trny okolo, které sloužily k tomu, aby nesklouzl po rytířově brnění a pronikl skrz něj až do těla.

Byl to šíp určený k proražení pancíře a Halt se jeho tajemství naučil před lety od divokých jízdních lučištníků z východních stepí.

Šíp vylétl z luku. Jelikož Deparnieux zdvihl štít, nemohl vůbec vidět, že hrot je těžší a šíp dopadne níž, než kam mířil. Šíp se obloukem snesl pod přizvednutý štít a zajel do nekrytého náprsního krunýře, aniž by výrazně ztratil na rychlosti a síle.

Deparnieux to slyšel. Tupý náraz kovu o kov — spíš zadunění než zařinčení. Divil se, co se to stalo. Pak ucítil bodavou bolest, prudkou palčivou křeč, která vycházela z levé strany, rychle se šířila a potom zachvátila celé jeho tělo.

Když dopadl na travnaté kolbiště, necítil už nic.

Halt sklonil luk k zemi. Povolil tětivu a druhý šíp k proražení pancíře, už založený a připravený, vrátil zpátky do toulce.

Pán hradu Montsombre ležel nehybně v trávě. V malém zástupu diváků, kteří vyšli z hradu, aby sledovali souboj, zavládlo ohromené ticho. Nevěděli, jak se zachovat. Takový výsledek nikdo nečekal. Sloužící, kuchaři i pomocníci z koníren se nesměle začínali radovat. Deparnieux nikdy nebyl oblíbený pán. Bičování a železné klece, které používal, kdykoli se mu někdo ze sloužících znelíbil, se o to postaraly. Ale do muže, jenž ho právě zabil, nevkládali příliš velké naděje. Pochopitelně předpokládali, že vousatý cizinec zabil jejich pána proto, aby sám převzal vládu nad Montsombre. Tak to v Galice chodilo a oni už měli zkušenost, že nový pán nepřinesl žádné ulehčení jejich údělu. Sám Deparnieux před několika lety porazil předchozího krutovládce. Takže i když cítili jisté uspokojení, že surový a nelítostný černý rytíř je mrtev, mnoho si od jeho nástupce neslibovali.

Pro ozbrojence, kteří tvořili Deparnieuxovu družinu, to znamenalo něco trochu jiného. Cítili vůči mrtvému muži přinejmenším jistý závazek, i když nazývat ho věrností by bylo nadnesené. Ale za ty roky je dovedl k četným vítězstvím a tučné kořisti, takže nyní tři z nich vyrazili směrem k Haltovi a ruce jim sjely k jilcům mečů.

Jakmile to Horác zpozoroval, pobídl Kikra vpřed, aby se dostal mezi ně a svého druha. Ocel se řinčivě otřela o kůži, Horácův meč vyjel z pochvy a na jeho ostří blýskavě dopadl svit odpoledního slunce. Muži zaváhali. Znali Horácovu pověst a žádný z nich se nepokládal za tak zdatného šermíře, aby se pustil do křížku s tímhle mladíkem. Věděli si rady v běžné bitvě, ve zmatku a vřavě, ale ne v souboji, který vyžadoval chladnou rozvahu.

„Přiveď koně,“ zavolal Halt na Horáce. Učeň se překvapeně rozhlížel. Halt se nepohnul. Stál s nohama mírně rozkročenýma, bokem k blížícím se ozbrojencům. V tětivě luku byl opět vložen šíp, i když luk zůstával skloněný.

„Cože?“ nechápal Horác. Hraničář kývl směrem k bojovému koni hradního pána, který nejistě hrabal kopyty a pohazoval hlavou.

„Toho koně. Teď je můj. Přiveď mi ho,“ zopakoval a Horác pomalým cvalem dojel na Kikrovi k černému koni, shýbl se a uchopil jeho uzdu. Musel kvůli tomu zasunout meč do pochvy, a tak předtím vyslal letmý ostražitý pohled směrem ke třem ozbrojencům — a tuctu dalších, kteří stáli za nimi a dosud se nerozhodli tak ani tak.

„Kapitán osobní stráže!“ zakřičel Halt. „Kde je?“

Z většího hloučku ozbrojenců vykročil o krok vpřed podsaditý muž v poloviční zbroji. Halt na něj chvíli hleděl a potom znovu zavolal: „Jak se jmenuješ?“

Kapitán váhal. Věděl, že vítěz takového souboje obvykle neměnil dosavadní poměry, takže život na Montsombre by mohl běžet dál bez větších změn. Jenže kapitán zároveň věděl, že nový velitel se velmi často rozhodl degradovat nebo dokonce odstranit nejvyšší důstojníky bývalého vládce. Ale kdyby se nepředstavil, stejně by ho to nezachránilo. Ostatní by se ho rychle zbavili, kdyby jim to mohlo přinést nějakou výhodu. Rozhodl se.

„Filemon, můj pane,“ oznámil. Haltův pohled se do něj zabodl a nastalo dlouhé, napjaté ticho.

„Pojď sem, Filemone,“ vyzval ho nakonec Halt. Zároveň vrátil šíp do toulce a navlékl si dlouhý luk přes levé rameno. Pro kapitána znamenal ten pohyb povzbuzení, i když vůbec nepochyboval, že kdyby Halt chtěl, luk by stáhl a vystřelil několik šípů dřív, než by stačil mrknout. Opatrně, roztřesený obavami, postupoval k malému muži. Když se dostal už dost blízko, Halt promluvil.

„Nemám žádný zájem zdržet se tu déle, než potřebuji,“ oznámil klidně. „Za měsíc budou volné průsmyky mezi Teutlandem a Skandií a já a můj společník se vydáme na cestu.“