John Flanagan - Výkupné za Eraka

Trochu pookřála, když choreští Bedullini dalšího večera uspořádali v oáze slavnost na uvítanou.

K jídlu bylo jehněčí maso pečené na koření a papriky, které se nejprve nechaly na ohni změknout, aby se daly oloupat, a potom byly naplněny ochucenou směsí obilovin, které Bedullini říkali kuskus — byla měkká a nadýchaná, kořeněná šafránem, kmínem a kardamomem a dochucená hrozinkami a lupínky pražených mandlí.

Byly tu i jiné pokrmy ze skopového nebo drůbežího masa uvařené ve zvláštních zúžených hliněných hrncích zvaných tažiny a smíchané s dalším kořením, datlemi, fíky a kořenovou zeleninou. Zúžené poklopy tažinů zadržovaly páru, která při vaření vznikala, a proto bylo maso šťavnaté a měkké a samo se oddělovalo od kostí.

Jedlo se rukama a pokrmy se nabíraly kusy chlebových placek. Byl to nádherný večer, kdy se s prsty potřísněnými tukem najedli dosyta — měli pocit, že po útrapách prožitých v poušti si takový požitek zaslouží.

V kruhu kolem velikého ohně bylo Haltovi, Gilanovi, Evanlyn, Horácovi a oběma Skandijcům přiděleno významné místo. Na hlavních čestných místech, vedle Umara a jeho ženy Kijelímy, však byli usazeni Seletin a Will. Evanlyn se usmála na Horáce a palcem ukázala na nejmladšího hraničáře, právě zabraného do živého hovoru s bedullinským vůdcem a jeho ženou. Postarší dvojice se srdečně smála něčemu, co jim vyprávěl, a Will se s hlavou skloněnou radostně usmíval, že je pobavil.

„Umí s jistotou ustát úplně všechno, že?“ poznamenala trochu zamyšleně Evanlyn. Horác pohlédl přes oheň na svého dlouholetého kamaráda a pokýval hlavou.

„Lidi ho mají rádi,“ odpověděl. Potom dodal: „Konec konců, mají proč.“

„Ano,“ řekla Evanlyn a zadívala se na Willa. Horác na ni zkoumavě pohlédl a všiml si, že jí po tváři přeběhl stín smutku. Šťouchl do ní loktem s trochu větším nadšením, než by odpovídalo dobrým mravům.

„Mrskla bys po mně broskev?“ zeptal se. Povytáhla jedno obočí a zasmála se.

„Nemyslíš to doslova, že ne?“ řekla. Věděl, že narážce na prak neodolá, a byl šťastný, že ji přešla zádumčivá nálada. V předstírané hrůze zvedl ruce a chránil si obličej.

„Prosím! Ušetři mě!“ prosil a oba se zasmáli.

Bedullini obvykle nepili opojné nápoje, ale z úcty k oběma Skandijcům zde bylo několik lahví arariki, pálenky vyrobené z kvašených datlí a broskví. Erak se Svengalem nyní trvali na tom, že zazpívají námořnickou píseň pro pobavení a poučení všech shromážděných. Postavili se na poněkud nejisté nohy a začali vyřvávat košilatý příběh o tučňákovi, který se beznadějně zamiloval do zpívající velryby.

Jelikož obyvatelé pouště ani jednoho z obou živočichů nikdy neviděli a netušili, jak odlišná je jejich velikost, většina vtipů se minula účinkem. A z podstatné části i nápěv. Ale všichni tleskali nadšení zpěváků a délce vystoupení a oba mořští vlci se opět posadili, přesvědčení, že pozvedli slávu Skandie.

Gilan si uvědomil, že Halt je zticha. Ale co, při takových příležitostech byl vždycky zticha. Halt upíral oči na veselou mladou tvář svého učně, sledoval, jak se zaujetím hovoří a směje se s bedullinským asejchem a jeho ženou.

„Vedl si dobře,“ poznamenal Gilan a Halt se k němu otočil a ve vousaté tváři se mihl jeden ze vzácných úsměvů.

„To ano,“ souhlasil.

„Říkal jsem ti to,“ připomněl mu Gilan a zazubil se.

Halt kývnutím přitakal. „Ano. Říkal. Měls pravdu.“

Gilan se posunul, aby na Halta lépe viděl. Vzpomněl si na něco, co Halt před pár dny řekl.

„Ale tys to věděl, že? Když jsme byli v Mašabě, říkal jsi, že Júsal zapomněl, že je tu ještě Will. Takže jsi věděl, že přežil. Jak to?“

Halt se nad otázkou zamyslel a tvář mu zvážněla. „Myslím, že věděl je příliš silné slovo. Vycítil jsem to. Vždycky jsem cítil, co se s Willem děje. Ten kluk má v sobě něco osudového. Vnímám to od prvního dne, co je u mě.“

„A teď je skoro čas vypustit ho z hnízda,“ tiše řekl Gilan. Viděl Haltovi na očích, jak v něm zápasí smutek s pýchou. Pak si prošedivělý hraničář povzdechl.

„Ano, to je,“ připustil.

Když slavnost skončila, Evanlyn a její společníci seděli s Umarem a Seletinem kolem malého ohně. Kijelíma podávala kávu.

„Možná je na čase, abychom si promluvili trochu obchodně,“ začal Seletin s očima upřenýma na Evanlyn. „Je tu ještě ta drobná záležitost s výkupným za Eraka.“

Vyčkávavě se odmlčel, předpokládal, že Evanlyn vytáhne příkaz k vyplacení peněz a pečeť. Obojí získali od Júsala zpět. Evanlyn se však k ničemu takovému neměla.

„Výkupné za Eraka?“ opáčila a Seletin netrpělivě kýval hlavou.

„Ano. Souhlasili jste, že ho zaplatíte. Jsem si jistý, že si na to vzpomínáš,“ dodal trochu jedovatě.

Evanlyn několikrát pokývala hlavou, chystala se něco říct a pak se s rukou zdviženou zarazila. Poté, jakoby váhavě, řekla vakírovi: „Prosím, buď tak laskav a vysvětli mi pojem výkupné.“

Seletin svraštil čelo. Doufal, že tuto záležitost vezmou zkrátka a že bude vyřízená dřív, než se nad ní někdo příliš zamyslí. Zdálo se, že mu to nevyjde.

„Myslím, že všichni víme, co je výkupné,“ pronesl vyhýbavě. Evanlyn se na něj usmála. „Prosím, vyhov mi. Já jsem taková popleta.“

Kijelíma na druhé straně ohně skrývala úsměv v dlani. Umar, kterému Will předtím vysvětlil, jak to s Erakem vlastně bylo, se úslužně předklonil.

„Jestli můžu pomoct, výkupné platí jedna strana, když druhá strana drží třetí stranu jako rukojmí.“

„To je nějak moc stran,“ pošeptal Horác Willovi a mladý hraničář se usmál.

„Takže…,“ prohlásila Evanlyn, „kdybych já byla první strana, zaplatila bych dohodnutou částku druhé straně, která drží třetí stranu jako rukojmí? Je to správně?“

„Správně,“ procedil Seletin. Evanlyn se na něj zamračila a zatvářila se rozpačitě.

„Ty přece nečekáš, že zaplatím šedesát šest tisíc rílů stříbra Júsalovi, že ne?“

„Júsalovi!“ zvolal vakír a málem se zalkl kávou. „Pro všechno svaté, proč bys platila Júsalovi?“

Evanlyn bezelstně rozhodila rukama. „Nu, on byl druhá strana, ne? To on držel Eraka v zajetí, když jsme ho našli. Ne ty,“ dodala po významném odmlčení.

„To je pouhá maličkost,“ rozhořčil se Seletin. Ale sevřel ho nepříjemný pocit. Chtějí ho přechytračit. Pomyslel si, že by neškodilo odvést řeč jinam a k otázce výkupného se vrátit později. „Vlastně je ještě potřeba rozhodnout, co bude s Júsalem,“ prohlásil.

„To je dobrá otázka,“ připojil se Halt. „Co se s ním stane?“

Seletin pokynul k Umarovi. „Řekl bych, že o tom rozhodnou Bedullini. Co s ním hodláš udělat, asejchu Umare?“

Umar pokrčil rameny. „Já ho nechci. Jestli ho chceš ty, můžeš ho mít.“

Seletin se usmál, poprvé od chvíle, kdy jednání začalo.

„Ale ovšem, chci ho. Je to vrah a vzbouřenec a v Mararoku už je pro něj připravené místo v žaláři. Otravuje nám život už příliš dlouho. Když ho odklidíme z cesty, s Tualagy se bude jednat mnohem snáz. Vlastně za něj emrikír nabízí značnou od —“

Zarazil se o zlomek vteřiny později, než bylo třeba, a uvědomil si, že řekl příliš. Předstíral záchvat kašle, aby chybu zamaskoval.