John Flanagan - Výkupné za Eraka

Evanlyn počkala, až dokašlal, pak ho zatahala za rukáv a přiměla ho, aby jí pohlédl do očí.

„Značnou ‚od‘,“ řekla a napodobila jeho váhání. „Chystal ses říct ‚odměnu‘?“

„Ano.“ Slovo se přes Seletinovy náhle sevřené rty muselo prodrat.

„Dovol, abych si něco ujasnila,“ zamyšleně řekla Evanlyn. „Kdo vlastně Júsala zajal? Myslím, kdo ho skutečně přemohl?“ Zahleděla se na hvězdy, obočí hloubavě stažené. Pak se obočí srovnalo a dívka šťastně prohlásila: „Jé, už si vzpomínám! To já! A můj malý prak!“

„Má pravdu,“ řekl Umar a pousmál se. „Jestli má někdo právo rozhodnout o jeho osudu, tak je to ona.“

„Takže já bych měla nárok na tu ‚značnou odměnu‘, o které ses zmínil?“

Seletin byl v nepříjemném postavení. Kdyby se jednání odehrávalo v Al Šabě nebo v Mararoku, byl by ve výhodě, protože jeho názor by byl podepřen velkým počtem ozbrojenců. Jenže tady byli jedinou významnou silou Bedullini a jejich vůdce se podle všeho stavěl na Evanlyninu stranu. Vakír navíc musel uznat, že všechny její požadavky jsou jistým způsobem oprávněné. V době, kdy byl Erak zachráněn, nebyl v jeho moci — a tím, kdo srazil Júsala, byla araluenská princezna. Přísně vzato, tualažský válečný vůdce byl jejím zajatcem. Přísně vzato, princezna nedlužila Seletinovi nic a on jí byl dlužen odměnu. Rozhovor se ani zdaleka nevyvíjel podle jeho představ.

„Dobrá, dejme se do toho,“ prohlásila Evanlyn. Odložila chování malé holčičky a náhle byla rázná. „Seletine, domnívám se, že ti přece jen něco dlužíme. Ale ne šedesát šest tisíc rílů. A rozhodně jsme dlužní Umarovi a jeho Bedullinům, protože bez nich by Erak byl pořád Júsalovým zajatcem.“

„My jsme to nedělali pro peníze, ale z přátelství,“ namítl Umar, a když zmínil přátelství, ukázal na Willa. Evanlyn přikývla na souhlas.

„Vždycky to můžeš vzít zpátky, jestli budeš chtít,“ řekla, a když si Umar pospíšil s odmítavým posunkem, usmála se. „Takže tady je nabídka: Jsem ochotná zaplatit Umarovi a jeho lidem za jejich pomoc dvacet tisíc rílů.“

Odmlčela se a rozhlédla se po souhlasných a pochvalných výrazech kolem ohně. Pokračovala: „Stejnou částku zaplatím tobě, Seletine. Dvacet tisíc. Myslím, že něco bys dostat měl.“ Než stačil vakír cokoliv říct, dodala: „A vzdám se ‚značné odměny‘ za Júsala. Máš ho mít. Nech si ho. Uřízni mu uši. Hoď ho do studny, jestli se ti zlíbí. Já ho nechci. Je to čestné jednání?“

Seletin váhal, ale pak se prosadil jeho smysl pro spravedlnost. Nabídka ve skutečnosti znamenala víc než čtyřicet tisíc. Princezna nemusela nabídnout nic a uspěla by s tím.

„Je to čestné. Rád přijímám,“ prohlásil.

Také Erak souhlasně přikyvoval. Napadlo ho, že Evanlyn celou záležitost vyřešila jako moudrý vládce. Vládkyně, opravil se.

„Jsi velice šlechetná, princezno,“ řekl a mile se na ni usmál. Evanlyn na něj pohlédla, s jedním obočím povytaženým.

„Ne, to nejsem,“ řekla. „To ty. Nezapomeň, že těch čtyřicet tisíc splatíš mému otci.“

„Ach, ano… samozřejmě,“ řekl Erak. Měl pocit, že ho píchá u srdce. Když Skandijci přicházeli o peníze, mívali takový pocit často. Najednou už mu vůbec nebylo do smíchu.

Jednání krátce nato skončilo a Evanlyn odcházela do svého stanu. Zlehka se přidržovala Haltovy paže, a když byli mimo doslech bedullinských i aridských uší, obrátila se k němu s mírnou obavou.

„Halte, jak jsem to zvládla?“

Napadlo ji, že stejně jako ostatní i ona chce slyšet uznání především od Halta. Otočil k ní svoji stále vážnou vousatou tvář a pomalu kroutil hlavou.

„Bůh mi odpusť, stvořil jsem netvora,“ řekl.

Pak se usmál a jemně ji poplácal po ruce. „A jsem na tebe moc pyšný.“

Will s Haltem seděli naproti sobě u prostého dřevěného stolu v Haltově chatě na kraji lesa.

Will se popáté v posledních pěti minutách pohledem přesvědčoval, že stejnokroj, který má na sobě, je čistý a upravený, že kožený opasek i dvojité pouzdro na nože jsou navoskované a nablýskané. Tak nenápadně, jak to jen šlo, zvedl ruku a přihladil si vlasy. Pak si prohlédl nehty, aby se ujistil, že během čtyřiceti vteřin od poslední prohlídky se za ně nedostala špína nebo mastnota.

„Nejdeš na módní přehlídku,“ usadil ho Halt. Vypadal naprosto uvolněně. Jenže Halt tak vypadal vždycky. Naproti tomu Will byl jako na jehlách. Za jednu věc byl vděčný — že si nemusí obléct nový slavnostní stejnokroj, který Crowley vymyslel na Haltovu svatbu. Tradice stanovila, že v Den vyřazení nosili učňové všední stejnokroj. Will pochyboval, že bílou košili a halenu z jemné kůže by dnes dokázal udržet v čistotě. Určitě by se mu podařilo je něčím pobryndat.

„Zajímalo by mě, co Crowleyho zdrželo?“ prohodil Halt. A jako na zavolanou se z malé verandy před chatou ozvaly kroky. Dveře se rázně otevřely a dovnitř se vhrnul Crowley, s hlavou skloněnou a s koženými deskami zastrčenými pod paží.

„Já vím! Já vím! Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat! Cestou jsem se zdržel, ale teď už jsem konečně tady, že?“

Když se znenadání objevil velitel sboru, Will vyskočil ze židle a postavil se do pozoru. Teď se divil, proč to udělal, protože nikdy předtím neměl pocit, že je to v Crowleyho přítomnosti nutné. Crowley na něj trochu rozpačitě pohlédl a pokynul mu, aby se zase posadil.

„Wille, sedni si, jsem přece starý známý. Vždyť víš, že na formality si moc nepotrpíme.“

„Ano, pane,“ odpověděl Will.

Halt povytáhl na Crowleyho jedno obočí. „Mně pane v životě neřekl,“ prohlásil.

Crowley pokrčil rameny. „Možná si mě chce naklonit. Abych třeba nezměnil názor a nenechal ho v učení ještě jeden rok.“

Halt moudře pokýval hlavou. „To by mohlo být ono.“

Will se díval z jednoho na druhého a neklidně si olízl rty. Nebyl si jistý, co by měl ode Dne vyřazení očekávat. Předpokládal, že bude trochu slavnostnější. Něčím výjimečný. Jenomže, jak pravil Crowley, byli hraničáři. Možná že Den vyřazení je jako každý jiný den. Pokud se ovšem nejedná o vaše vyřazení.

Crowley si přitáhl ke stolu židli, posadil se a vysypal z kožených desek papíry. Vytáhl psací brk a kalamář s inkoustem. Otevřel kalamář, začal listovat papíry a při pročítání úředních listin si pro sebe mumlal.

„Dobrá! Dáme se do toho! Tak… ty… Will… jsi se uplynulých pět let cvičil jako učeň hraničáře Halta z Redmontského léna a tak dále a tak dále. Prokázal jsi potřebnou úroveň dovedností při zacházení se zbraněmi, jaké hraničář používá — luk, saxonský nůž, vrhací nůž.“

Odmlčel se a pohlédl na Halta. „Takové dovednosti prokázal, že ano? Jistě že ano,“ pokračoval dřív, než Halt stačil odpovědět. „Dále jsi důstojníkem ve službách krále a tak podobně…“ Opět zvedl hlavu. „Ty papíry jsou trochu upovídané, že? Ale já se musím tvářit, že je čtu. A tak dále a tak podobně.“ Odmlčel se, několikrát pokýval hlavou a pokračoval.

„Takže, v podstatě…,“ prolétl několik dalších stránek, objevil tu, kterou hledal, a navázal, „jsi po všech stránkách připravený převzít jmenování a plnou moc samostatného hraničáře v království Araluenu. Správně?“

Opět zvedl oči a povytáhl obočí. Will pochopil, že očekává odpověď.