John Flanagan - Ledová země

Evanlyn ztuhla a vyčkávala, dokud se zvířátko nepřesvědčilo, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, a nezačalo odhrabávat sníh předními tlapkami, aby se dostalo k mokré zakrslé trávě pod ním. Málem ani nedýchala a sledovala, jak se králík znovu začíná pást a pak, tentokrát s očima sklopenýma k luku, vsunula šíp do tětivy zářezem k tomu určeným.

V příslušném místě byla tětiva zesílená tenkým omotaným provázkem, aby šíp seděl nasazený a nebylo třeba přidržovat ho prsty. Šíp držel bezpečně, ale zlehka, a při uvolnění tětivy okamžitě vylétl na svoji dráhu.

Evanlyn zdvihla luk a pravou rukou začala napínat tětivu. Věděla, že to nedělá správně. Svého času viděla dost lukostřelců na to, aby jí bylo jasné, že takhle to prostě nedělali. Začínalo jí docházet, že pozorovat zkušeného lukostřelce a snažit se napodobit jeho pohyby jsou dvě úplně odlišné věci. Pamatovala si, že Will dokázal vložit šíp a natáhnout tětivu jedním hladkým, přirozeným a zdánlivě snadným pohybem. Uměla si ten pohyb v duchu vybavit, bylo ale naprosto nad její síly ho provést. Místo toho se jí zdvižený luk třásl v ruce, šíp v tětivě přidržoval pokrčený ukazováček a palec a Evanlyn se snažila přitahovat tětivu jen silou prstů a paže.

Tímto způsobem se jí podařilo napnout luk zhruba z poloviny, ne víc. Zlostně sevřela rty. Muselo to stačit. Přivřela oko a zašilhala dolů na šíp ve snaze zacílit na malého tvora, který se spokojeně popásal a nedbal na smrtelné nebezpečí číhající mezi stromy na okraji lesního palouku. Spíš v naději než s jistotou Evanlyn vypustila šíp.

Staly se tři věci.

Luk sebou škubl a vrhl šíp dobrých deset stop mimo cíl. Šíp sám o sobě vyšel z luku silou, kterou by sotva dokázala něco probodnout, a tětiva bolestivě plácla Evanlyn do předloktí. Zaječela a upustila luk. Šíp se odrazil od kmene stromu a zapadl do lesa na druhém konci palouku. Králík se opět vztyčil a zíral na ni. Vypadal, jako by zmateně natahoval krk, aby ji lépe viděl. Pak se spustil na všechny čtyři a pomalu odhopkal pryč z palouku mezi stromy.

Za víc mu to smrtelné ohrožení, stahující se nad jeho hlavou, nestálo, pomyslela si hořce Evanlyn.

Sebrala luk a třela si bolavé místo, kam ji udeřila tětiva. Vydala se hledat šíp. Po desetiminutovém hledání se rozhodla, že bude muset zůstat ztracený. Mrzutě zamířila zpátky do chaty.

„Asi bych měla s lukem trochu víc cvičit,“ mumlala si pro sebe.

Byl to její druhý pokus něco ulovit. První byl také neúspěšný a zrovna tak skličující. Nejmíň popáté si povzdechla při pomyšlení, že kdyby Will byl zdravý, bylo by pro něj hračkou obstarat s tímhle lukem nějakou potravu.

Luk mu pochopitelně ukázala. Doufala, že pohled na něj v něm vykřesá alespoň jiskřičku vzpomínky. Jenže on pouze civěl s tím tupým, lhostejným výrazem, s kterým se v poslední době tak důvěrně seznámila.

Přes noc napadl nový sníh, a když se vlekla zpět do chaty, sahal jí až po kolena. Předtím už týden nesněžilo, což ji přimělo k zamyšlení. Měli za sebou určitě víc než polovinu zimy, a až nakonec přijde jaro, Skandijci z Hallasholmu opět začnou lovit ve zdejších horách. Někteří možná budou chtít používat chatu, v níž s Willem přečkávali zimu. Will by měl být do té doby zdráv, aby se mohli vydat na dlouhou pouť k jihu, a ona netušila, jak dlouho může uzdravování ještě trvat. Will na tom snad byl den ode dne lépe, ale jistá si být nemohla. Vlastně ani nemohla vědět, kolik času jim zbývalo, než nastane jarní tání a sníh zmizí.

Věděla, že bojují s časem. Nevěděla však, kolik jim ho vlastně ještě zbývalo. Mohl vypršet kdykoli.

Chata se už objevila v dohledu. Viděla, že z komína vychází nepatrný proužek dýmu, a ulevilo se jí. Když předtím odcházela, pořádně přiložila a doufala, že oheň vydrží hořet celou dobu, co bude pryč. Jak zjistila, nic tak nevezme chuť do života, jako když se člověk vrátí domů mokrý a promrzlý k vyhaslému ohni.

Přirozeně nemohla v žádném případě od Willa očekávat, že se v její nepřítomnosti o oheň postará. Ani tak jednoduchou věc by v současném stavu nezvládl. Uvědomovala si, že to není proto, že by se mu nechtělo. On se prostě nestaral o nic jen o své nejzákladnější potřeby: jedl, spal a občas za ní přišel s tím prosebným výrazem v očích, žadonícím o další hřejivou trávu. Alespoň že už to nějakou dobu neudělal, utěšovala se.

Po zbytek času jen vysedával tam, kde se právě nacházel, civěl na podlahu, do dlaně, na kus dřeva nebo na cokoli jiného, nač mu zrovna padl zrak.

Když Evanlyn strčila do dveří chaty, kožené závěsy zavrzaly. Stačilo to, aby upoutala Willovu pozornost. Seděl se zkříženýma nohama na podlaze uprostřed místnosti, v podstatě tam, kde byl, když před několika hodinami odcházela.

„Ahoj, Wille. Už jsem tady,“ pozdravila ho a záměrně se usmála. Snažila se o to pořád v naději, že jednoho dne jí odpoví.

Ten den zřejmě ještě nepřišel. Chlapec neprojevil žádný zájem ani snahu odpovědět jí na pozdrav. Tiše si povzdechla a opřela malý luk o stěnu hned za dveřmi. Matně si uvědomovala, že by měla povolit tětivu, ale v tu chvíli na to neměla vůbec náladu.

Přešla ke spížce a vyndala kousek sušeného masa z jejich scvrklé zásoby. Bylo tam i proso, a tak začala chystat proso ochucené trochou masa, což bylo v posledních několika týdnech jejich základní jídlo. Dala vařit vodu a do ní vložila kousíček masa, aby se udělal alespoň slabě ochucený vývar.

Odměřila hrníček prosa, a právě když ho sypala do rendlíku, ozvalo se odněkud za jejími zády zaharašení. Otočila se a zjistila, že Will se z polohy, kterou zaujímal po většinu odpoledne, přemístil jinam. Přesedl si ke dveřím. Netušila, co ho přimělo k pohybu, a myslela, že to nejspíš udělal jen tak.

Pak uviděla, o co šlo, překvapením vyjekla a rozlila trochu drahocenného vývaru.

Malý luk byl stále opřený o stěnu u dveří. Ale tětiva byla povolená.

Deparnieuxovi poddaní byli od časného rána na nohou a kosili vysokou trávu na turnajové louce před hradem Montsombre. Galický rytíř nechtěl v nadcházejícím souboji nic ponechat náhodě. Už byl svědkem toho, že bojoví koně při cvalu ve vysoké trávě upadli, takže chtěl mít jistotu, že na tomto kolbišti žádné takové nebezpečí hrozit nebude.

Nyní, hodinu po poledni, vyjel z výpadové brány, kterou použil i při posledním souboji. Vůbec nepochyboval, že Halta porazí. Zároveň však malého cizince nikterak nepodceňoval. Přihlížel vytrvalému cvičení, jemuž se Halt s Horácem věnovali, a věděl, že tenhle Araluenec je výjimečně schopný lukostřelec. Neměl pochybnosti o taktice, kterou jeho protivník použije. Jasně vyplývala z nácviku. Deparnieux se usmíval pod vousy. Haltova taktika před bojem byla zajímavá. Neustálý pohled na šíp, který se zabodává do průzoru hledí rychle se pohybující helmice, by možná stačil na to, aby většinu protivníků vyvedl z míry. Ale jestli Deparnieux neměl téměř žádné pochybnosti o Haltových schopnostech, tím méně pochyboval o svých. Jeho reflexy byly bleskově rychlé a byl si jistý, že Haltův šíp vykryje svým štítem.

Prošedivělý Araluenec zřejmě svého protivníka špatně odhadl, pomyslel si, a ta skutečnost ho mírně rozladila. Tolik si od toho cizince sliboval. Teď se zdálo, že z prvních dojmů mnoho nezbylo. Halt byl vynikající lukostřelec, to bylo vše. Neměl žádné nadpřirozené ani tajemné schopnosti. Vlastně, uvažoval vládce hradu, to byl poněkud omezený a dost nudný chlapík, který si o sobě moc myslel. Pochyboval o Haltově královském původu, ale na tom mu teď už nezáleželo. Ten člověk si zasloužil zemřít a Deparnieux byl připraven mu tu laskavost s radostí prokázat.