Terry Pratchett - Barva kouzel

Arcimág, který by vynaložil obrovské úsilí a nesmírné množství času, by mohl nakonec jako výsledek svého úsilí získat malou hůlku, vyrobenou ze dřeva Myslícího hruškovníku. Strom se vyskytoval velice zřídka a to jen na místech s prastarou kouzelnou historií. Ve všech městech kolem Kruhového moře se takové hůlky vyskytovaly snad jen dvě. Ale že by někdo měl obrovskou truhlu, vyrobenou z jeho dřeva, no… Mrakoplaš se s tím pokoušel vyrovnat a nakonec došel k názoru, že i kdyby byla ta bedna plná hvězdných opálů a tyčí aurikoláta, nebude mít její obsah ani desetinu ceny obalu. Na čele mu začala nervózně tepat žilka.

Vstal a došel ke trojici u výčepu.

„Nemoh bych vám nějak pomoct?“ navazoval řeč.

„Vodpal, Mrakoplaši,“ zavrčel Broadman nespolečensky.

„Jenom mě napadlo, že by nebylo od věci, oslovit džentlmena v jeho vlastním jazyce,“ oponoval mu čaroděj mírumilovně.

„Heleď, de mu to docela dobře,“ odpověděl mu hospodský, ale potom trochu ustoupil.

Mrakoplaš vrhl na cizince společenský úsměv a pokusil se o několik slov v chimérštině. Pyšnil se tím, že tenhle jazyk zná opravdu plynule, ale cizinec na něj upíral zmatené oči a mlčel.

„Nefunguje to,“ prohlásil Hugo znalecky. „To je tou knížkou, víš? Tam hledá, co má říct. Kouzla, ne?“

Mrakoplaš přešel do vysoké borograviánštiny, vanglemeshtšitny, sumtrijštiny a nakonec zkusil i černou oroogujštinu, jazyk, který nemá samohlásky a jen jedno jediné přídavné jméno, které je navíc neobyčejně vulgární. Každý z těch pokusů se setkal s bezmocným nepochopením. Mrakoplaš v posledním zoufalém vypětí sil zkusil pohanskou trobštinu a mužíčkova tvář se rozzářila ve šťastném úsměvu.

„Konečně!“ zvolal. „Můj drahý pane! To je skutečně znamenité!“ (Je ovšem třeba podotknout, že jeho poslední slovo se v trobštině vyjadřovala výrazem „věc, která se přihodí jednou za dobu životnosti kanoe vyrobené pilným dlabáním pomocí sekery a ohně z nejvyššího diamantového stromu z proslulého diamantového pralesa rostoucího na úpatí hory Awayawa, domova bohů, jak se o ní říká“.)

„Co to všechno znamenalo?“ zeptal se Broadman podezřívavě.

„Co říká ten hospodský?“ zeptal se mužík.

Mrakoplaš polkl. „Broadmane,“ začal, „dej nám dva džbány svýho nejlepšího piva, buď tak hodnej.“

„Ty mu rozumíš?“

„Co? Jo, no jo.“

„Řekni mu… řekni mu, že je tady vopravdu vítanej. Taky mu řekni, že snídaně je za… jeden zlaťák.“ Pak se na Broadmanově tváři promítl děsivý vnitřní boj a nakonec dodal v záchvatu lidumilnosti: „Započítám mu do toho i tvoji snídani.“

„Cizinče,“ obrátil se Mrakoplaš k návštěvníkovi, „jestli zůstaneš tady, do večera tě někdo probodne nebo otráví. Ale nepřestávej se usmívat, nebo přestanu taky.“

„Ale jděte,“ odpověděl mu cizinec a pokojně se rozhlížel kolem. „Vždyť je to takové roztomilé místo. Skutečná morporská taverna. Víte, já jsem o nich tolik slyšel! Všechny ty obrovské malebné trámy! A všechny zdravé!“

Mrakoplaš se rychle rozhlédl kolem v náhlé naději, že z Kouzelnické čtvrti na protějším břehu uniklo nedopatřením zaklínadlo, které je přeneslo někam jinam. Ale ne, byli pořád u Bubnu, s jeho stěnami očazenými kouřem, podlahou poházenou rákosem plným prapodivných brouků a s kyselým pivem, které si člověk vlastně nekupoval, ale jen na krátkou chvíli půjčoval. Pokusil se nějakým způsobem spojit to, co viděl, se slovem „malebné“, nebo spíš s nejbližším trobským ekvivalentem, který zněl „ta příjemná obzvláštnost provedení, uplatňovaná především u korálových domků pygmejů Orohajské penisuly, kteří se živí mořskými houbami.“

Hlava se mu z té námahy zatočila. Návštěvník pokračoval. „Jmenuji se Dvoukvítek,“ řekl a natáhl ruku. Všichni tři okolostojící se mu instinktivně zahleděli do dlaně, aby zjistili, zda tam není další mince.

„Těší mě,“ řekl čaroděj. „Mé jméno je Mrakoplaš. Podívejte se, já sem nežertoval. Tenhle pajzl je vážně nebezpečnej.“

„Výborně! Přesně to jsem si přál!“

„Cože?“

„Co je to za nápoj, to v těch džbánech?“

„Todle? To je pivo. Díky, Broadmane. Jo, pivo. Znáte to. Pivo.“

„Aha, ten tak typický nápoj! Myslíte si, že ta piva nebudou stát víc než malý zlaťák? Nerad bych se hospodského dotkl.“

To už měl peníz skoro vyndaný.

„Grrr,“ zakrákoral Mrakoplaš, „chtěl jsem říct, že ta mince určitě nikoho neurazí.“

„Říkal jste, že je to nebezpečné místo. Výborně. Chtěl jste tím říci, že sem chodí i různí dobrodruzi a hrdinové?“

Mrakoplaš o jeho otázce chvíli přemýšlel. „Ano.“ Vypravil za sebe konečně.

„Výtečně! Rád bych se s některými z nich setkal.“

Konečně napadlo čaroděje alespoň trochu rozumné vysvětlení. „Aha! Vy jste sem přišel najmout žoldnéře! (,válečníky, kteří bojují za kmeny živící se převážně mléčnými ořechy‘).“

„Ale ne, já se s nimi chci prostě jen setkat. Abych mohl doma, až se vrátím, vyprávět, že jsem je viděl.“

Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, že už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovšem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem.

„Odkud jste?“ zeptal se. Všiml si, že Broadman vyklouzl někam dozadu. Hugo je podezřívavě pozoroval od nejbližšího stolu.

„Slyšel jste o městě Bes Pelargic?“

„No, jak bych to řek, já byl v Trobu akorát pár dnů. Vlastně jsem tam jen projížděl, víte…“

„Ale ne, to není v Trobu. Já mluvím trobštinou proto, že v našich přístavech je vždycky mnoho trobských námořníků. Bes Pelargic je hlavní přístav Agateánské říše.“

„Obávám se, že jsem to jméno nikdy neslyšel.“

Dvoukvítek pozvedl obočí. „Ne? Ale přitom je naše země dost velká. Když se poplavíte z Hnědých ostrovů asi tak týden směrem po směru, připlujete přímo k nám. Není vám něco?“

Oběhl stůl a několikrát opatrně udeřil čaroděje do zad. Mrakoplaš se totiž málem zadusil svým pivem.

Vyvažovací kontinent!

O tři ulice dál upustil jeden stařec minci do porcelánové misky s kyselinou a jemně miskou zakroužil. Broadman netrpělivě čekal na výsledek zkoušky a navíc se cítil velice nesvůj v místnosti, kde syčely kotlíky a bublaly křivule a jejíž stěny byly lemovány temnými policemi plnými lebek a vycpaných potvor.

„Tak co,“ naléhal na starce.

„Tyhle věci se nedají uspěchat,“ odpovídal věkovitý alchymista nevrle. „Analýza prostě potřebuje svůj čas. Aha.“ Postrčil misku, ve které teď ležící minci zahalil obláček zelené barvy. Potom vzal útržek pergamenu a chvilku na něm počítal.

„To je výjimečně zajímavé,“ zabručel nakonec.

„ Je pravá ?“

Stařec našpulil rty. „To záleží na tom, jak chceš definovat pravost.“ Zavrtěl pak hlavou. „Jestli se mne ptáš, je-li tahle mince stejná jako řekněme padesátidolar, pak musím odpovědět ne.“

„Já to věděl !“ zaječel hospodský a spěšně vykročil ke dveřím.

„Nejsem si jist, zda jsem se vyjádřil zcela jasně,“ zvedl alchymista ruku. Broadman se rozčíleně otočil.

„Co tím chceš říct?“

„No podívej, aby bylo jasno, naše mince jsou po těch letech, co se razí, lidově řečeno trochu řídké. Obsah zlata v průměrné minci je sotva čtyři díly z dvanácti, a to je doplněno stříbrem, mědí…“