Terry Pratchett - Barva kouzel

„Heleďte se,“ začal Mrakoplaš nakonec opatrně, „už jste se vůbec někdy sešel s vopravdickym barbarem?“

Dvoukvítek zavrtěl hlavou.

„Toho sem se bál,“ přikývl Mrakoplaš. „Tak já vám to teda povim, voni…“

Na ulici pod oknem se ozval dusot běžících nohou a po schodech z lokálu sem dolehl jakýsi křik. Dveře se rozletěly dokořán, dřív než se Mrakoplaš stačil sebrat natolik, aby vyskočil z okna.

Místo zuřivostí zkřivené tváře hrabivého zlosyna se ve dveřích objevil zarudlý a usměvavý obličej seržanta městské stráže. Mrakoplaš si zhluboka vydechl. Samozřejmě. Stráž je vždycky hrozně opatrná, aby se náhodou neobjevila příliš brzo na místě rvačky, ve které by vzhledem k počtu zúčastněných nemusela mít rozhodující slovo. Jejich místo totiž bylo pod penzí a do služby ve stráži vstupovali především opatrní a rozvážní lidé. Seržant zazářil na Mrakoplaše a pak se se zájmen zadíval na Dvoukvítka.

„Doufám, že je všechno v pořádku, co?“ prohlásil přátelsky.

„Jo, skvělý,“ přikývl Mrakoplaš. „Někde jste se kapku zdrželi, že?“

Seržant si ho nevšímal. „Tak tohle je tedy ten cizinec?“ vyptával se zvědavě.

„Právě jsme se chystali odejít,“ dodal rychle Mrakoplaš a přešel do trobštiny. „Pane Dvoukvítku myslím, že bychom si měli na oběd zajít někam jinam, znám tady několik opravdu pěkných míst.“

Vypochodoval do chodby tak sebevědomě, jak jen byl schopen předstírat. Dvoukvítek vykročil za ním a několik vteřin na to se vydral seržantovi z hrdla vyděšený výkřik, když Zavazadlo se zaduněním sklaplo víko, zvedlo se, protáhlo a vykročilo za odcházející dvojicí.

Z lokálu dole vynášeli strážní mrtvá těla. Živí a ranění v místnosti nezbyli. O to se strážní postarali tak, že těm, kteří přežili, ponechali dost času na útěk zadním vchodem, což byl takový malý kompromis mezi opatrností a spravedlností, ze kterého měly užitek obě strany.

„Co je to za lidi?“ ptal se Dvoukvítek.

„Ále, prostě takoví lidi,“ odpovídal Mrakoplaš. Jenže dřív než se stačil zarazit, chopila se kontroly nad jeho ústy jedna z četných částí mozku, která právě neměla co na práci, a on dodal: „Ve skutečnosti jsou to hrdinové.“

„Vážně?“

Když už uvíznete jednou nohou v H’rullově Šedém moru, je mnohem snazší rovnou tam skočit a potopit se celý, než své utrpení marně prodlužovat marným zápasem. Mrakoplaš se tam vrhnul po hlavě.

„No jo, tak zrovna tudleten je Erig Silná-Ruka a támdleten zase Černej Zenell…“

„Je mezi nimi taky Hrun Barbar?“ ptal se Dvoukvítek a dychtivě se rozhlížel. Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Jo. To je ten za náma,“ řekl nakonec.

Nesmírnost té lži byla taková, že její zvlněné odrazy doběhly po jedné z nižších astrálních rovin až k Okultní čtvrti na druhém břehu řeky. Tam načerpaly velkou dávku energie z obrovské nehybné energetické vlny, která se tam neustále vznášela, a odrazily se v divokém letu přes celé Kruhové moře. Souzvučná harmonie dostihla samotného Hruna, který právě bojoval na úzké a praskající skalní římse v Kaderackých horách s dvojicí skřepaslíků, a způsobila mu nečekanou krátkodobou nevolnost.

Zatím Dvoukvítek rychle zvedl víko Zavazadla a spěšně vytahoval těžkou černou skříňku.

„To je úžasné!“ volal přitom. „Tomu by u nás nikdo nevěřil!“

„Co to, u všech bohů, pořád vykládá?“ zeptal se pochybovačně seržant.

„Je moc rád, že ste nás zachránili,“ zalichotil mu Mrakoplaš. Úkosem se podíval na černou bedýnku a napůl čekal, že buď vybuchne, nebo začne vydávat podivné hudební tóny.

„Aha,“ řekl seržant. I on ovšem upíral oči na černou skříňku.

Dvoukvítek se na ně spokojeně usmál.

„Rád bych si pořídil obrazový záznam té události,“ řekl. „Mohli byste je propustit, aby se všichni postavili tam k tomu oknu na světlo? Bude to trvat jen chviličku. A, hm, Mrakoplaši?“

„Jo?“

Dvoukvítek vystoupil na špičky a šeptal mu do ucha: „Předpokládám, že víš, co to mám, ne?“

Mrakoplaš upřel oči stranou na černou skříňku. Na přední straně z ní uprostřed vyčuhovalo podivné skleněné oko a na zadní malý knoflík.

„Nó, né tak docela.“

„Je to přístroj na rychlé zhotovování obrazů,“ sdělil mu Dvoukvítek. „Je to úplně nový vynález. Jsem na něj opravdu pyšný, ale podívej se, chtěl jsem říci, jaksi, doufám, že tihle pánové tím nebudou dotčeni. Mohl bys jim to nějak vysvětlit? Samozřejmě, že jim dám nějakou náhradu.“

„Má bedýnku, ve který je trpaslík a ten mu tam maluje obrázky,“ vysvětlil Mrakoplaš strážným v krátkosti o co jde. „Udělejte, co po vás ten blázen chce, a von vám dá zlato.“

Strážní se začali nervózně usmívat.

„Tebe bych chtěl mít na tom obrázku taky, Mrakoplaši. Tak, teď je to v pořádku.“ Dvoukvítek znovu odněkud vytáhl to zlaté kolo, kteréhosi Mrakoplaš všiml už jednou předtím, zahleděl se na jeho odvrácenou tvář a tiše si zamumlal: „Třicet vteřin by mělo stačit,“ a obrátil se ke skupince. „Usmívejte se prosím!“

„Smějte se,“ zachrčel Mrakoplaš. Z černé skříňky se ozval šum a bzukot.

„Výborně!“

Vysoko nad Zeměplochou se vznášel další albatros. Byl tak vysoko, že svýma malýma šílenýma oranžovýma očkama přehlédl nejen celou lesklou plochu Kruhového moře, ale dokonce celou plochu světa. Na jedné nožce měl připevněné žluté pouzdříčko s depeší. Hluboko pod ním letěl opačným směrem jiný pták, neviditelný v hlubokých mracích. Byl to tentýž albatros, který ankh-morporskému Patriciji přinesl ráno zprávu a teď se klidně pomalu vracel domů.

Mrakoplaš s úžasem zíral na malý čtvereček skla. Tohle byl opravdu on — malá postavička vyvedená v dokonale věrných barvách, stojící před skupinou strážných, jejichž tváře byly ztuhlé v podivných grimasách. Mezi muži, kteří mu natahovali krky přes rameno, se ozval bzukot nevyslovitelné hrůzy.

Dvoukvítek se spokojeným úsměvem vytáhl z kapsy hrst malých zlatých mincí, ve kterých teď už Mrakoplaš rozeznal čtvrt- rhinu , a zamrkal na čaroděje.

„Měl jsem úplně stejné potíže, když jsem se zastavil na Hnědých ostrovech,“ prohlásil. „Tam si taky mysleli, že jim můj ikonograf krade kousky duše. No řekni, není to směšné?“

„Yarg,“ odpověděl Mrakoplaš, a protože to bylo bezpochyby málo na to, aby učinil zadost své polovině konverzace, dodal: „Mám pocit, že se tam sám sobě zrovna moc nepodobám.“

„A zachází se s tím přístrojem velice jednoduše,“ ignoroval ho Dvoukvítek. „Podívej se, jediné co je potřeba udělat, je zmáčknout tady ten knoflík. O zbytek se už postará ikonograf. Já si teď stoupnu tady, hned vedle Hruna a ty mi uděláš obrázek!“

Mince uklidnily vzrušení a obavy strážných tak, jak to dokáže jenom zlato, a Mrakoplaš o půl minuty později znovu žasl nad malým kouskem skla s dokonale vyvedeným portrétem Dvoukvítka. Mužík na obrázku svíral v ruce obrovský zubatý meč a usmíval se, jako by se mu právě splnil ten nejtajnější sen.

Najedli se v malé vyvařovně poblíž Mosazného mostu a Zavazadlo se zatím uhnízdilo pod stolem. Jídlo i víno, mnohokrát lepší, než jaké si mohl Mrakoplaš běžně dovolit, blahodárně zapůsobily na jeho náladu. Nakonec došel k názoru, že věci nejsou tak špatné, jak se mu zpočátku zdálo. Je třeba jen trochu myslet a být nápaditý, nic víc to nechce.