Terry Pratchett - Barva kouzel

Здесь есть возможность читать онлайн «Terry Pratchett - Barva kouzel» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1993, ISBN: 1993, Издательство: Talpress, Жанр: Фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Barva kouzel: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Barva kouzel»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstřední výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopným čarodějem Mrakoplašem, naivním turistou Dvoukvítkem, jehož Zavazadlo za ním běhá jako pes na stovce malých nožiček, s draky, kteří existují, pokud na ně opravdu věříte, a samozřejmě dojdete až na okraj této podivné planety.

Barva kouzel — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Barva kouzel», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Jsi proslulý znalec všeho, co se týká Říše,“ promluvil Patricij. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“

„Vědomosti týkající se Říše nejsou ani tak sbírkou konkrétních údajů a dat, jako spíš znalosti jistých rozpoložení myslí,“ odpověděl starý diplomat. „To poselství je podivné, pravda, ale ne překvapivé.“

„Dnes ráno mně Císař přikázal ,“ Patricij si dovolil přepych úšklebku, „ přikázal mi, Gorphale, abych toho Dvoukvítka chránil. Ale jak to teď vypadá, musím ho dát zabít. Nezdá se ti to přinejmenším zarážející?“

„Ne. Císař je pouhý chlapec. Idealista. Chytrý. Laskavý ke svým poddaným. Jenže tuhle odpolední zprávu poslal — a musel bych se velice mýlit, kdyby to nebylo pravda — Velký vezír Devět roztočených zrcadel. Zestárl ve službě několika císařům, které považuje za sice nezbytnou, ale neobyčejně únavnou součást úspěšné vlády nad Císařstvím. Má rád, když je všechno pěkně na svém místě. Říše vůbec nevznikla tím, že by se povolilo věcem vymknout se danému řádu. To je jeho názor.“

„Aha…“ přikývl zamyšleně Patricij.

„Právě tak,“ usmál se Gorphal do dlouhých vousů. „Ten turista je právě jedna z věcí, které narušily zaběhlý řád. Devět roztočených zrcadel samozřejmě souhlasil s přáním svého pána, ale pak podnikl vlastní kroky, které mají zajistit, aby se ten tulák nevrátil domů a nepřinesl s sebou například nákazu nespokojenosti. Císařství je rádo, když lidé zůstanou na místech, kam je postavilo. Proto by bylo mnohem jistější, kdyby tenhle Dvoukvítek navěky zmizel někde v barbarských zemích. To znamená tady, pane.“

„Takže co mi radíš?“

Gorphal pokrčil rameny.

„Nejlepší by bylo, kdybyste neudělal nic. Ta věc se pravděpodobně brzo vyřeší sama. Možná,“ zamyšleně se poškrabal za uchem, „možná že by Cech vrahů mohl…?“

„Ach ano,“ přikývl Patricij. „Cech vrahů. Kdo je teď jejich prezidentem?“

„Zlorf Flanelnoha, pane.“

„Buď tak laskav a promluv s ním, ano?“

„Jak si přejete, pane.“

Patricij přikývl. Cítil velkou úlevu. Souhlasil s Devíti roztočenými zrcadly — život byl sám dost složitý. Lidé by měli zůstat tam, kam patří.

Z noční oblohy shlížela na Zeměplochu zářící souhvězdí. Kupci jeden po druhém zavírali své krámky. Mordýři, zloději, podvodníci, prostitutky, švindlíři, pasáci a recidivisté začali pomalu vstávat a pouštěli se do snídaně. Čarodějové se zabývali svými mnoha prostorovými záležitostmi. Dnešní noci docházelo ke konjunkci dvou mocných planet a už teď se začal prostor nad Kouzelnickou čtvrtí plnit prvními zaklínadly.

„Tak hele,“ řekl Mrakoplaš, „takhle bysme se nikam nedostali.“ Ukročil stranou, Zavazadlo ho bez váhání sledovalo a víko mělo výhružně pootevřeno. Mrakoplaš se na okamžik zabýval šílenou myšlenkou podniknout zoufalý skok do bezpečí. Zavazadlo několikrát nesouhlasně mlasklo víkem.

Jenže ta prokletá věc by mě prostě sledovala, pomyslel si zoufale. Vypadala neobyčejně urputně. Měl ošklivé podezření, že i kdyby s nakrásně dostal na koně a dal se na útěk, Zavazadlo by ho stejně sledovalo. Šlo by jen svým vlastním tempem, ale pořád. Navěky. Přeplavalo by řeky a oceány. Každou noc, kdy by on musel odpočívat, by se o kousek přiblížilo. A pak by po mnoha letech, v nějakém vzdáleném exotickém městě, jednoho dne zaslechl zvuk stovek malých nohou, které v ulici za ním zrychlují krok…

„Vybralo sis špatnýho chlapa!“ zasténal. „Dyť já za to přeci nemůžu! Já ho neunes!“

Truhla popošla kousíček kupředu. Teď už měl Mrakoplaš za patami jen uzoučký proužek kluzkého nábřeží, který ho odděloval od špinavé řeky. Jasnovidný záblesk mu prozradil, že ta bedna umí jen plavat rychleji než on. Pokusil se zahnat myšlenky na to, jaké by to asi bylo utopit se ve špinavém Ankhu.

„Vono totiž nepřestane, dokáď si nedáš říct,“ ozval se konverzačním tónem slabý hlásek.

Mrakoplaš upřel oči na ikonograf, který mu visel kolem krku. Malá dvířka byla otevřena, homonkulík se opíral o jejich rám, kouřil dýmku a pobaveně sledoval celou scénu.

„Dobrá, ale tebe vezmu s sebou,“ procedil Mrakoplaš vztekle sevřenými zuby.

Skřet vytáhl dýmku z úst. „Cos to říkal?“

„Řek sem, sakra, že tě vemu s sebou!“

„Jó, jen si posluž.“ Pidimuž významně poklepal na dřevěnou stěnu krabice. „Uvidíme, kdo pude dřív ke dnu.“

Zavazadlo zívlo a postoupilo o další desetinku palce.

„No jo, tak jo,“ zvolal Mrakoplaš rozčíleně, „ale musíš mi dát čas na rozmyšlenou!“

Zavazadlo pomalu o kousek couvlo. Mrakoplaš se přesunul na relativně bezpečnou půdu, sedl si a zády se opřel zeď. Za řekou plála světla Ankhu.

„Ty seš přeci čaroděj,“ ozval se na jednou obrázkový skřet. „Ty už něco vymyslíš, abysme ho našli.“

„Bojím se, že to s tím čarodějnictvím není nijak slavný.“

„No dyť se můžeš na každýho vyflajznout a všecky je proměnit v červy, ne?“ dodával mu šotek odvahu, aniž vzal v potaz jeho poslední prohlášení.

„Ne. Přeměna ve zvířata je kouzlo, které patří do osmýho kouzelnýho stupně. Já sem školu nedodělal. Umím jenom jedno kouzlo.

„Fajn, to nám bude stačit, co?“

„No, vo tom pochybuju,“ zamumlal Mrakoplaš nešťastně.

„Co to kouzlo dělá?“

„To já právě nevím. A vlastně vo tom ani nechci mluvit. Ale abych ti řek pravdu,“ pokračoval v náhlém záchvatu upřímnosti, „voni žádný kouzla nejsou zrovna to nejlepší. Trvá to celý tři měsíce, než se ti podaří pořádně uložit do hlavy i to nejjednodušší, a pak ho stačí jedinkrát použít a fíí, je pryč. To je na celý magii to nejhloupější, abys věděl. Ty strávíš dvacet let učením kouzla, který ti vyvolá ve tvý ložnici nahatou pannu, ale v tý době už seš napůl slepej, jak pořád koukáš do všech těch kouzelnejch knih, a tak přivotrávenej rtuťnatejma výparama, že vůbec nevíš, co bys s ní měl dělat.“

„No, fakt je, že takhle sem vo tom nikdy nepřemejšlel,“ zavrtěl skřítek hlavou.

„Podívej, berem to všechno ze špatný strany. Když Dvoukvítek řekl, že u nich v Císařství mají mnohem lepší druh kouzel, myslel sem, prostě sem myslel, že…“

Šotek na něj v očekávání zíral. Mrakoplaš se v duchu proklel.

„No když už to musíš vědět, tak sem si myslel, že vůbec nemyslí kouzla , aspoň ne jako takový.“

„A co jinýho by měl podle tebe myslet?“

Mrakoplaš se začal cítit opravdu mizerně. „Já nevím,“ vypravil ze sebe. „Nějakej lepší způsob, jak dělat věci, to sem myslel. Něco, v čem je nějakej řád a logika. Třeba osedlat si blesky, nebo tak něco.“

Skřítek na něj vrhl přátelský, ale současně soucitný pohled.

„Blesky jsou oštěpy, které po sobě hážou hromoví obři, když spolu bojují,“ prohlásil uklidňujícím tónem. „To je přeci dokázaná meteorologická skutečnost. Blesk nemůžeš osedlat.“

„Já vím,“ přikývl Mrakoplaš nešťastně. „Tady mám fakt mezeru v argumentech.“

Pidimužík přisvědčil a zmizel v hloubi ikonografu. O chvíli později ucítil Mrakoplaš vůni smažené slaniny. Vydržel to ještě chvíli, ale jeho žaludek nakonec tu zátěž neunesl, a proto zaklepal na skříňku. Skřítek vystrčil hlavu.

„Přemejšlel jsem vo tom, co s řek,“ prohlásil, dřív než stačil Mrakoplaš otevřít ústa. „A i kdyby se ti podařilo hodit na něj postroj, jak bys ho chtěl přinutit, aby ti tahal vůz, co?“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Barva kouzel»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Barva kouzel» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Отзывы о книге «Barva kouzel»

Обсуждение, отзывы о книге «Barva kouzel» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x